Anna Neuwirthová

"Půl roku jsme po nich dezinfikovali byt. Takový zvláštní smrad z nečistoty, protože se neměly kde umýt. Ve své místnosti si i vařily, později nám chodily i sázet brambory. Maminka jim pak uvařila hrnec polévky, upekla koláč a dala jim po pekáči. Měly kluka, starého asi jako můj brácha, tak deset let, jemuž můj otec říkal Heydrich, protože si opatřil proutek, a kdykoli mohl, bráchu s ním švihl. Byly to čtyři ženy a jedna z nich měla s sebou syna, toho měla se svým bratrancem. Všechny si byly příbuzné, byly to nějaké ómy: stará paní, maminka té mladé, co měla toho syna. A ta pořád kašlala – vždyť také byly cestou, než k nám přijely, v noci venku. Přišly pěšky!"

"Od padesátých let nás chodili přesvědčovat. Dělníci z Kovosvitu - o zemědělství neměli šajn, ale chodili nás přesvědčovat, jaké je to skvělé. Seděli tam, jeden z nich si stěžoval, že je nemocný, maminka mu říkala, ať tedy leží, když kašle. A otec říkal, že když mu jeho otec hospodářství předával, nakázal mu, aby se jej nevzdával. Jinak ho prý bude chodit strašit. A jeden z dělníků se ptal, koho by chodil strašit, kdyby vstoupil do družstva, protože by jej právě on přesvědčil. A otec odpověděl: "Tak by chodil strašit vás!" A oni to sežrali! Tak měl otec zase pokoj."