„Já byl totiž zavřený už 26. února 1948 jako mládežník národních socialistů. V Plzni na náměstí byla veliká bolševická manifestace a mluvil tam Rudolf Slánský. V jeho projevu zaznělo, že představitelé národně socialistické strany a strany lidové, že jsou zrádci a budou potrestáni. Bylo nás tam tak patnáct nebo osmnáct mládežníků národních socialistů. Když lidé křičeli ‚Pověsit! Pověsit!‘, tak my jsme křičeli: ‚Ať žije Petr Zenkl!‘ To byl tenkrát předseda národních socialistů. Zakřičeli jsme to tak pětkrát šestkrát a už se na nás vrhli. Tam byly tisíce lidí, my jsme utekli, ale ne všichni. Já utekl do sekretariátu strany u náměstí v Riegrově ulici. Jenže od těch, co chytili, zjistili, kdo tam všechno byl. Vyklopilo se mé jméno a druhý den si pro mě přišli do zaměstnání, do Škodovky, kde jsem pracoval, těsně po vyučení, bylo mi osmnáct let.“
„Nejhorší byl ten úsek z Tachova ke hranicím. Překročení hranic byla maličkost, ale pohybovat se v tom velkém pásmu osmi deseti kilometrů, to už byl člověk podezřelý. To bylo pohraniční pásmo, kam musela být propustka, povolení dostávali lidé, kteří tam bydleli, chodili do zaměstnání nebo tam měli třeba chatu. Nechali jsme se dovézt nějakým mlékařským vozem, jezdil tam do toho pohraničí sbírat od zemědělců mléko. Vždycky nadojili mléko, postavili na rampu a ten mlékař to ráno nebo večer svážel z těch statků do mlékárny někde na Tachovsku. Ten nás dovezl do té oblasti, kde se již muselo mít propustky, téměř až ke hranicím, tři čtyři kilometry od nich a to jsme došli pěšky.“
„To se stalo na Eliáši. Nějaký šofér z těch, co jezdili s uranovou rudou, to jezdila každých pět minut tatra, převrhla to do toho násypníku a my jsme to tam museli strkat na ty pásy, tak přejel nějakého psa a přivezl ho tam. To jsem zrovna dělal na povrchu asi půl roku. My jsme tam měli boudu, a když byla zima, tak jsme si tam směli topit v kamínkách dřevem. Protože ta ruda, kterou nám tam vozili, byla mokrá a v zimě zamrzala a my jsme ji museli roztloukat. To byla hrozná, ošklivá práce. Tak nám přivezl psa. Měli jsme tam kamínka, sehnali nějaký pekáč a jeden řekl: ‚Já ho upeču, na noční směnu ho upeču.‘ Tak v noci pekl toho psa, nevím, kde nebo jak ho stáhnul. Ráno byla cítit ta vůně pečeného masa. Vůně šla ke strážní věži, bachaři se tam po dvou hodinách střídali a on tam celou to dobu čuchal tu vůni. Když bylo po dvou hodinách, tak přišli a co jsme tam pekli. A teď se zjistilo, že to byl pes a on se tam den předtím jeden ztratil. Tak to byl průšvih, že jsme snědli policejního psa.“
Ladislav Nocar se narodil 25. července 1929 v Nýřanech. Tatínek Josef pracoval jako zámečník ve Škodových závodech v Plzni, maminka Božena se starala o domácnost. Po obsazení Sudet v roce 1938 se rodina přestěhovala do blízké Tlučné, nacházející se již na území protektorátu. Tam vstoupil do skauta, získal přezdívku Rix, zažil první výpravy a tábory. Ladislava škola na rozdíl od jeho staršího bratra Stanislava nebavila a nastoupil v roce 1944 do učení na strojního zámečníka. Hned po válce stál Ladislav u obnovení Junáka. Vstoupil do Národně socialistické mládeže. Na komunistické demonstraci 25. února 1948 na plzeňském náměstí mládežníci skandováním oponovali nenávistnému projevu Rudolfa Slánského. Dav se na kluky vrhl. Ladislav utekl, ale druhý den si pro něho přišla StB. Strávil 28 dní ve vazbě. Po propuštění byl vyhozen ze Škodových závodů. V létě spolu s vedoucím skautu Karlem Bekem odešli přes hranice do Německa a dostali se do utečeneckého táboru u Murnau. Ladislav třikrát překročil hranici a převedl dvě osoby. Při poslední návštěvě Československa se zpravodajským úkolem byl spolu s Karlem Bekem a dalšími zatčen v Kladrubech u Stříbra. Dvouletý trest mu byl později zvýšen na dvanáct let. Celkem odseděl v komunistických uranových pracovních táborech Eliáš, Bytíz a dalších necelých šest let. Po návratu do civilního života nastoupil jako opravář strojů do Masného průmyslu Plzeň, kde pracoval až do odchodu do penze. V roce 1968 a 1989 se podílel na obnově Junáka v Tlučné. Ladislav Nocar zemřel 17. července 2016.
