Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Ladislav Nezkusil (* 1921)

• narodil se 17. prosince 1921 ve Vinarech u Nového Bydžova

• od dětství hrál ve vesnické kapele

• 1942 - odveden na nucené práce do Německa

• 1942 - nasazení v Mainzu, odklízení trosek

• práce v Kasselu

• práce v Zeitzu

• jaro 1945 - útěk zpět do Československa

• květen 1945 - osvobození ve Vinarech

• 1948 - vstup do KSČ

• agitace mezi zemědělci, psaní politických článků do novin

• předsedou místní organizace KSČ

• studium na FFUK v Praze

• práce na katedře historie a filozofie Ústředního domu armády v Praze

• od roku 1969 výuka marxismu a vědeckého komunismu na Vojenské lékařské fakultě v Hradci Králové

• po roce 1989 zrušení katedry, odchod do důchodu

• 2005 - vydání knihy Z deníku nuceně nasazeného

Mládí ve Vinarech

Ladislav Nezkusil se narodil 17. prosince 1921 v malé vesničce Vinary nedaleko Nového Bydžova. Zde prožil spokojené dětství na malém hospodářství. „Bylo to v pěkným místě a krásná zahrada. (...) Dědeček se živil jako okresní zahradník.“ Když povyrostl, začal pamětník pomáhat otci s prací na poli. „Prakticky od dvanácti jsem musel pomáhat. (...) Z hektaru se platilo devět metráků pšenice, takže jsme si nemohli moc troufat.“ Ladislav vychodil obecnou školu, ale do měšťanky nepokračoval. „Na nějaký to učení nebyl čas.“

Když zrovna nepracoval, rád se věnoval kulturnímu a společenskému životu. Ve Vinarech působil Sokol a také hasičský spolek, divadelní soubor a zpěvácký spolek. „Vesnička, kde kultura nebyla zapomenutá.“ A protože Ladislav po tatínkovi a dědečkovi zdědil hudební nadání, brzy s kluky z vesnice založil kapelu. Nejdříve zkoušel hru na housle, violu, klarinet, flétnu či trubku, ale nakonec se jeho oblíbeným nástrojem stala basa.

Ve volném čase Ladislav s kamarády často jezdíval hrát po okolních vesnicích. Jako problém se ale ukázalo shánění not. Když se některému z kluků podařilo je vypůjčit, následovalo dlouhé přepisování. „Hlavně v zimě, to byly volný chvilky.“

V prvních letech války se způsob života na malé vesnici příliš nezměnil. Obrat k horšímu nastal až po atentátu na Heydricha v roce 1942. Nacisté se začali zbavovat potenciálně rizikových osob tím, že je posílali na nucené práce do Německa. Ladislav vzpomíná, že tehdejší protektorátní noviny to prezentovaly jako službu vlasti. „Československo se zbaví velkého množství darmožroutů a lenochů.“

Nucené nasazení

Ladislav měl tu smůlu, že patřil k prvním povolávaným ročníkům. V říjnu 1942 se musel rozloučit s maminkou a v doprovodu otce se vydal na nádraží. Cestou od něj dostal radu: „Pamatuj si, kam nemusíš, zbytečně nestrkej hlavu.“

Na nádraží ve Smidarech už bylo shromážděno mnoho kluků z okolních vesnic. Ladislav jich spoustu znal ze zábav, na kterých hrál s kapelou. Vzpomíná, že před nástupem do vlaku nastal velmi emotivní okamžik, když všichni shromáždění začali zpívat českou hymnu. „Tenkrát byla zakázaná. Kde domov můj. A co je zajímavý, četníci, co tam dbali na pořádek, bylo jich asi osm, tak tam stáli a salutovali. (...) Získali u nás respekt.“

Cestou se Ladislav držel kamarádů ze Starého Bydžova. Zpívali si a snažili se přijít na to, co je vlastně čeká. Vlak poprvé zastavil v Praze, kde dostali malé občerstvení. „Kluci říkali, že v tom je brom nebo nějaký takovýhle věci na uspání. Abysme nedělali paniku.“

Po dlouhé cestě dojeli k francouzským hranicím. „Už jsme viděli rozbouraný města a nádraží.“ Následoval převoz do tábora Baumholder, kde už bydlelo mnoho českých kluků a nuceně nasazených z jiných zemí. Po příjezdu museli všichni podepsat, že spadají pod německou brannou moc. To znamenalo přísnější režim a tresty podle vojenských zásad. „Já jsem měl tu smůlu, že jsem se dostal k polovojenský organizaci. (...) Říkalo se jim organizace L.“

První týden se ještě nepracovalo, a tak ani jídla nebylo nazbyt. „Kdybysme v kufrech neměli zásoby, tak jsme tam pošli.“ Ladislav se jako jeden z mála přihlásil na dobrovolné práce, za které bylo alespoň mírné zvýšení přídělů. Natíral střechy v blízkém lágru pro ruské zajatce a stavěl bunkry. Při jedné vycházce po vojenském prostoru našel pole s bramborami, a tak si alespoň trochu přilepšili.

Asi po týdnu v táboře bylo Ladislavovi a ostatním sděleno, že další ráno odjíždí do Mainzu. Vyfasovali dvoje uniformy, zelené na práci a hnědé na vycházky. „Byly to původní uniformy, jenom přebarvený. (...) Některý byly ještě prostřílený a od krve.“ Své civilní oblečení museli poslat domů.

Mainz (Mohuč)

Když po mnohahodinové cestě na korbě nákladních aut dojeli Ladislav a další nasazení k Mainzu, našli téměř rozbourané město. „Meinz byl rozbitej úplně, to bylo asi nějak přes milion město, a zničený. Říkali tenkrát, že to mělo čtyřicet tisíc mrtvejch a asi osmdesát tisíc bez přístřeší.“ Jak mu bylo řečeno, Spojenci házeli nejdříve normální bomby, potom zápalné a nakonec s fosforem. Zkáza tak byla téměř kompletní.

Cesta auty skrz město nebyla možná, proto museli pokračovat pěšky. I tak byl pohyb přes hromady sutin obtížný. Ladislav vzpomíná na množství lidí uvězněných pod troskami. „Ve sklepích byli lidi, tak jsme je tahali ven. (...) Někde byli živí, někde mrtví. Děti, dospělí, všichni.“

Po příchodu je Němci ubytovali ve sklepě kasáren. Podmínky nebyly dobré, 35 lidí spalo v jedné místnosti. Další den Ladislava přiřadili na pomocné práce u zedníků. V pracovní skupině se sešlo několik dalších kluků z Československa a dva němečtí mistři.

Téměř rok strávil Ladislav opravováním omítek a dalšími zednickými pracemi ve zničeném Mainzu. „Ze začátku po nás házeli kamením, jako po cizincích. Mysleli, že jsme nějaký zajatci. Ale potom, když viděli, že tam pracujeme, tak si nás začali vážit.“

Ladislavovi šla práce dobře od ruky. Z domova byl zvyklý všechno dělat svépomocí. Před zimou se tak nabídl, že nabrousí pilu na dřevo. „Tak jsem získal určitou pozici.“ Zanedlouho za ním přišel mistr, který potřeboval udělat klíč k zámku. „Na vesnici jsme si to dělali sami, to nebyla žádná složitá práce.“ Mistr mu pak prozradil, že je to klíč k vinnému sklepu plnému rýnského vína. Jednu láhev mu za odměnu dal. „Byli to bývalí sociální demokrati a později komunisti. (...) Tak jsme si s nima vyprávěli.“

V Mainzu také Ladislav zažil dva nálety. „Rozbili pivovar, kterej jsme opravili.“ Větší nebezpečí ale hrozilo z pracovních úrazů a vůbec největším problémem byl nedostatek jídla. Pouze dvakrát týdně dostávali malý kousek masa, ale jinak jen eintopf a vodovou polévku. „To nebylo k jídlu.“ Kdyby jednou za čtrnáct dní nepřicházely balíky od rodičů, tak by těžko přežili. Ladislavovi maminka vždy napekla domácí chleba a vánočku. „A k tomu ještě vždycky nějaká tetička něco přibalila. Perníčky a takový.“

Problémem byl také přísný vojenský režim. Ladislav vzpomíná na kruté tresty pro ty, kteří se pokusili o útěk. „Mučení, bití, odvedení do pracovního tábora.“ Tvrdě trestáno bylo také, když si někdo z nasazených pokusil odnést něco z trosek. Němci často prováděli kontroly. Ladislav vzpomíná, že běžná byla i cenzura dopisů. „Němec mi říká: ‚Ty jsi tady napsal rodičům, aby ti poslali mýdlo, že jsi stále špinavý a že teče jenom studená voda. Dyť přeci v sobotu dopoledne teče teplá voda.‘ (…) Tak jsem to opravil, že ne vždy teče teplá voda.“ Od té doby si Ladislav začal dávat pozor i na to, co píše do svého deníku. Vzkazy rodičům posílal ukryté v košilích na vyprání.

Jedinou Ladislavovou zábavou se stala hra na violu. Němci v kasárnách povolili kapelu a každý čtvrtek se konaly zkoušky. „Ostatní kluci nám nadávali, že se flákáme, když oni musí do práce.“ Jednoho dne se Ladislav při návratu z práce shodou okolností dostal ke hře na basu v malé hospodě. Hospodský mu poté nabídl místo v provizorní opeře, ale Němci Ladislava neuvolnili.

Asi po roce práce v Mainzu se Ladislavovi stal úraz. Zavalily ho cihly z tlakové vlny po odstřelu sutin. Kamarádi ho naštěstí včas vyprostili, ale měl ošklivě zraněnou nohu. „Tak mě léčili tak, že se mně to nezahojilo za celou dobu.“

Kassel

Dalším působištěm Ladislava se stal Kassel. „Tam proběhly těžký nálety. Tam nezbyla cihla na cihle. Město spálený, všechno hořelo.“ Ubytovaní byli opět v kasárnách. „Sotva jsme lehli, začal poplach.“ To bylo naštěstí naposledy, co Kassel Spojenci bombardovali.

Budovy, které po náletech zůstaly stát, měly většinou rozbitá okna a poničené střechy. Od zedníků se tak Ladislav dostal k tesařům a truhlářům. „Lezli jsme po střechách, opravovali střechy, vynášeli balíky lepenky, vytrhávali podlahy z neobydlených domů a dávali je na střechy.“ Do oken se nejčastěji instalovaly provizorní prkenné výplně s drátěným sklem. „Lidi se chodili dívat, jak pracujeme.“

Většinu nářadí potřebného k práci nacházeli ve spálených dílnách. Ladislav vyráběl nové násady a také kalil dláta a hoblíky. Když byly nejnutnější práce hotové, čekal všechny další přesun.

Zeitz

V Zeitzu bydlel Ladislav a další nuceně nasazení ve sklepě školní budovy. Vzpomíná, že při jednom z náletů spadla bomba přímo na školní dvůr. Část školy se zřítila, včetně kuchyně. Nějaký čas tak jedli pouze studenou stravu. „Netekla voda, nešel proud, nebylo možný uvařit. (...) Kdo byl zraněnej, tak nemocnice rozbitý, plný lidí. (...) Zakouřeno všude, když se táhl vítr, tak jsme říkali: ‚Je cejtit uzený.‘“

Hlavní pracovní náplní Ladislava byla oprava chladicích věží v rafinérii na minerální oleje. Protože se jednalo o důležitý průmysl, stával se areál často terčem náletů. Poplach se rozezněl i třikrát za den. „Když už jsme to měli skoro opravený, tak přišel nálet a zničili to znovu.“

Spojenecká ofenzíva sílila a nálety byly stále častější. Z chladicích věží se často utíkali schovat do blízkého příkopu, kde je vzrostlé stromy chránily před střepinami z protileteckých granátů. Ladislav vzpomíná, že jednoho dne střepiny těžce zranily tři kluky. „Druhej den jsme se dozvěděli, že ten kluk, co byl raněnej přes břicho, zemřel a ten druhej je na tom strašně blbě. (...) Ten zemřel později.“ S kamarády se složili na převoz jejich těl do Československa. „Nakonec je pohřbili na hřbitově v Zeitzu.“

Útěk domů

S narůstajícím napětím vyhlásili Němci zákaz vycházek. Ladislav si uvědomil, že nechce zažít příchod fronty hluboko v německém území. S kamarádem tak naplánovali útěk. Z vlaku, kterým jezdili brzy ráno na pracoviště, vyběhli na druhou stranu. Byla ještě tma a nikdo si jich nevšiml. „To se nám povedlo.“

Pokračovali pěšky směrem k protektorátní hranici. Právě, když procházeli nějakým větším městem, zastihl je nálet. „Hnali nás do krytu, ale my jsme šli dál.“ Dostali se až na vlakové nádraží, kde se rozhodli nastoupit do vojenského vlaku. Všem tvrdili, že jedou domů na dovolenou. „Dali nám zakouřit, něco k jídlu. Zkrátka s náma jednali jako s kamarádama.“ Cestou ale na vlak zaútočila spojenecká letadla. Všichni naštěstí stihli včas vyběhnout do pole. Dál pokračoval Ladislav s kamarádem pěšky. Protektorátní hranici se jim podařilo překonat bez kontrol a pěšky došli až k Plzni. „Nevěděli jsme, jak dál. (...) Báli jsme se někoho zeptat.“ Naštěstí potkali českou dívku, která sloužila u německého sedláka. Ta jim poradila, kudy se bezpečně dostanou do města.

Z plzeňského nádraží se rozhodli jet vlakem do Prahy. To už byli vyčerpaní a hladoví. V tom k nim přišla starší paní, která jim nabídla jim bochník chleba a teplé kafe. „Všiml jsem si, že měla sokolskej odznak.“

Cesta probíhala klidně. Na pražském nádraží ale začala kontrola dokladů. Kluci duchapřítomně nabídli průvodčímu nějaké cigarety a ten je vyvedl ven. Když byli v bezpečí, Ladislav se se svým kamarádem rozloučil a vydal se na Denisovo nádraží, odkud odjížděly vlaky do Chlumce.

„V Chlumci jsem vystoupil a čekal. Na Bydžov to mělo jet asi za hodinu.“ Z Bydžova pak dojel lokálkou do Smidar a ještě za tmy vyrazil domů. Na silnici mezi vesnicemi potkal svého starého kamaráda. „On mě nepoznal. (...) Tak mu říkám: ‚Jarko, já utíkám z Reichu.‘ – ‚Jé, to seš ty, Láďo, jak to vypadáš? Dyť ty seš kost a kůže. Já jsem tě vůbec nemohl poznat. Nechceš kus chleba?‘ Jsem říkal: ‚Ne, já už budu brzy doma. Nezdržuj mě, ale nikomu neříkej, že jsi mě potkal.‘“

Zbývalo už jen přeběhnout jedno pole a za chvíli Ladislav stál před brankou ke svému domu. „A táta šel zrovna kolem a říká: ‚Vidím chlapa, asi budeš mít hlad, viď?‘ Já říkám: ‚Jo, mám hlad.‘ Teprve mě poznal, že jsem to já.“ Ve světnici se ještě radostně přivítal s maminkou a pak už vyčerpáním usnul. „Tak jsem spal asi den nebo ještě dýl.“

Až do osvobození se snažil nevycházet ven. Když pak v rádiu slyšel o Pražském povstání, chtěl pomoci. „Tak jsme se hlásili, že půjdeme pomoct Praze, jenomže oni chtěli jenom vojáky.“ Pomáhal alespoň tak, že sháněl obilí a jídlo.

Po 5. květnu Vinary projížděla kolona Rudé armády. „Všichni jsme křičeli: ‚Konec války.‘“ Ladislavův otec uměl dobře rusky, a tak dělal tlumočníka. Rusové jim za to uvařili boršč a Ladislavovi nechali jízdní kolo.

Život po válce

Když se Ladislav vzpamatoval z útrap nuceného nasazení a absolvoval pětiměsíční vojenskou službu, chtěl dále pokračovat v zemědělství. Kvůli problémům se zraněnou nohou ale nemohl. „Doktor mi řekl, že mám bércový vředy.“ Vždy ho lákala práce vesnického učitele, a tak začal navštěvovat přípravný kurz.

Po únoru 1948 se rozhodl vstoupit do komunistické strany. „K tomu mě vychoval ten Reich. (...) Zjistil jsem, jaká je ta válka svinstvo. Co se zničí hodnot a zabije lidí zbytečně. Jenom kvůli tomu, že někdo chce mít moc ve světě.“ Jako člen strany poté chodil přesvědčovat zemědělce ke vstupu do družstva. Ideologii komunismu nikdy nezpochybňoval, i když některé prostředky mu přišly až příliš vyhraněné. „Snažil jsem se to uvádět do pravý míry, aby to nebylo tak utržený od tý praxe.“ Také pravidelně přispíval do novin. „Většinou politický články, který se týkaly zemědělství a tak.“

Ve straně se vypracoval na předsedu místní organizace, ale když se o několik let později dostal na vysokou školu, funkce se vzdal. „Málem ze mě udělali reakcionáře.“ Na pražské vysoké škole studoval nejdříve politickou ekonomii a historii, ale po dvou letech využil možnosti přechodu na filozofickou fakultu. Mimo pilného učení hrál v uměleckém souboru Zdeňka Nejedlého na basu a zúčastnil se také několika vystoupení.

Po úspěšném složení státních zkoušek začal pracovat na katedře historie a filozofie Ústředního domu armády. „Jezdili jsme k některejm útvarům přednášet politický a filozofický otázky.“ Protože rodiče už byli staří a chtěl jim být nablízku, rozhodl se odejít do Hradce Králové. „Že jsem byl člen strany, tak mě vzali do poradny a studovny v Hradci.“ Po přestěhování se mu narodila dcera a syn. V této době se přestal aktivně věnovat hudbě. „Byl malej byt, přišly děti.“

Díky úspěchům v práci mu komunisté nabídli místo na vojenské lékařské fakultě. „Hledali lektory, o kterejch by věděli, že budou poctivě přednášet marxismus a tu filozofii.“ Jako vysokoškolský učitel přednášel vojenským i civilním posluchačům. „Přednášel jsem společenský vývoj, říkalo se tomu vědecký komunismus.“ Na této pozici strávil téměř 20 let. Školu opustil až po revoluci v roce 1989, kdy byla katedra zrušena a všichni zaměstnanci dostali výpověď. Ladislav už byl v důchodovém věku, tak odešel v klidu.

Revoluce se dotkla i jeho dcery, která byla také učitelkou. Po roce 1989 nemohla ve své kariéře pokračovat a nastoupila jako uklízečka v hradeckém Petrofu. Později začala pracovat v rychlém občerstvení.

Ladislav na základě svých zážitků z prací v Německu napsal knihu Z deníků nuceně nasazeného.

Příběh pamětníka zpracoval Adam Duchač