Елла Нестеренко Ehlla Nesterenko

„Ještě řeknu jeden moment ze Serhijivky. Serhijivka byla ukrajinská. Město bylo pod okupací. V Serhijivce, na obecním úřadě, na obecní radě trvale visela ukrajinská vlajka. A naši výsadkáři, kteří šli na pomoc, které všude brzdily naše babičky s ikonami, měli někde základnu; někde stáli v remízcích a zřejmě možná prováděli zaměřovací střelbu nebo tak něco. Ale přes nás letěla nějaká zbraň. Pak vidím jak běží vojáček, aby se podíval, kam to přilétlo. A on běží, já se koukám – ukrajinská vlajka! Já jsem ho tak objala, slzy, nudle… A on: ‚Tak přece neplačte, nebojte se.‘ Já říkám: ‚Sluníčko, ty jsi náš, Ukrajinec! Konečně.‘ On zase: ‚Tak proč pláčete? Všechno je v pořádku.‘ To samozřejmě pořád… To si bud u pamatovat navždy.“ „Kdy jste se vrátili do Kramatorsku?“ „Hned jsme se vrátili. Jakmile odešli, vrátili jsme se a pochopili, že u nás je to den osvobození, a v Doněcku je to ten nejstrašnější den. Je to den, kdy je obsadili. Tak to nějak osud zařídil. My jsme se vrátili, bylo to neobyčejné štěstí. Pořád jsem chodila do práce, žili jsme normálním životem. Ale stejně jsme sledovali celou tu situaci: kde jsou dál, jak to všechno skončí, jak to bude. Pak ostřelování přestalo.“ „Slavili jste nějak den osvobození?“ „Pořádáme mítinky. Každého 5. července vyrážíme na pochod. To je den, kdy se shromažďuje celé město: pochodujeme, křičíme, vojáci jsou s námi. Dokonce s námi jeden rok letěly vrtulníky. My jsme šli pěšky, ony letěly s námi, vepředu šli kluci, vojáci… Takový je to svátek ve městě! To je vůbec… To se nedá popsat! Všichni ve vyšyvankách. A jak se najednou zvedlo vlastenectví! Separatisté zmlkli, prostě zmlkli. Svěsili hlavy, a my jsme vyšli. Ale stejně: ‚My si vás fotíme, my si vás pamatujeme, my vás udáme.‘ Jo, jen do toho. Šli jsme klidně, uvědomovali jsme si, že máme prostě štěstí. Mohlo to dopadnout úplně jinak. Doněck byl také proukrajinské město. Bylo tam hodně intelektuálů, hodně mítinků, hodně všeho. Čím větší město, tím víc je tam inteligentních, chytrých lidí. Ale dopadlo to tak, jak to dopadlo. Z nějakého důvodu jsme ubránili Charkov, i když je těsně u hranic. Ale Doněck…“

„Byl to totální blázinec. Měli jsme úkol: zařídit určený počet vhozených lístků. Já jsem jako vždycky byla buď tajemnice, nebo předsedkyně komise. Bylo to celé zábavné, nikdo si to neuvědomoval, nikdo nepřemýšlel. No ano, museli jsme to udělat tak, aby vyhrál, a to bylo celé. Přijížděli lidé, pozorovatelé ze západní Ukrajiny, a říkali: ‚Co to děláte? Uvědomujete si, co děláte?‘ Podívali se, a – všeobecná pomatenost, nikdo o ničem nepřemýšlí, takové: ‚No, volby, chi chi cha cha, Janukovyč je náš chlapec.‘“

„Pustota. Nebyly tam žádné stavby, nic. Byl cítit všudypřítomný nedostatek peněz; byl cítit všude. Taková prohnilá sovětská realita…“ [orig.: совдепия]. „Komunální služby tehdy fungovaly?“ „Fungovaly, ale na hraně, protože všichni pracovali bez peněz, člověk neměl chuť dělat něco velkého. Po práci všichni sedali na vlak do Rostova a začínalo takové obchodování: tam vozili cigarety, zpátky vezli nějaké pivo a klobásy. A všechny ty vlaky – všichni strojvůdci něco vozili, něco přeprodávali, a nějak z toho přežívali.“ „A vám nikdy nedali nabídku účastnit se takového komerčního projektu?“ „Ne. <…> Moje tchyně se tím zabývala. Pracovala v továrně ‚Alfa‘ a vozila do Moskvy ‚klásky‘, které tam vyráběli – tulipány, klásky ze skla, takové krásné výrobky. Ona to vozila do Moskvy na prodej a zpátky vozila pavlovoposadské šátky. Pak jsme je tu prodávali, já jsem je prodávala na trhu; oni také chodili, prodávali, a já jsem pletla obaly na květináče. Měla jsem šňůrky; upletla jsem obal, kam bylo možné dát květináč a někam ho pověsit. Jeden obal jsem prodávala za dva padesát; už si nepamatuji, v čem to bylo, jestli už v karbovancích, nepamatuji si, v čem. Samozřejmě už to nebyly rubly, ale nějaké peníze to byly. Takže já prodám jeden obal – a mohu koupit ‚Ramu‘, máslo. Pravé máslo vůbec nebylo, a byla tahle náhražka ‚Rama‘, měla různé příchutě; takový margarín v krabičce. Pokud prodám tenhle obal… Takže stojím na trhu, mám nějakou hůl a na ní visí ty obaly; a já stojím a modlím se, aby se aspoň jeden prodal, aspoň nějaký.“

„Podruhé jsem se vdala, porodila dítě, ale ani s druhým manželem to nevyšlo. V podstatě jsem celý život sama, celý život sama s dítětem. To byla devadesátá léta. Bylo to velmi těžké. Byla jsem absolutně bez peněz. Mateřskou jsem měla jeden a půl milionu, za byt jsem musela platit milion sedm set, žádné dotace, nic takového nebylo. Všechno bylo na dluh. Všichni v našem domě byli ‚kujbyševci‘ [zaměstnanci železáren V. Kujbyševa], všichni pracovali v závodě, a tak už … Měli jsme takovou vlastní ‚mafii‘: věděli jsme, od koho je možné si půjčit prací prášek, kde se dají půjčit ponožky, kde někdo prodával zeleninu ze zahrady. Byl tam takový přírodní koloběh, a nějak jsme přežívali.“ „Kujbyševovy železárny už na tom v té době byly špatně?“ „V devadesátých letech už na tom byli špatně všichni. Peníze nevypláceli, nebyly výplaty. Všechno jsme měli na dluh. Dlužili jsme za školku, chleba jsme dostávali na dluh. Dokonce nám vozili nějaké kuřecí maso na dluh.“ „Jak jste ty dluhy spláceli?“ „Z výplaty. Nevím. Nám výplata běžela, ale nevypláceli ji. <…> Bylo velmi málo peněz. Já si to nepamatuju, ale nějak jsme žili bez peněz, nevím; obecně to ale byla katastrofa, nikdo nic neplatil. Absolutně. Hrůza.“