Jiří Nevyhoštěný

„V pátek se vrátil do kasáren ještě z dovolené náš velitel Antonín Stachovský, který nám později vyprávěl, že když byl v Jugoslávii, setkal se tam s jugoslávským plukovníkem a ten mu řekl, že k nám přijdou Rusové. Nechtělo se mu to věřit, ale pospíchal domů, přijel do kasáren v pátek večer. To už bylo všechno připravené, v sobotu se vyrazilo. Jeli jsme na Hradec Králové a tam u osady Býšť se zvedal les a my tam měli svou základnu. Auta se rozestavěla tak, že se uvažovalo o delším pobytu. Odtud měla auta odvážet skupiny parašutistů na letiště a pak měly být skupiny vysazované podle určeného plánu.“

„Já jsem se dostal do KSČ tím způsobem, že když jsem byl v ČSAD, dověděl jsem se, že mám jet se zájezdovým autobusem na Západ. Do té doby nikdo z České Lípy na Západ nejel. Byla tam parta lidí o deset let starší, kteří jezdili na zájezdy, pak tam byli kluci staří jako já, ti oba byli v KSČ. Jinak v té zájezdové partě byli v KSČ všichni kromě mě. Tak si mě zavolal vedoucí provozu, ředitel a byl tam předseda KSČ a přednesli mi, že jsem byl vybraný na zářijový zájezd do Francie, Holandska a západního Německa. Já jediný jsem nebyl v KSČ, tak mi ředitel řekl, že by bylo dobře, abych to podepsal a vstoupil do KSČ. Já jsem řekl, že asi těžko, a on mi řekl, že mě nebude dál moci prosazovat a že tam nepojedu já, ale někdo jiný.“

„Největší dohady byly v Luštěnicích. Po našem prvním návratu se tam objevili Poláci a dožadovali se vstupu do kasáren. My jsme službu na bráně neměli. Tu zajišťovaly jiné útvary. Okamžitě tam byl zavolán náš velitel, kapitán Pulman. Byl to člověk, který tím žil. Měl i takovou postavu. Bylo dobře, že se tam objevil právě on. Řekl na té bráně polskému veliteli, že ho do kasáren nepustíme. Řekl mu, že ho nepustíme, otočil se a odešel. A že když vzniknou nějaké problémy, je to na jejich zodpovědnost. Poláci ustoupili. Pak se o to pokoušeli ještě jednou, a to s nimi mluvil velitel Stachovský. Chtěli vjet s tanky a velitel řekl, že tanky dovnitř nepůjdou. Ale to bylo, až když jsme se vrátili z těch lesů, kde jsme byli asi čtyři dni.“

„Velitel dal pokyn, že se pojede do Luštěnic přes Mladou Boleslav. Najelo se na jičínskou silnici, a jak víte, tam se přijíždí k vojenským kasárnám, ale ty už byly v té době obsazené polskými, ruskými vojsky. Když jsme projížděli okolo, vepředu gazík a náš prapor a pak ostatní auta. Tak to bylo takové překvapení pro ty polské a ruské vojáky, že za námi okamžitě vyjel obrněný transportér. Ten obrněný transportér za námi dojel až na Komenského náměstí, kde jsme stáli. A nejednou se začalo sbíhat neuvěřitelné množství lidí, kteří si mysleli, že jsme přijeli Boleslav osvobodit. Nám z toho až tekly slzy. Nosili nám jídlo, pití a pak ten transportér pomalu vycouval a vrátil se do kasáren. A to bylo dobře. Poznali jsme, co to je brnkání na nervy. Ve větším davu i kuráž nás vojáků narůstala. Je to zajímavé. Sám člověk v poli začne bojovat, až když mu jde o život. Ale když je to masa, ta atmosféra je naprosto jiná a odvaha stoupá někdy až nebezpečně.“

„V osmdesátém devátém jsem měl rozdělanou telefonní ústřednu a měl jsem jít nahoru do závodu, že tam jsou policajti. Nebylo mi z toho moc dobře, protože jsme tam všichni kradli součástky, které potřebovali třeba hoši ze spojů. Různě jsme si stavěli zesilovače doma a součástky nebyly. Tak si mě zavolali, šli jsme dolů do archivu a to už mi bylo divné. Dva poměrně mladí hoši chtěli ode mě vědět můj životopis. Říkal jsem jim, že ho mají na osobním oddělení a co si přejí. Představili se mi, že jsou z StB, a mně spadl kámen ze srdce. Ulevilo se mi, protože nešlo o ty čachry. Dělalo se to tak, že než by se sehnala nějaká součástka oficiálně, stroje by stály třeba dva tři dny. Mě zavolali – Jirko, potřebuju tenhle tranzistor. Já ho vyfasoval a dal jim ho. Ale už to bylo špatně, načerno. Takže z toho jsem nějaký strach měl. Pak se mě vyptávali, co mám proti straně. Řekl jsem, že proti ní nic nemám, ale že když na atletické dráze poběží jenom jeden, tak bude první.“