Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Neuwirthová (* 1929)

• narodila se 23. dubna 1929 v Horkách u Tábora do rodiny hospodáře

• po obsazení Sudet a převratu na Slovensku byla svědkem příchodu emigrantů nesouhlasících s novými režimy

• za druhé světové války prožívala na otcově hospodářství hospodářské kontroly

• na jaře 1945 její rodina ubytovávala německé emigranty prchající před armádou SSSR

• v padesátých letech zažila ústrky nepohodlných občanů a znárodnění otcova hospodářství

• v roce 1960 se odstěhovala z Táborska do Františkových Lázní, kde byl režim volnější

• Ve Františkových Lázních se vdala a ovdověla a žije tam dodnes

• coby devětaosmdesátiletá důchodkyně žije aktivně, stará se o kočky a zahrádku

Dětství v malém stavení

„Malá chaloupka, stará, došková, dneska by ji ani památkový úřad možná nedovolil zbourat; udržovaná, došky, žejo,“ popisuje Anna Neuwirthová dům, v němž se narodila do rodiny bývalého legionáře Josefa Knotka. V dětství ji zasáhla hlavně spálová infekce v roce 1935, kdy jí zahynula sestra. Ona sama se vyléčila, ale v důsledku infekce trpěla celý život zdravotními problémy: hlavně v mládí byla „uchcípaná“, jak vypráví.

Prvních třicet let jejího života je spojených s rodným hospodářstvím v Horkách u Tábora. Živě si pamatuje jeho přestavbu v roce 1937. Její tatínek na přání svého otce odmítl po návratu z legií kariéru v Praze a vrátil se do rodné vsi. Oženil se a ve třicátých letech přikupoval pole, takže pro celé hospodářství už v chalupě nebylo místo. Rozhodl se proto celé stavení strhnout a vystavět znovu:

„Nejdřív postavil kravín, maštale, svinčák, seník a stodolu. To bylo v roce 1937. A roku 1938 zbytek – za šest neděl bylo postaveno a k obývání. Ale zdi nebyly nabílené, uvnitř jen nahozené, natíralo se až v létě. Když to zbourali, bydleli jsme u sousedů, v jedné místnosti: malý brácha, děda, bylo nás tam plno. A dědeček byl chromý, tak ho vezli trakařem – a přitom plakal. A když pak táta dostavěl a odvezli ho do toho nového, za týden zemřel.“

Nový statek ale svým majitelům příliš štěstí nepřinesl. „Roku 1938 přišla slintavka a kulhavka. Asi kvůli přesunům vojsk. Pamatuju si, jak naši vařili krávě černou kávu, ta je na srdce, a furt mokré pytle na ně dávali, a mléko! Hrnce mléka se musely svařit a vylít. To bylo nařízení. A taky obrnu – měli jsme 22 prasat a zbylo nám jedno.“ Prasata navíc těžko snášela nové prostory: „Když otec postavil ty nové chlévy, převezl tam ta prasata – a velké prase najednou leželo, prostě mrtvice. Kravám to nějak nevadilo, ale prasatům jo. To prostě byly špatné roky.“

 

1938: noví spolužáci z obsazených Sudet

V té době chodila Anna do měšťanské školy v Táboře. Dědečkovu smrt tak rychle přebily důsledky politických událostí. Pro devítileté děvče znamenalo obsazení Sudet a převrat na Slovensku hlavně nové spolužáky, české, německé, slovenské, maďarské. Ve třídách nebylo dost místa, někteří seděli na zemi. Některé nové spolužačky neuměly dobře česky – ale zase pomáhaly při výuce němčiny.

Vzpomínky na ně má dobré: „...já jsem seděla v lavici vedle čisté Němky, Žofky. A Žofka uměla docela dobře česky. A učitelka mi říkala: ‚Ty jsi z hospodářství, tak nos Žofce svačinu.‘ Vždycky jsem dostávala dva krajíce chleba se sádlem – a tak jsem potom chtěla čtyři. A naši měli radost, jak hodně jím! Já jsem neřekla, že je to pro Žofku, protože otec by třeba řekl ne,“ vypráví.

Později se situace uklidnila: rodiny některých spolužáků se opět odstěhovaly, případně škola rozdělila třídy na dvě.

 

Hospodářské kontroly za války

Podobně jako otce se svačinou musela obelstít i hospodářské kontroly za druhé světové války. Přes Horky vede železniční trať, kvůli které byli kontroloři častými návštěvníky: „Protože neměli autobusy a auta, aby jezdili do zadních vsí, tak tam celou válku neměli kontrolu. A my, že jsme byli u toho Tábora, kde jezdila „Bechyňka“ z Tábora do Bechyně, tak jsme tam pořád měli tyhle kontroly. A ten ani nevěděl, co je kohout a co je slepice – a chtěl nám napsat kohouta za slepici! A za to byly pokuty!“

Jak taková kontrola vypadala? „Přišlo nám takhle deset vojáků do baráku, obrátili všechno naruby. Sháněli se po všem, co musíte odevzdat. Z jedné slepice pětašedesát vajec za rok. Když jste tu slepici nenakrmil, dal jí oves – tak ona tolik nenesla. A kdyby zjistili, že jste jí dal pšenici, tak za to byl trest smrti.“

Rodina Knotkových ale měla štěstí. Jako dobří hospodáři se o svá zvířata pečlivě starali: slepice přikrmovali pšenicí, vepřům občas nalili mléko. Kontroloři na to ale nepřišli – byť při jedné z kontrol měli namále: „U nás nikdy nic nenašli, dávali jsme si pozor. Ale ty Němce pamatuju. Byl poprašek sněhu a oni šli tam, kde byla vyšlapaná pěšinka. A já tenkrát měla nějaké slepice navíc, tak jsme je pochytali, dali do pytlů do stodoly, naházeli jsme je na prkna pod střechou a hodili na ně trochu sušeného jetele. A ony, když byly takhle potmě, tak nekdákaly. Zatímco kontrola naslouchala, kde co kokrhá.“

Osud je uchránil i od dalšího nebezpečí válečných let: poslouchání zahraničního rozhlasu. „Naštěstí jsme neměli elektřinu, za poslech zahraničního rozhlasu byl trest smrti, v Táboře takhle popravili lidi. A zřízence městského úřadu třeba popravili za to, že jak visel na zdi prezident, byl tam původně Masaryk – a on ho nesundal, jen nalepil Háchu přes něj… a Hácha se odchlípl.“

Během války Anna Neuwirthová dokončila měšťanku, pomáhala na otcově hospodářství. A posléze rok a půl sloužila u sousedů: „Musela jsem jít do práce, protože určili, že na našem hospodářství smí pracovat nejvýš tři lidi. Byl tam tatínkův svobodný bratr, takže jsem byla čtvrtá. Chtěli mě poslat někam na statek, ale mně bylo šestnáct let a byla jsem uchcípaná, furt jsem měla anginy. Tak tam byl nějaký doktor Hofr, právník a městský komisař, a jeho paní měla děcko, dostala zánět vaječníku a měla nárok na služku, takovou au-pair. Tak jsem tam docházela.“

 

Konec války a němečtí utečenci

Jaro roku 1945 má paní Neuwirthová spojené hlavně s Němci prchajícími před postupující sovětskou armádou: „Byly to celé hordy uprchlíků. Když přišli Rusáci, v táborských kasárnách jich bylo sto tisíc, prý tam jezdili pro mrtvoly s nákladními auty. A silnice z Tábora do Písku byla ucpaná uprchlíky, všechno se to hnalo k Američanům! U Písku byla demarkační čára, dál byla americká zóna. Každý si nesl ranec.“

Knotkovi dostali přidělené čtyři německé ženy, které uprchly ze Zhořelce: „Přijely s takovým vozíkem, od února. Hitler je vyhnal, báli se Rusáků, byly odtud, jak je dneska polské území. V pětačtyřicátém, někdy v únoru, jsme je museli ubytovat. Smradu po nich bylo! Takový zvláštní smrad. Líné nebyly, hnaly se i pracovat, sázely brambory. Ve své místnosti měly sporák, ten jim dala maminka; jídlo měly také, a když dělaly na těch bramborách, maminka jim uvařila hrnec polévky a upekla koláč a dala jim po pekáči.“

Patnáctiletá Anna se s nimi příliš nebavila: neuměly česky a většinou zůstávaly uvnitř své místnosti. A celá rodina se těšila, až odjedou, což se splnilo v květnu, kdy se ruská armáda blížila k Táboru. „Táta jim ukazoval světla, jak se večerem valila auta prchajících Němců, uprchlíků i vojáků. Uprchlíci stáli po chodnících a koukali se dostat na to auto, ale ti vojáci brali jenom mladé holky. A ony se chytily za hlavu, nakoupily si spoustu věcí, naložily je na takovou káru, a poděkovaly a odjely.

Potom přijeli Rusáci. Mně bylo patnáct, tak jsem z toho byla paf. Potom jsme vítali Rusáky, pořád tam jezdily nějaké delegace. Bylo to takové hezké po té válce.“

 

Kolektivizace, práce v mrazírnách

Po válce to bylo těžké, a nejhorší za Gottwalda. Krátce po osvobození paní Neuwirthová onemocněla, pak onemocněl i otec; v důsledku měnové reformy navíc rodina přišla o úspory, z nichž by mohla zaplatit otcovu léčbu. Navíc přicházela kolektivizace:

„Nejhorší doba byla ta Gottwaldova. Násilí, družstva. To bylo zlé. Nás chodili přesvědčovat dělníci, z Kováku přišli do baráku čtyři: seděli u stolu a přesvědčovali nás, abychom šli do družstva. A otec jim říkal: ‚Ale já nemůžu jít do družstva, protože otec, když mi hospodářství předával, tak říkal, abych se vám nevzdával, nebo že mě jinak bude chodit strašit.‘ Samozřejmě si to vymyslel. A jeden z dělníků se ptal, koho by chodil strašit, kdyby vstoupil do družstva, protože by ho právě on přesvědčil. A otec odpověděl: ‚Tak by chodil strašit vás!‘ A oni mu to sežrali!“

Zatímco obyvatelé sousedního Větrova založili první JZD v kraji, Horky byly naopak poslední vesnice v okolí, ve které družstvo chybělo. Situace se změnila až roku 1957: „Když přijel Chruščov do Prahy na návštěvu a hned nato se dělala tahle družstva prostě diktátem, ať chcete, nebo nechcete. Můj otec to šel podepsat na okres, to se nedělalo ve vsi. A říkal, že kdo to nepodepsal, toho zavřeli, přímo v kanceláři, a nechali je tam, než to podepsali.“

Paní Neuwirthová zatím vystudovala hospodářskou školu a navzdory přemlouvání, aby šla sama pracovat do JZD, se nechala zaměstnat v mrazírnách. Na ty má ošklivé vzpomínky: „Byly tam takové svině… to bylo strašné! Tam byly různé ženské buržoazního původu – tak těm se dával horší materiál. Třeba papriky, kterými se plnila bedna. Ty velké dostaly komunistky. My dostaly ty malé špičaté, a musel jste je vyzrňovat, takže jsme měly bolavé prsty. Pálily i přes rukavice, měly jsme spálené prsty. Taky jsem si vydělala třeba dvaadvacet korun za den, ale to jsme čistili kapustu na dvoře. V listopadu! Stáli jsme na prknech, zmrzlí jak ratlíci.“

 

Ráj ve Františkových Lázních

Nakonec našla paní Neuwirthová v novinách inzerát, který ji mohl z mrazíren dostat: ve Františkových Lázních sháněli kuchařku. Ke štěstí chybělo jediné – „převodka“, povolení k vystěhování z okresu. „Nechtěli mě tam pustit, pořád abych šla do JZD uklízet krávy. Řekla jsem bratrovi, který v JZD pracoval, ale nebyl členem: ‚Napiš žádost, že chceš vstoupit do JZD, ale s podmínkou, že mě musí pustit.‘ Tak to brácha napsal a otec tam někde dělal a říkal, že hned letěli do města a museli mě pustit, protože byli rádi, že do JZD vstoupil někdo mladý. Já s tím pak jdu za tím dědkem na okres, za předsedou zemědělského dvoru, bývalým kočím. Tomu se to nelíbilo, tak jsem s tím papírem šla na KSČ.“ Tam díky známosti příbuzných dostala svolení, díky kterému nakonec převodku získala.

A stálo to za tu námahu, vzpomíná. „Když jsem přišla do Františkových Lázní, připadala jsem si jak v ráji. Tady bylo všechno možné, takové zkrachovalé existence: v Purkyni dělal účetního bývalý bankéř. Rodiče kolegyně měli snad pivovar v Praze. Takoví lidé tady byli. Nebo i ze zahraničních armád, nebo bývalí majitelé pil – a dobře se s nimi dělalo. Byli tu Maďaři, Němky, babky z Rumunska. Tady to bylo úplně jiné. Protože jsem byla sezónní, tak jsem pak šla na Krkonoše, pak zase zpátky na letní sezónu do Frantovek, pak na Jeseníky, vždycky jsem to našla v inzerátu.“

Poté se v lázních postavila teplárna, takže je bylo možné vytopit a užívat celoročně – což pro paní Neuwirthovou znamenalo trvalé pracovní místo. A také hrdost na své lázně: „V roce 1960 tady byl světový kongres vědců lékařů zabývajících se výzkumem rašeliny. To jste neviděl! Kam se hrabe Západ! Navezly se sem palmy, číšníci z hotelu Pupp v Karlových varech, všichni ve fracích, kuchaři, pomocníci. A jeden profesor z Dánska přišel poděkovat šéfkuchaři, jak se tady měli dobře. Předtím tu přitom byl polorozbořený barák.“

 

Manžel – věřící komunista

Roku 1971 se ve Františkových Lázních vdala: „Manžel byl komunista. Takový komunista, že by nikdy neublížil lidem. Byl silně věřící – ale tu víru mu ti komunisti nevzali. A když zemřel a měl kremaci, vzala jsem si kněze: pochovával jej pozdější biskup František Radkovský. Tak mě pak drbali v autobuse, že jsem si vzala na pohřeb kněze. Ale když manžel v důsledku cévní mozkové příhody ochrnul, nikdo z těch komunistů jej už nepřišel navštívit. Práci pro něj měli pořád, ale když onemocněl, všichni od něj dali ruce pryč, jenom ten farář za ním chodil. Víru mu komunismus nevzal.“

Manžel byl z Karlštejna, kde pracoval na vedoucích pozicích, které jej po letech unavily, takže přijal pozici správce v jednom z lázeňských objektů. Když ochrnul, paní Neuwirthová se o něj musela starat – z práce dostala jen hodinu a půl dlouhou úlevu ráno, aby jej stihla zaopatřit. O to později ale pak v práci zůstávala: jako vedoucí kuchařka musela nejen vařit, ale zodpovídala i za administrativu, na kterou jí v pracovní době nezbýval čas. Manžel zemřel v roce 1984.

V hotelech ve Františkových Lázních pak paní Neuwirthová pracovala až do důchodu a žije tam dodnes. Krátce před svými devětaosmdesátými narozeninami se stará o zahrádku a administrativu Svazu zahrádkářů a zůstává v kontaktu se svými přáteli, neteřemi a synovcem.

Celkově život ve Františkových Lázních hodnotí navzdory komunismu dobře: „Měla jsem se tady docela dobře, práci jsem měla, volno také, nikdo mě nehonil. Nemůžu si naříkat. Akorát nás pak honili do brigád socialistické práce. A když jsem dělala vedoucí kuchařku, musela jsem dělat i tuhle brigádu. A ještě nás honili, abychom byli brigáda československo-sovětského přátelství. To mě teda štvalo.“