PhDr. Ladislav Nezkusil

„Mainz byl rozbitej úplně, to bylo asi nějak přes milion město, a zničený. Říkali tenkrát, že to mělo čtyřicet tisíc mrtvejch a asi osmdesát tisíc bez přístřeší. Když se hovořilo o těch náletech, tak se obyčejně řeklo – nálety rozbořily baráky, vypálily město, ale ono to bylo velice složitý. Třeba stalo se, že vypálili město, ale my jsme třeba, škola, co jsme bydleli, zůstala neporušená, ale netekla voda, nešel proud, nebylo možný uvařit něco. Že jsme jedli studenou stravu. Kdo byl zraněnej, tak nemocnice rozbitý, plný lidí. Todle všechno souviselo s tím zničením toho města. Zakouříno všude, když se táhl vítr, tak jsme říkali: ‚Je cejtit uzený maso.‘ Jako když jsme na vesnici udili, když se dělaly zabijačky.“

„A ještě za tmy jsem se dostal do městečka [Smidary] a obešel jsem to, aby mě nikdo neviděl, a hnal jsem po silnici k Vinarům. Tam jsem potkal jednoho hocha, s kterým jsem chodíval hrát. Říkám si: ‚Pane jo, to je zle.‘ Jel někam s koňma. Sloužil u sedláka za války, jinak to byl dělník. Chodil do fabriky do Skřivan. On mě nepoznal. A já jsem si říkal, dělá, že mě nepoznal, aby něco neřekl, neukec se, že někoho potkal. Tak mu říkám: ‚Jarko, já utíkám z Reichu.‘ – ‚Jé, to seš ty, Láďo, jak to vypadáš? Dyť ty seš kost a kůže. Já jsem tě vůbec nemohl poznat. Nechceš kus chleba?‘ Jsem říkal: ‚Ne, já už budu brzy doma. Nezdržuj mě, ale nikomu neříkej, že jsi mě potkal.‘ Tam ze silnice byla odbočka a polní cesta, kterou jsem šel už na dům. Tam jsem se dostal na stráně, strání jsem přeběhl. Po louce jsem utíkal domů, říkal jsem si: ‚Ještě není moc světlo, budu mít štěstí, nikdo mě neuvidí.‘ Protože my jsme bydleli, naše hraničilo s tou loukou. Tak jsem tam přiběhl, a dveře zavřený. Tak jsem zkoušel na ten háček, jestli to otevřu. A táta šel zrovna kolem a říká: ‚Vidím chlapa, asi budeš mít hlad, viď?‘ Já říkám: ‚Jo, mám hlad.‘ Teprve mě poznal, že jsem to já, tak mně otevřel. Obejmuli jsme se. Já jsem přiběhl do světnice, máti zrovna chystala kafe k snídani. Prostě málem z toho byla vedle. Tak mně nalila taky kafe, tak jsem si nalil kafe, vzal kus chleba a lehl jsem si. Říkal jsem: ‚Musím spát na přístodolku, aby mě tady nikdo neviděl.‘ – ‚Ale nikam, tady si lehni a my tě zapřeme, nikoho sem nepustíme.‘ Tak jsem spal asi den nebo ještě přes den.“