Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

ak. malíř Petr Nikl (* 1960)

• narodil 8. listopadu 1960 ve Zlíně (tehdy Gottwaldov) do umělecké rodiny

• v letech 1976–1980 vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti, obor dekorativní malba v architektuře

• v roce 1981 složil zkoušky na Akademii výtvarných umění (AVU), kterou absolvoval v roce 1987

• v letech 1982 a 1983 se stal svědkem rušení neoficiálních výstav, které rozháněla Státní bezpečnost

• stal se zakládajícím členem umělecké skupiny Tvrdohlaví, která působila od roku 1987 do počátku 90. let

• je držitelem Ceny Jindřicha Chalupeckého a držitelem ocenění Magnesia Litera

• roku 2024 žil v Praze

Ačkoli nejdůležitější roky svého mládí Petr Nikl prožil za tuhé normalizace, kdy byla svoboda uměleckého projevu potlačována státní mocí, tvůrčí rozlet mu nikdo vzít nedokázal. Snad proto, že od dětství vyrůstal v silně inspirativním prostředí, ale také proto, že patřil do generace umělců, kteří se přesně „trefili“ do doby, kdy se režim začal lámat. Patřil do první generace umělců, jejichž výstavy po roce 1985 už nerozháněla policie. „Měl jsem velké štěstí, že jsem dorostl v době, kdy už se režim bortil, a mohl jsem se prakticky celý život umění věnovat naplno a živit se jím,“ říká všestranný umělec, který se zapsal do povědomí lidí již na sklonku 80. let s uměleckou skupinou Tvrdohlavých.

Vyrůstal jsem v kreativním prostředí

Akad. mal. Petr Nikl se narodil 8. listopadu 1960 ve Zlíně, tehdejším Gottwaldově, do rodiny výtvarníků Františka a Libuše Niklových. Má o osm let mladší sestru Veroniku. Oba rodiče vystudovali uměleckoprůmyslovou školu ve Zlíně a v Uherském Hradišti, vzali se v roce 1958.

Petrova maminka, Libuše Niklová, v letech 1949 až 1953 na uměleckoprůmyslové škole vystudovala tehdy nový obor, tvarování plastických hmot, a stala se světově uznávanou návrhářkou hraček. „Matčiných hraček jsem měl a mám spoustu, ale jen do některých jsem se trefil věkem. Například slavného harmonikového kocoura navrhla, když mi byly čtyři roky, hromadně se začal vyrábět, když mi bylo šest a já zkoušel jeho pružnost. Také jsem rád o prázdninách testoval ve vodě její nafukovací plovací hračky, například kajak,“ vzpomíná Petr Nikl.

Jeho matka pracovala na návrzích hraček ve Fatře Napajedla, což ji často drželo mimo domov, zatímco otec učil ve škole v Uherském Hradišti a také maloval v ateliéru provoněném terpentýnem. Tam brával malého Petra a nechával ho tvořit. „Nemluvil mi do toho v tom smyslu, že by mě něco učil. Jen mi dal materiál a barvy. Především mě inspiroval svým zanícením.“ 

Přes týden se o Petra starali hlavně prarodiče Julie a Eduard Kyselákovi, kteří žili s mladou rodinou ve společné domácnosti. Niklovi se třikrát stěhovali a ve Zlíně, vybudovaném na „zelené louce“, nikdy nezakořenili. „Kořeny jsem cítil hlavně ve vesnici Hvozdná, která se nachází osm kilometrů od Zlína a kde jsme měli chalupu. Tam jsme trávili čas jako rodina pohromadě, s mámou i tátou, víkendy a prázdniny,“ vypráví Petr Nikl.

Z učitelky klavíru jsem se psychicky hroutil

Petr Nikl jako žák 5. základní školy v tehdejším Gottwaldově navštěvoval výtvarný kroužek, i když to nebylo pro rozvoj jeho talentu nutné. „Chodil jsem tam hlavně kvůli učiteli Jiřímu Pekárkovi, kterého jsem měl rád. Výtvarka s ním mě bavila a díky němu jsem měl v deváté třídě na chodbách školy svou první výstavu portrétů,“ vypráví. Vzpomíná také, jak Jiří Pekárek vzal děti z výtvarného kroužku na exkurzi do ateliéru jeho otce: „Tehdy jsem poprvé uviděl tátu jinak. Uvědomil jsem si, jaký má jeho práce respekt a jak je sdělná.“

Rodiče se ho snažili vést i k hudbě. Doma měli piano, na které kdysi hrávala maminka. Dědeček zase ovládal brač, což byl strunný drnkací instrument. Petr Nikl od svých šesti let navštěvoval hodiny klavíru v lidové škole umění, ale po čtyřech letech to vzdal. „Ze způsobu výuky paní učitelky jsem se psychicky hroutil a na klavír jsem se tedy nenaučil. Noty moc neumím dodnes, což mi ale nevadí, protože stejně hraji intuitivně, a když potřebuji, dělám si místo not svoje značky.“

Rodiče z KSČ vyškrtli

V 60. letech se komunistický režim v Československu pozvolna uvolňoval. Nejdramatičtější okamžiky roku 1968, kdy v srpnu republiku obsadila vojska Varšavské smlouvy, Petr Nikl prožil jako osmiletý. „Vzpomínám na tanky ve městě. Otec myslel, že bude válka, ale ve Zlíně, na rozdíl od Prahy, se nakonec nic moc dramatického nestalo,“ vypráví. 

Jeho rodinné zázemí bylo politicky rozpolcené: zatímco dědeček byl v dobré víře přesvědčeným komunistou, rodiče se ke komunistické straně stavěli kriticky a po invazi vojsk Varšavské smlouvy se nechali z KSČ vyškrtnout.

Postoj rodičů ovlivnil i Petrovu výchovu; nechodil do pionýra a později ani do SSM (Socialistický svaz mládeže), což mu následně zkomplikovalo přijetí na vysokou školu. 

Škola v Uherském Hradišti byla kvalitní i díky J. A. Baťovi

Petr Nikl měl od dětství o svém životním směřování jasno: bude se věnovat výtvarnému umění. Na základní škole ho zajímal ještě přírodopis nebo dějepis, ale technické předměty ho míjely. Také tělocvik neměl v oblibě, avšak nikoli proto, že by neměl rád pohyb. „Vadilo mi, že se měřil výkon. Rád jsem hrál třeba s klukama fotbal, ale jen pro zábavu.“

V roce 1976 Petra Nikla přijali na Střední uměleckoprůmyslovou školu (SUPŠ) v Uherském Hradišti na obor dekorativní malba v architektuře. „Tato škola byla kvalitativně srovnatelná s pražskou střední uměleckoprůmyslovou školou na Žižkově. V roce 1939 z iniciativy J. A. Bati vznikla ve Zlíně střední uměleckoprůmyslová škola, na které později za války učila řada významných umělců, kteří odešli z Prahy. V roce 1952 pak škola přesídlila do Uherského Hradiště,“  vysvětluje Petr Nikl.

Otec Petra Nikla byl na uherskohradišťské škole respektovaným pedagogem. „I když ho z KSČ vyškrtli, mohl tam učit dál. Byl jedním z mála profesorů, kteří si zasloužili úctu svými názory. Oba rodiče zažívali nejrůznější tlaky. Maminka měla výhodu, že hračky měly otevřené pole, i když se jejich podobu podnikoví ideologové také snažili někdy ovlivnit,“ vysvětluje Petr Nikl.

Potřeboval jsem tvůrčí rozlet

Na uměleckoprůmyslové škole prožil Petr Nikl formující roky a nejúžasnější období vzletu a relativní svobody. Do jeho středoškolských let se neopakovatelným způsobem propsala atmosféra bývalé soudní budovy, ve které škola sídlila a v jejímž sousedství navíc stála bývalá věznice. „Ta budova s velkými chodbami a vysokými stropy, doplněná antickými sádrovými sochami, měla zvláštní, temný patos, který umocňoval těžký vzduch prosycený doutníky profesorů. Tento patos ve mně budil jakýsi absurdní respekt,“ vzpomíná.

V jeho tvorbě se ale temná atmosféra neprojevovala. Hledal sám sebe; byl to čas fantazie, absurdna a humoru. I když někteří studenti z vyšších ročníků zažili represe za politické projevy, on sám se nikdy do spárů Státní bezpečnosti nedostal. „Náš mladší ročník to minulo a cítili jsme se ve škole v bezpečí. Experimentovali jsme i divadelně, později jsme pořádali bytové divadelní besídky, což mohlo představovat i jistou formu rebelie, stejně jako způsob oblékání. Studenta umělecké školy jste poznali na první pohled, oblékali jsme se ležérněji, než například gymnazisté,“ vzpomíná Petr Nikl.

Rok 1981 byl pro mě životním zlomem

Po střední škole chtěl Petr Nikl pokračovat ve studiích na Akademii výtvarného umění. Jedním z motivů byla vidina svobody. Chtěl pracovat na volné noze a to bez vysokoškolského diplomu na umělecké škole tehdy nebylo možné. „Byl malý zázrak, že mohl být někdo za komunismu na volné noze a žít z toho, co si sám prodá,“ říká. Příkladem se mu stal jeho otec, který též absolvoval AVU, po studiích se vrátil do Zlína, kde maloval ve svém ateliéru, ale také učil, aby měl stálý příjem. 

Na AVU se Petr dostal až na druhý pokus. Poprvé ho nepřijali kvůli nedostatku politické angažovanosti a rodinné politické historii. „Tehdy se opravdu vážně řešilo, že jsem nebyl v SSM a že rodiče vyškrtli z KSČ,“ vzpomíná. Rok tedy pracoval v propagaci Čedoku ve Zlíně a v roce 1981 ho přijali na Akademii výtvarných umění v Praze. 

Jak říká, přechod do Prahy byl pro něj šokem. „Do té doby jsem byl v Praze jen dvakrát v životě. Praha mě svou atmosférou uchvátila. Zlín má funkcionalistický monogamní charakter. V Uherském Hradišti bylo už více historických vrstev. Praha je ovšem svým složením zcela mimořádná,“ vysvětluje Petr Nikl. Bydlel na kolejích v Lužickém semináři u Karlova mostu a zakouřené historické centrum, kde se ještě topilo uhlím, mělo pro něj magickou atmosféru. 

Nebylo to ale jednoduché období, neboť v témže roce zemřela Petrovi maminka, která se jeho úspěchu – přijetí na AVU - nedočkala. Přesun do Prahy a intenzita nových zážitků mu alespoň trochu pomáhaly trauma z její smrti unést.

Začali jsme pořádat studentské výstavy 

Na Akademii výtvarných umění Petr Nikl studoval v malířském ateliéru Arnošta Paderlíka. „Profesory na AVU byli převážně zasloužilí umělci, takže až na výjimky jsme k nim necítili potřebný respekt. To s sebou neslo omezení v tvůrčím dialogu, který nemohl nastat. Ale taky nás to na druhou stranu nakopávalo k pracem, které jsme vytvářeli mimo školní zadání,“ říká Petr Nikl. Na škole však učili i výborní pedagogové, například grafický obor vedl Ladislav Čepelák. Přestože Arnošt Paderlík měl pověst popudlivého člověka a studenti se k němu nehrnuli, Petr se do jeho ateliéru přihlásil. „Líbilo se mi, že měl přísný, ale svobodný přístup k výuce. Poznalo se to podle velmi rozdílných prací jeho studentů.“

V té době se již normalizace přehoupla do druhé dekády a svoboda projevu, včetně toho uměleckého, byla stále pod kontrolou státní moci. Díla, která nebyla poplatná režimu, se nemohla svobodně vystavovat. Autoři a autorky byli nuceni měnit formu i témata svých děl, odmlčet se, anebo tvořit a vystavovat v undergroundu.

V roce 1981 byl v Polsku vyhlášen výjimečný stav a nejsilnější protikomunistické hnutí, polská Solidarita, skončila na mnoho let mimo zákon. To mělo vliv i na atmosféru v uměleckých kruzích v Československu a situaci reflektovali také studenti AVU. „Pro všechny to byla depka. Nebylo jasné, co bude dál,“ říká Petr Nikl, který v této souvislosti vzpomíná na neoficiální vernisáž, která se uskutečnila v roce 1982 ve Stromovce. Trvala jen hodinu, odehrávala se v tamním tenisovém areálu. Představili se zde mnozí umělci mladší i starší generace, Petr Nikl s přáteli se tehdy byli jen podívat. „Přijeli policajti a všechny lustrovali. Museli jsme ukazovat občanky a výstavu hned zavřeli,“ vzpomíná.

Podobný osud čekal i jím vzpomínané sympozium výtvarných umělců Chmelnice v Mutějovicích v roce 1983. I zde byly instalace krátce po vytvoření zlikvidovány za asistence policejních složek. „Vystavovat práce nesplňující oficiální standard nebylo možné a zlomilo se to až po roce 1985. Studenti z okruhu Vysoké školy uměleckoprůmyslové a Akademie výtvarných umění začali pořádat  vlastní krátkodobé výstavy, které se jmenovaly Konfrontace. Konaly se v privátních ateliérech, bytech a dvorcích. Věděli jsme, že je to zřejmě sledované, ale už nikdo nezasahoval,“ vzpomíná Petr Nikl.

Ignorovali jsme politicko-sociální témata

V roce 1987 Petr Nikl dokončil Akademii výtvarných umění (AVU) a zároveň stál u zrodu umělecké skupiny Tvrdohlaví, kterou založili studenti AVU a UMPRUM, aby mohli vystavovat nezávisle v oficiálních galeriích. „Skupinu jsme založili v salonku Obecního domu, kde jsme rituálně podepsali jakousi zakládací listinu, kterou máme dodnes uschovanou. Jinak jsme se scházeli různě v ateliérech,“ vzpomíná Petr Nikl. Mezi iniciátory patřili Jiří David a Jaroslav Róna či Václav Marhoul z Pražské pětky, který působil v roli mluvčího a producenta. „Bylo nás devět výtvarníků, které spojoval vnitřní proud. Šlo nám o to, otočit se k sobě a k universu a úplně ignorovat politicko-sociální témata. Inspirovali jsme se primitivními kulturami a mytologií a zároveň jsme byli názorově odlišní. Pořád jsme se hádali a zároveň se při tom ohromně bavili,“ líčí Petr Nikl.

První výstava Tvrdohlavých proběhla v roce 1987 v Lidovém domě v Praze – Vysočanech. „V té době bylo skoro nepředstavitelné, že na tomto místě nebyla vzápětí zrušena. Měli jsme otevřenou výstavu a navíc jsme vystoupili jako skupina. Skupiny do té doby byly zakázané, režimu nepohodlné, protože představovaly větší sílu, než neposlušný jednotlivec. Proto jsme také vznikli. Cítili jsme podobnosti v tématech – to byl ten vnitřní popud, a ten vnější byl, že když budeme spolu, lépe se uhájíme před případným politickým tlakem,“ vysvětluje Petr Nikl.

Nutno dodat, že vysočanský Lidový dům se stal od roku 1987 místem důležitých výstav, a to díky osobnímu nasazení pedagoga Jiřího Halíka, který pracoval na odboru kultury ONV Praha 9. Konala se tam například další progresivní Výstava třiceti. 

Trefili jsme se do doby, kdy se to začalo lámat

Na první výstavě Tvrdohlavých v Lidovém domě měl Petr Nikl sérii se zvířecí tematikou. „Tvořil jsem taková mytologická podobenství. Vyjadřoval jsem své pocity metaforicky, přes zvířecí těla. Když jsem tyto obrazy vystavoval předtím na Blatinách, kde mi udělali výstavu manželé Ševčíkovi, někdo mi říkal, že to může evokovat křesťanská témata znovuzrození; jakýchsi mystérií a že by to mohlo narazit.“ Ale v té době už to prošlo a nikdo se tím nezabýval. Později tuto svou tvorbu a také trojrozměrné figury – loutky reflektoval jako vliv matčiny tvorby nafukovacích hraček a otcových křivolakých stylizací.

O výstavy Tvrdohlavých byl na sklonku 80. let velký zájem. „Připadalo nám, že jsme byli vnímáni jako symbol politického uvolnění. Měli jsme výstavu, tuším, že to bylo v Ostravě-Porubě, kde do té doby lidi neviděli jiné výstavy než zasloužilých, či politicky přijatelných umělců. A teď tam viděli naši tvorbu. Podepisovalo se tam Několik vět a lidi slzeli štěstím, protože výstavu nezrušili, a to znamenalo, že se ve společnosti už opravdu něco mění,“ vypráví Petr Nikl, který si byl vědom toho, že režimy ve východním bloku se začaly bortit i díky změnám v SSSR. „Bez Gorbačovovy perestrojky by žádné uvolnění nebylo a všichni by zůstali zalezlí v undergroundu. My jsme sklízeli až přehnanou popularitu díky tomu, že jsme pluli na vlně uvolnění a stali jsme se pro lidi jedním ze symbolů svobodného počínání. Považuji za štěstí, že jsem nastoupil do aktivního života, kdy jsem se měl začít živit, něco realizovat a vytvářet přesně ve chvíli, kdy se to začalo lámat.“

Byl jsem rád, že jsem vojnu zažil

V roce 1988 si Petr Nikl musel „odskočit“ ještě na roční povinnou vojenskou službu, kterou strávil ve Stříbře u motostřeleckého pluku západního okruhu. Zde se účastnil soutěží armádního uměleckého souboru. „S jedním kamarádem jsem vytvořil divadelní melodram a v hudební kategorii jsem zase hrál poněkud pacifistické písně. Vojenskou část poroty to iritovalo, ale odborná část poroty mě posílala o kolečko výš, takže jsem mohl objíždět štace,“ vzpomíná.

Jak Petr Nikl říká, byl ale rád, že vojnu zažil, už pro tu zkušenost. „Poznal jsem hierarchizovaný prostor nenávisti, v němž se dalo přežít díky přátelskému spiklenectví. To bych jinak nezažil,“ říká. Pomohla ale i protekce, neboť Jaroslav Róna se znal s velitelem západního okruhu. „Jaroslav se mu svěřil, že ve Stříbře tráví rok jeden kamarád, takový citlivý člověk, a má obavu, jestli to tam přežije. A tak mě uklidili a dostal jsem funkci nástěnkáře, kde jsem využil znalost písmomalířství z UMPRUM,“ vysvětluje Petr Nikl.

V procesu tvorby mě fascinuje náhoda

V listopadu 1989 prožíval klíčový okamžik československé historie spolu se svou manželkou na chatě Františka Skály. Zprávy o demonstraci 17. listopadu, která se stala začátkem konce komunistického režimu, k nim tedy dorazily se zpožděním několika dní. „Nemám rád masy lidí, nesnáším stádnost, i když tentokrát to bylo pozitivní a užitečné,“ vzpomíná. 

Během 90. let začal Petr Nikl experimentovat s figurální tvorbou a asamblážemi a inspiroval se také renesanční malbou, protože hned po revoluci mohl vyjet do Itálie. Začal se také zabývat osobní pamětí, reflexemi 60. let a inspiroval se tvorbou své matky. V polovině 90. let se začal v divadle Archa věnovat experimentálnímu divadlu, v němž propojoval výtvarné objekty se zvukem, hudbou a pohybem.

V roce 1995 obdržel Cenu Jindřicha Chalupeckého, což mu umožnilo strávit čtvrt roku v San Francisku v Headlands Center for the Arts. Zkušenosti z Ameriky, včetně pobytu v New Yorku a Vermontu, měly na jeho tvorbu hluboký vliv a umožnily mu další rozvoj v propojování hudby, obrazu, textu a výtvarného umění. 

V roce 1998 se konala jedna z posledních výstav Tvrdohlavých ve Valdštejnské jízdárně, která sloužila jako retrospektiva a připomínka jejich dřívějšího vlivu. Niklův přístup k umění je charakterizován hrou a improvizací, což odráží jeho fascinaci náhodou a spontánností. V projektu Hnízda her a například při práci s robotickými brouky, které zanechávaly stopy na papíře, prozkoumával možnosti náhody a její roli v uměleckém procesu. Jeho díla, často percepční a hravá, reflektují hluboká témata jako je vztah k univerzu a jsou otevřeny pro dialog s divákem. 

Petr Nikl je autorem také mnoha knih. Za knihu Záhádky získal v roce 2008 ocenění Magnesia Litera v kategoriích kniha roku a kniha pro děti a mládež. V době rozhovoru (2024) žil v Praze.