Jana Němečková

* 1936  †︎ 2022

  • „Bylo to 6. května, tak přes náměstí jeli už Američani, který chvátali, že jedou Praze na pomoc a v Rokycanech, nebo před Rokycanama, je zastavili. Takže tam jsem poprvé viděla Američany, ale pak ta linie se posunula, takže v Nezvěsticích byla čára, demarkační a my už jsme tam měli Rusáky. Který ale byly teda chudáci nepředstavitelný, chodili k nám na oběd, maminka vždycky něco uvařila, upekla, takže mám spoustu takových zážitků o nich. Chudáci, který strádali, ale skutečně. Měli takovej přísnej režim a tatínek jak měl pronajatý dvě místnosti, tak do tu jednu musel opustit a tam měli štáb. Chodili k nám dnes a denně, na jídlo a tak jako umejt se, zcivilizovat se trošičku. Ale byli to hrozně hodný kluci, tehdy. A mám krásnej zážitek, nevím ale jestli je pravdivej, ale známí z toho vydedukovali, že jsem…jako děti jsme si hráli před barákem, před chaloupkou a najednou přijel džíp, ale to už byla ta demarkační čára, takže jí přestoupili. Byl to Američan v helmě, takovej hezkej, pěknej, takovej statnej pán, pokynul mně, takže jsem tam přišla, posadil si mě na klín. Plnící pero, který pak tatínek dodatečně zjistil, že ty náhradní díly nebyly kovový, že byly zlatý, políbil mě na čelo, pohladil, slzy v očích a dal pokyn řidiči a odjel. A pak se dohadovali, že to byl generál Patton.“

  • „Jednou jsem byla zavolaná na gestapo (budova v Plzni na nábřeží, kde za války sídlilo gestapo a po roce 1948 Státní bezpečnost – pozn. ed.). Na výstavišti byly trhy a jeden pán ze Spáleného Poříčí tam měl velký dort na způsob kolotoče. Já jsem se tam na to dívala a měla jsem radost, že pan cukrář ze Spáleného Poříčí tam má vystavený dort a cukrářské výrobky. A na druhé straně se na mne usmívali dva pánové, protože věděli, že mne toto zajímá. Když jsem vycházela ven, tak se mne jeden z nich ptal, jestli nevím, kde by se v Plzni dobře najedli. Že tady má kolegu, to je Rakušan, a že by někam chtěli na oběd. Tak jsem jim říkala, že do Slovanu. A pak jsem byla volaná na nábřeží (pan primář Dort z toho byl úplně pryč), co mám za známosti, jak to bylo, s jakým cizincem (jsem v kontaktu – pozn. ed.). A až ten cizinec přijede, abych jim to nahlásila. Já jsem říkala: ‚To vy už dávno budete vědět.‘ Takže mne podezírali, jestli není nějaká kontrašpionáž. A jestli se mne cizinci neptali, kolik má Škodovka zaměstnanců. Já jsem říkala: ‚Mě jo? Já ani nevím, jestli je jich tam dvě stě nebo tři sta nebo kolik tisíc.‘“

  • „Já jsem zastihla průvod škodováků, co šli. Takže jsem se k nim přidala. Ze začátku jsem nevěděla, o co jde. Až potom tedy mi to bylo jasné, a tak jsem se dala do toho pochodu. Jak jezdí tramvaj Prešovskou na náměstí, tak tam už stáli péesáci, které povolali. Protože někdo v milici byl rozumný, tak milicionáře (k potlačení demonstrací – pozn. ed.) nepustili. S těmi nastavenými bodáky tam (Kolik mi tehdy bylo? Málo.) jsem se cítila jako hrdinka. Došli jsme na náměstí. Protože jsem šla vepředu, tak mne proud (lidí – pozn. ed.) vytlačil až za radnici, dnes je tam (obchod – pozn. ed.) Žabka. A tam už stála vodní děla. Ta mne polívala asi ze dvou metrů. Já jsem měla oblečenou sesterskou uniformu a přes to koženkový kabát. Ze dvou metrů na mne lili vodu hadicemi, byl to děsný proud. Tak nás de facto vytlačili z náměstí. Vím, že lidé vyhazovali tehdy z radnice peníze a nějaké papíry.“

  • „Ale to ještě bylo tak: Spolužačky věděly, že když jsme šli průvodem, tak mne kluci, asi to byli študáci, vysadili a já jsem dávala kytičku k pomníku Masaryka. A toto se dozvěděla paní (z národního výboru ve Spáleném Poříčí – pozn. ed.). Děvčata byla pak všelijak vyslýchána a mne se nikdo neptal, mne nikdo k výslechu nevolal. Ty holky přišly (1. června 1953 – pozn. ed.) do školy a oni je tam zamkli, aby nemohly ven. A dívky vyskákaly oknem. Nějaký svazák je viděl, že jdou po městě, ještě na něj měly nějaké uštěpačné poznámky, že z toho má na kahánku. Ve škole se pak konalo velké vyslýchání. Všechny vyslýchali a mne pořád nikdo. Připadalo mi to, že si holky musí myslet, že jsem je udala já. To mě hrozně žralo, ale pořád jsem čekala, že se mě někdo bude na něco ptát. Paní Boháčová, rozená Benešová, o tom začala mluvit. Potom jsem šla po městě a měla jsem na sobě stejný kabát (jako při demonstracích – pozn. ed.). U nádraží mne zastavil nějaký pán, ukázal mi fotku, jak dávám k pomníku kytičku. A říká: ‚Tenhle kabát už nenos!‘ Nevím, kdo to byl, nějaká dobrá duše. Asi solidní člověk, který viděl mladou holku a co se děje. Takže jsem z toho vyšla a ostatní holky vyhodili ze školy. To mne hrozně mrzelo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Plzeň, 10.10.2016

    (audio)
    délka: 01:00:41
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Plzeň, 09.07.2020

    (audio)
    délka: 01:10:05
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Tenhle kabát už nenos!

Zdravotní sestra na klinice dětské chirurgie
Zdravotní sestra na klinice dětské chirurgie
zdroj: archiv pamětnice

Jana Němečková, rozená Honsová, se narodila v roce 1936 v západočeském Spáleném Poříčí. Pocházela z rodiny drobného živnostníka, její otec se živil jako lakýrník. V rodném městě se zapojila do skautského oddílu, kvůli své usměvavé a optimistické povaze dostala přezdívku Sluníčko. Od dětství také cvičila v Sokole a závodně se věnovala sportovní a moderní gymnastice. Vystudovala zdravotní školu v Plzni. Dne 1. června 1953 se v Plzni zúčastnila demonstrací proti měnové reformě. Díky šťastné shodě okolností se však vyhnula perzekuci a nebyla zatčena ani vyloučena ze studií jako její spolužačky. Jana pracovala celý život jako dětská zdravotní sestra. Nejprve působila v dětském domově ve Kdyni, poté na dětské klinice v Plzni. Třicet let zastávala funkci vrchní sestry na dětské chirurgii ve Fakultní nemocnici v Plzni. I v důchodovém věku pomáhala v zubní ordinaci. V roce 2016 žila v Plzni. Jana Němečková zemřela v roce 2022.