Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ladislav Nocar (* 1929  †︎ 2016)

• narozen 25. července 1929 v Nýřanech

• skautink v Nýřanech a Tlučné, tři obnovy Junáka

• život za války a osvobození americkou armádou

• demonstrace 25. února 1948 v Plzni, zatčení

• odchod do Německa se skautským vedoucím Karlem Bekem

• uprchlický tábor u Murnau, Velen Fanderlik, převody přes hranici

• zpravodajský úkol a zatčení v Kladrubech u Stříbra, zpravodajská skupina CIC Alfa I.–IV.

• soud, vězněn 1949–1954, pracovní tábory Eliáš, Barbora, Bytíz

• zemřel 17. července 2016

Ladislav Rix Nocar vstoupil do skautského světa v krátkém období od obsazení Sudet nacistickým Německem po zákaz Junáku v protektorátu Čechy a Morava. Zúčastnil se tří obnov zakázaného hnutí v Tlučné. Důvěra v bratrskou sounáležitost, poctivost a pomoc mu byla oporou při emigraci po komunistickém únorovém převratu i během trestu vykonávaného v uranových pracovních táborech na Jáchymovsku a Příbramsku. Až do konce života byl symbolem a vzorem pro skauty a skautky v Tlučné, sdílel s nimi své životní zkušenosti a těšil se z jejich pozornosti.

Vyhnání z domova

Narodil se 25. července 1929 v Nýřanech (západně od Plzně). Maminka Božena se starala o domácnost, Ladislava a o tři roky staršího Stanislava. Tatínek Josef pracoval jako zámečník ve Škodových závodech. Bydleli v domku nedaleko nýřanského náměstí. Město se nalézalo na území zabraném Německem v roce 1938. Ladislav k obsazení uváděl: „Když přišla okupace tak se ukázalo, že je v Nýřanech hodně Němců. Mysleli jsme si vždycky, že to je české město, ale najednou se na mnoha místech objevily prapory s hákovým křížem.“

Rodina se musela vystěhovat ze svého domku a jako mnoho dalších sousedů se usadili v sousední obci Tlučná, která se již nacházela na území okleštěné republiky. Pamětník vypráví o několika cestách mezi Nýřany a Tlučnou s dvoukolákem pro nezbytnosti a o novém domově v jedné maličké místnosti bývalé prádelny. Josef Nocar získal půjčku od Škodových závodů a do konce roku 1939 bydleli v nově postaveném domku. Ladislav vstoupil do skautského oddílu, založeného skauty Františkem Chudárkem a Adolfem Hodanem, kteří stejně jako Nocarovi odešli z Nýřan po obsazení Sudet. Získal přezdívku Rix a jako nejmladší člen – podle vlastních slov „camcrlík na obtíž starších bratrů“ – se zúčastnil výprav, na které spolu s tábory v lese za městem vzpomínal i na sklonku života.

Učednická léta

Na měšťanskou školu nastoupil do Líní a poté v roce 1944 vstoupil do učení na strojního zámečníka do Škodových závodů. Tatínek Ladislavovi zařídil pestré vyučení u kamarádů kolegů – než získal výuční list, během tří dnů praxe v týdnu vystřídal všechna pracoviště, s nimiž jako strojní zámečník mohl přijít do styku. Nejvíce ho bavilo svařování, ve kterém vynikl nad zkušenými řemeslníky. Pamětník vzpomínal, jak s kamarády měli legraci z takzvané falešné Škodovky postavené v rámci protiletadlové obrany Plzně na polích pod Vochovem s cílem nalákat na sebe eventuální nálet a uchránit tak skutečnou továrnu.

Osvobození americkou armádou probíhalo v Tlučné za bouřivých oslav a všeobecné euforie. Ve městě zůstalo s posádkou asi osmdesát vojáků, dělili se o přebytky z kantýny, rozdávali čokoládu a žvýkačky, hráli s kluky kopanou. K Nocarům přijel na návštěvu americký voják, vzdálený příbuzný Norbert Polívka, mnoho si toho neřekli, neuměli anglicky a on již neuměl česky. Pamětník během natáčení vyprávěl, jak byli hrdí, že mají příbuzného, který byl v řadách armády osvobozující Evropu.

Skaut a mládežník

Ladislav spoluzakládal v roce 1945 s Karlem Bekem Junáka v Tlučné, dělal zástupce vedoucího a vedl oddíl. Noví členové se jen hrnuli. Od národního výboru získalo skautské středisko dva dřevěné domky, bývalá kasárna protiletecké obrany nedaleko hřbitova. Vstoupil do mládeže Československé strany národně socialistické, členem strany byl tatínek i celé příbuzenstvo.

Vyhlídku na poklidný život zpřetrhal komunistický převrat. Pamětník líčil 25. únor 1948 takto: „V Plzni na náměstí byla veliká bolševická manifestace a mluvil tam Rudolf Slánský. V jeho projevu zaznělo, že představitelé národně socialistické strany a strany lidové, že jsou zrádci a budou potrestáni. Bylo nás tam tak patnáct nebo osmnáct mládežníků národních socialistů. Když lidé křičeli ‚Pověsit! Pověsit!‘, tak my jsme křičeli: ‚Ať žije Petr Zenkl!‘ To byl tenkrát předseda národních socialistů. Zakřičeli jsme to tak pětkrát šestkrát a už se na nás vrhli. Tam byly tisíce lidí. My jsme utekli, ale ne všichni. Já utekl do sekretariátu strany u náměstí v Riegrově ulici. Jenže od těch, co chytili, zjistili, kdo tam všechno byl. Vyklopilo se mé jméno a druhý den si pro mě přišli do zaměstnání, do Škodovky, kde jsem pracoval těsně po vyučení. Bylo mi osmnáct let.“

Ladislav strávil dvacet osm dní ve vazbě. Po propuštění ho podnikový akční výbor vyhodil ze zaměstnání s tím, že dělá Škodovým závodům ostudu. Národní výbor v Tlučné chtěl, aby nastoupil do dolů, ale to se Ladislavovi nechtělo. „Hodil se marod“, a když se situace stala neudržitelnou, nastoupil k majiteli sadů panu Hnátovi jako hlídač alejí. Národní výbor opět protestoval, na jaře nebylo mnoho co hlídat a práce se hodila spíše pro nějakého staříka. Nastoupil tedy do plzeňské firmy Válek sídlící v Kollárově ulici. Firma vyráběla armatury, ventily apod. Z šestnácti dělníků byli všichni lidé nepohodlní novým komunistickým pořádkům.

Cesty přes hranici

Na podzim roku 1948 Ladislav oslovil Karla Beka s nápadem odejít do Německa, od vývoje situace v republice neočekával nic dobrého, Bek souhlasil. Vymysleli jednoduchý plán. Soused z Tlučné Ladislav Hejzek jezdil do pohraničí svážet mléko, oba skauty odvezl ukryté na korbě náklaďáku a vysadil je nedaleko hranice u zámečku Diana. Spojku pro eventuální kontakty v republice dělal plzeňský skaut Michal Štrunc. Karel Bek kraj u hranice dobře znal, plánoval v těch místech uspořádat tábor. Kontakt na Dianě, pana Vašíčka, sice nezastihli, ale počkali do setmění a bez problémů překročili zelenou hranici. Ve Waidhausu se nahlásili na policejní stanici. Dostali se do tábora u Murnau, kde prošli příjmem, evidencí a takzvaným screeningem, prověřením, po němž získali status politických uprchlíků.

Hned se jich ujal vedoucí exilového československého Junáka Velen Fanderlik. Za nějaký čas se Karel Bek vrátil do Tlučné pro svoji manželku, jež s ním však odmítla odejít. Cestou zpět převedl přes hranici čtyřčlennou rodinu. Když se informace rozšířila, byl Karel Bek osloven, zda by mohl převést i další lidi, případně plnit zpravodajské úkoly pro CIC. Souhlasil a Ladislav mu měl v převádění pomáhat. Přes varování Velena Fandrlíka a plán na život v Norsku převedl Ladislav při přechodech hranice dva uprchlíky. Třetí jeho cesta do republiky spolu s Karlem Bekem měla za cíl splnit zpravodajské úkoly. Měli poslat či osobně doručit několik dopisů. Základna byla v elektrozávodu v Kladrubech u Stříbra, který vedli František a Jaroslava Veverkovi. Z úkolů zbývalo doručit dopis do Prahy na ministerstvo obrany. Ladislav ani Karel Bek se však v hlavním městě neorientovali, a tak se na cestu s dopisem vypravila Jaroslava Veverková. Hned ve vlaku ze Stříbra potkala spolužáka ze základní školy, v té době příslušníka Sboru národní bezpečnosti. Dali se do řeči. Seděli v jídelním voze a tam Jaroslava Veverková vyvolala podezření, kouřila v republice naprosto nedostupné americké cigarety, které dostala od Ladislava a Karla Beka. Když v Plzni přesedla do rychlíku do Prahy a přitom hovořila o cestě pouze do Plzně, bylo jasno. V Praze již byla sledována příslušníky Státní bezpečnosti na každém kroku. Na ministerstvu národní obrany adresáta nezastihla, zanechala tedy dopis v kanceláři. StB šifrovanou zprávu záhy zabavila. Elektrozávod v Kladrubech začal být sledován a zatýkací akce na sebe nenechala dlouho čekat.

Mládí za ostnatým drátem

Až při vyšetřování v soudní vazbě se Ladislav dozvěděl, že byl členem špionážní skupiny Alfa I–IV. V procesu bylo souzeno celkem čtrnáct lidí, včetně Ladislavova tatínka – neoznámil návrat Karla Beka a syna do republiky a jejich protistátní činnost. Karel Bek odešel od soudu s dvaceti pěti lety žaláře, odsouzeni byli manželé Veverkovi a další. Ladislav vyváznul se dvěma roky vězení a tatínek Josef byl osvobozen, prokurátor se však okamžitě odvolal.

Ladislav už druhý den odjížděl vězeňským autobusem směr jáchymovské uranové doly s vědomím hrozby zvýšení trestu odnětí svobody. Za rok se tak skutečně stalo, rozsudek nejvyšší soud přehodnotil a odsoudil Ladislava za velezradu a vyzvědačství ke dvanácti letům odnětí svobody. Josef Nocar byl nakonec odsouzen ke dvěma letům vězení.  

Ladislav se dostal do pracovního tábora Eliáš I, později prošel tábory Eliáš II, Barbora a Bytíz. Vězni byli ihned rozděleni na práci, pamětník dostal gumový oblek, karbidovou lampu a druhý den začal fárat. Pracoval na čele šachty. Za směnu stihla parta dva odstřely a vybrání rudy. Vzpomínal na zimu a neustále kapající a tekoucí vodu. Horší než promáčené oblečení, zima, tvrdá práce a dohled dozorců se pro Ladislava stalo stravování. Jídlo bylo špatné a bylo ho málo. Ladislav vyprávěl o nejhorším období: „Jednu zimu na Eliáši napadlo tolik sněhu, že nás nemohli ani zásobovat. Nedostal se tam ani pekař, žádnýma autama tam neprojeli. To nám i nějakou helikoptérou nebo letadlem házeli stravu. Ale dali nám tam jenom luštěniny, prostě co nepodléhá zkáze. Takže jsme měli čočku, hrách, kroupy. Každý den luštěniny. To jsem nenáviděl.“ 

Opora v těžkých časech

Tvrdé podmínky života v pracovním táboře činilo snesitelnějšími společenství skautů, kteří se ihned spojili a vytvořili partu, v níž si mohli důvěřovat a otevřeně o všem mluvit. Jen asi jednou za měsíc mohl Ladislav napsat domů. V dole však pracovali civilní zaměstnankyně – kolektorky, které přezkušovaly radioaktivitu rudy. S jednou z nich, Margitou Holou, se spřátelil. Vynášela mu z tábora motáky – psaní pro rodiče a občas mu přilepšovala jídlem.

Ostraha tábora na pronášení dopisů přišla, ale neměla ani na Ladislava, ani na Margitu přímé důkazy. Ladislava proto přeložili na příbramský tábor Bytíz. Na žádost rodičů Ladislava bezmála po pěti a půl letech propustili. Dne 26. listopadu 1954 opustil ústřední tábor Vitmanov. Zaměstnání našel jako zámečník, opravář řeznických a uzenářských strojů v Masném průmyslu Plzeň, kde pracoval až do odchodu do penze.

V letech 1968 a 1989 se podílel na obnově Junáka v Tlučné. Byl členem čestného Svojsíkova oddílu a podílel se na aktivitách plzeňské pobočky Konfederace politických vězňů.

Ladislav Rix Nocar zemřel 17. července 2016.