ak. malíř Petr Nikl

* 1960

  • „Na nás chodilo strašně moc lidí. Připadalo nám, že jsme přišli jako takový symbol uvolnění. Měli jsme třeba výstavu v Ostravě-Porubě, kde lidi do té doby neviděli nic jiného, než výstavy zasloužilých umělců nebo těch neproblémových, a teď tam viděli tohle. Tehdy se podepisovalo Několik vět a všichni slzeli štěstím. Znamenalo to totiž, že výstava proběhne, že se nezakáže a že se něco děje. Nebýt Gorbačovovy perestrojky, tak si vůbec neumím představit, jak by to tady vypadalo, protože by žádné uvolnění nebylo a všichni by byli zalezlí v undergroundu. Opravdu bylo štěstí, že se to začalo bortit zevnitř toho šíleného Ruska.“

  • „První výstava Tvrdohlavých byla v roce 1987 v Lidovém domě ve Vysočanech a to bylo nepředstavitelné. Nebyla zakázaná! A to díky panu Halíkovi, který tam měl tehdy nějakou funkci. Udělali jsme tedy výstavu, která byla otevřená, a ještě navíc jsme vystoupili jako skupina. Tehdy byly zakázané skupiny, aby se umělci nespolčovali a nevytvořili nějakou větší sílu než jenom jednotlivec. Nějakou dobu vůbec neexistovaly skupiny, a proto jsme také vznikli – jednak jako provokace a taky proto, že jsme cítili vzájemně témata a podobnosti ve své práci. To byl ten vnitřní popud. Ten vnější popud byl, že když budeme spolu, tak se lépe uhájíme před politickým tlakem.“

  • „Když jsem na začátku 80. let přišel do Prahy, tak v roce 1982 se děly ty věci v Polsku a byla to docela depka. Vzpomínám, že byla společná výstava věcí ve Stromovce. Byla tam vernisáž, přijeli policajti, všechny lustrovali, museli jsme ukazovat občanky a výstavu zakázali. Pak ještě byla výstava na Chmelnici [v Mutějovicích] a další výstavy, které se nemohly uskutečnit na oficiálních místech v centru Prahy. Začalo se to lámat po roce 1985, kdy jsme začali vystavovat my. Do té doby jsem nevystavoval, byl jsem se jen podívat na předchozí generace. V rámci Akademie jsme ale jako studenti začali dělat výstavy vlastní, které se jmenovaly Konfrontace a byly v různých ateliérech a dvorcích. Říkalo se, že je to sledované, ale už to nikdo nezakázal. Ale bylo to sledované...“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 07.02.2024

    (audio)
    délka: 02:19:21
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Trefili jsme se do doby politického uvolnění a naše popularita byla až přehnaně vybičovaná

Petr Nikl, cca 1971
Petr Nikl, cca 1971
zdroj: pamětník

Akad. mal. Petr Nikl se narodil 8. listopadu 1960 ve Zlíně (tehdy Gottwaldov) do rodiny výtvarníků Františka a Libuše Niklových. Má sestru Veroniku. Matka Libuše, roz. Kyseláková, byla světově uznávaná návrhářka hraček, otec byl akademický malíř, který působil na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti. Petr Nikl vyrůstal s rodiči a prarodiči ve Zlíně. V letech 1976–1980 vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti, obor dekorativní malba v architektuře. Rodiče byli kritičtí ke KSČ a po roce 1968 je ze strany vyškrtli. Petr Nikl se neangažoval v SSM, což mu zkomplikovalo přijetí na Akademii výtvarných umění (AVU), kam se dostal napodruhé v roce 1981. Studoval malbu v ateliéru Arnošta Paderlíka. Jako student se v letech 1982 a 1983 ještě stal svědkem rušení neoficiálních výstav, které rozháněla Státní bezpečnost. Od roku 1984 už ale vystavoval neoficiálně spolu s dalšími mladými umělci na výstavách zvaných Konfrontace, které již zakazovány nebyly. V roce 1987 se stal zakládajícím členem umělecké skupiny Tvrdohlaví, následující rok 1988 musel narukoval na roční vojenskou službu. Během 90. let začal Petr Nikl experimentovat s figurální tvorbou a asamblážemi a reflexemi 60. let. V polovině 90. let se začal v divadle Archa věnovat experimentálnímu divadlu. V roce 1995 obdržel Cenu Jindřicha Chalupeckého, což mu umožnilo strávit čtvrt roku v San Francisku v Headlands Center for the Arts. Pobýval i v New Yorku a Vermontu. Jeho přístup k umění je charakterizován hrou a improvizací, což odráží jeho fascinaci náhodou a spontánností, a otevření se dialogu s divákem. Petr Nikl je také autorem mnoha knih a držitelem ocenění Magnesia Litera. V roce 2024 žil v Praze.