Byli jsme odmala vedeni k tomu, že vězení rodičů se může přihodit a že jsou věci, které za to stojí
Ondřej Němec se narodil 27. února 1960 do rodiny Dany a Jiřího Němcových. V jejich bytě v Ječné ulici v Praze se scházeli disidenti, underground a další význačné osoby protikomunistické orientace. Ačkoliv Němcovi spolu se svými sedmi dětmi roku 1968 emigrovali do Rakouska, po několika měsících se vrátili do Československa, kde cítili své poslání. Všechny členy rodiny, včetně dětí, sledovala StB, probíhaly pravidelné výslechy. První výslech tehdy ještě nezletilého Ondřeje Němce se odehrál roku 1977 po pohřbu profesora Jana Patočky, poté se pravidelně opakovaly až do sametové revoluce. Po vzniku Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných byli oba pamětníkovi rodiče uvězněni a sedm sourozenců (z nichž dva byli stále nezletilí) se o sebe muselo vzájemně postarat. Od svých dvanácti let se Ondřej věnoval fotografii, zdokumentoval některé ze zásadních disidentských postav a událostí. Pomáhal fotograficky doplňovat a šířit samizdaty, přestože ho z politických důvodů nikdy nepřijali ke studiu fotografie. Vyučil se litografem a od roku 1975 studoval učňovský obor připojený ke kartografické továrně, kde následně nastoupil do zaměstnání a působil až do roku 1985. Mezi lety 1986–1990 pracoval jako topič v podniku Metrostav, následně nastoupil jako fotoreportér v Lidových novinách. Odtud se po roce 2012 přesunul do Knihovny Václava Havla, kde dodnes pracuje v obrazovém archivu. Většina negativů jeho fotografií z dob undergroundu byla zničena při povodních roku 2002.