Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Naděžda Mihalovičová (* 1928  †︎ 2023)

• narodila se 24. dubna 1928 v Praze na Smíchově

• v roce 1932 jí zemřela maminka

• o devět let později zemřel i otec a pamětnice byla poručníkem poslána do kláštera

• studovala žurnalistiku na Vysoké škole politických a sociálních věd

• v roce 1948 se seznámila s Janem Drdou a nastoupila do Lidových novin

• v roce 1950 odešla do deníku Práce

• v době čistek po roce 1968 byla na mateřské dovolené

• v roce 1978 část jejích dětí emigrovala

• v práci byla svojí nadřízenou šikanována

• v roce 1981 nedobrovolně odešla do důchodu

• živila se jako průvodkyně v Čedoku

• k novinařině se vrátila až po roce 1989

• byla aktivní v Syndikátu novinářů

• zemřela 20. května roku 2023

Jako se o některých legendárních sportovcích říká, že se narodili například s bruslemi na nohou, můžeme si podobně představit malou Naďu v dětské postýlce vystlané krásnými díly české literatury pro děti. Četba pohádek, které holčička poslouchala od útlého dětství, na ni měla velký vliv. „Když se mě někdo ptal, čím bych chtěla být, říkala jsem, že Boženou Němcovou.“

Dětství

Oba rodiče Nadi Mihalovičové byli uvyklí tvrdému životu. Matka pocházela z vesnické rodiny s jedenácti dětmi, otec Josef Korych byl synem chalupníka. Ovšem „...byl velice ctižádostivý, zajímaly ho, ne jako mne literatura, ale spíš stroje, takže se vyučil strojním zámečníkem a později pracoval ve Škodových závodech v Plzni. Toužil se osamostatnit, a tak se přestěhoval do Prahy, kde si zakoupil garáže, které dobře prosperovaly, ale to mu nestačilo. Takže když se potom naskytla příležitost na Smíchově zakoupit autodílnu, tak si vzal hypotéku a koupil barák a k tomu autodílnu s asi šesti garážemi a zcela se pak věnoval této živnosti.“

Kromě toho byl činný v Sokolu a také byl vášnivým kronikářem. „Ty kroniky mám schované a vždy se pozastavuji nad tím, jaké měl úžasné vyjadřovací schopnosti, pozorovací talent a uměl také krásně mluvit, což uplatnil později v baráčnickém spolku.“ Pravděpodobně právě tento dar přispěl k tomu, že se ve své baráčnické obci stal rychtářem.

Manželům Korychovým se 24. ledna 1928 narodila dcera, která dostala jméno Naděžda podle ženy českého politika a monarchisty Kramáře. Naneštěstí již roku 1932 její matka zemřela. Kromě pamětnice zanechala po sobě také dvouletého syna. Otec se znovu oženil, ale v roce 1941 zemřel. Dětem byl stanoven poručník, který nakonec umístil tehdy sedmnáctiletou pamětnici do kláštera v Praze V Jámě. Tento pobyt byl pro dospívající dívku nesmírně traumatizující a ještě po mnoha letech se s ním vyrovnávala ve své knížce Láska je to určitě.

Báječné „Lidovky“

Mezitím absolvovala Drtinovo dívčí gymnázium a po maturitě roku 1947 začala studovat žurnalistiku na Vysoké škole politických a sociálních věd. Již po dvou letech studia se setkala s Janem Drdou, který velmi dobře odhadl, že pro talentovanou dívku bude lepší škola života než studium suché teorie. A tak nastoupila jako tzv. elévka do Lidových novin, které tehdy Jan Drda vedl z pozice šéfredaktora. Škola to byla opravdu znamenitá. „To byly vůbec nejkrásnější noviny, které jsem v životě poznala. Jsem vděčná za možnost tam začít pracovat. Protože tam se dodržovala zásada zavedená Eduardem Bassem, bývalým šéfredaktorem Lidových novin, a sice že každý žánr v Lidových novinách musí být zpracován literárně, i zprávy. Dbalo se na čistotu jazyka, na stylizaci, bylo to velice náročné.“

Když uplynula dvouletá čekací lhůta, byla přijata do stálého týmu. „Jak jsem říkala, šéfoval Jan Drda, zastupoval ho tenkrát Jaroslav Putík, což byl velice známý český novinář, říkalo se o něm, že to je český Erenburg. Po osmašedesátém roce musel pro svůj nesouhlas se vstupem armád zanechat práce. Měl za ženu Věru Stiborovou, což byla také redaktorka Lidových novin. Tam se poznali a později se vzali. To byla také velmi talentovaná novinářka a později i spisovatelka. Myslím, že s ní bylo několik medailonů v televizi a novinách. (...) Tak jsem se učila novinářskému řemeslu až do skončení Lidových novin v roce padesát, kdy byly vytvořeny Literární noviny. Do nich přešel jen velice omezený počet redaktorů a ti zbylí hledali uplatnění v jiných sdělovacích prostředcích. Mně byl nabídnut rozhlas, ale já jsem vždycky tíhla k tištěnému slovu, a tak jsem se tenkrát rozhodla nikoli pro rozhlas, ale zašla jsem si osobně do redakce Práce za šéfredaktorem Dolejším, jestli by neměl zájem přijmout mladou redaktorku.“

Šéfredaktor Dolejší zájem měl, a tak mladá redaktorka v deníku Práce zůstala a setrvala až do jeho zániku.

Práce v Práci

Tam se ocitla v dosti odlišném prostředí a setkala se i s jistou nedůvěrou kvůli svému mládí. „Měla jsem to štěstí pracovat u Františka Němce. Myslím, že dnes už je to jméno trochu pozapomenuté, ale za první republiky to byl známý soudničkář a redaktor Českého slova... To byl tenkrát bestseller, Němcovy soudničky! Byla to vůbec známá postava žurnalistiky. V redakci Práce zastával místo vedoucího vnitropolitického oddělení. Pod jeho vedením  jsem si prožila kruté začátky. František Němec byl vzdělaný člověk, zkušený novinář, ale mladé lidi tenkrát zřejmě nepovažoval za plnohodnotné, protože tam vlastně chodili někteří přímo z fabrik. Zvláště v novinách jako Práce byly preferovány takzvané dělnické kádry. Takže tam přišli opravdu přímo od soustruhů lidé, kteří se tam teprve učili dělat noviny a neměli třeba dostatečné vzdělání.“

Holohlavý kudrnáč

Komunistická strana chovala vůči příslušníkům inteligence pocházejícím z dob první republiky nedůvěru hraničící s nenávistí. Proto se snažila vychovat si inteligenci novou, gottwaldovskou. Prosazování „dělnických kádrů“ na místa inteligence byl všeobecný jev, mající často groteskní stránky. „Já si pamatuju na jednu takovou příhodu, která by to ilustrovala. Tam přišel právě jeden takový mladý hoch a snažil se, opravdu se snažil, a psal – tenkrát ho šéfredaktor poslal do ČKD udělat reportáž s úderníkem, který plnil normu asi na sto deset procent. Udělal s ním rozhovor, potom ho napsal a ten rozhovor začínal, že k němu přišel mladý muž plný energie, dal tam podstatné informace, že plnil normu na sto deset procent, a než začal vyprávět, že si prohrábl své husté hnědé kadeřavé vlasy. Tak ta reportáž vyšla, a druhý den se tam přiřítil rozčilený holohlavý pán, který říkal: ‚Ukažte mi toho redaktora, co mi to proved, co je mi platný, že plním normu na sto deset procent, když mi tam každý říká: ‚Jo, děláš dobře, Tondo, ale učeš si ty svý krásný kadeřavý hnědý vlasy!‘“

Na obhajobu snaživého reportéra je třeba říci, že onen dělník měl na hlavě hnědou rádiovku, tehdy populární čepici s „anténkou“. Když pak novinářský učedník psal doma článek, vybavila se mu hnědá hlava, což vybičovaná fantazie přetvořila v kadeřavé hnědé vlasy.

Zánět vaječníků nepřišel

Ačkoli byla Naďa Mihalovičová v novinařině již poměrně zaběhlá, přece jen pro ni nebyl přechod od literárně vybroušeného stylu „Lidovek“ k horlivé angažovanosti deníku Práce úplně snadný. Jedovatá ironie, kterou František Němec častoval všechny mladé lidi bez rozdílu, ji deprimovala. „No tak to byla taková první trpká zkušenost těch lidí, kteří přišli do redakce a začínali od píky, aniž třeba zvážili, jestli na to stačí, nebo ne. A chtěla jsem říct, že právě František Němec tou svou sžíravou ironií, kterou vždycky deptal články těch začínajících mladých lidí, přivedl některé až k pláči, a některé dokonce, mohla bych jmenovat, k odchodu z redakce. Ale já jsem si řekla, že prostě musím vytrvat, a když mě František Němec jednou poslal – bylo výročí ruské revoluce 7. listopadu a k té příležitosti byla veliká výstava, myslím, že ve Slovanském domě, tam bylo několik velikých sálů – pro mne to bylo příšerné sousto. Ruská revoluce, tam tolik sálů... Tak jsem přišla a smolila jsem z toho článek. Vím, že jsem se tam vypořádala s ruskou revolucí tak, že jsem psala jakýmsi stenografickým stylem, jako: ‚Rok 1917 – Revoluce!‘ a ‚Vítězství!‘. A když ten materiál potom dostal František, tak říkal: ‚Prosím tě: Revoluce! Vítězství! To je věta? To je SKŘEK!‘

Myslela jsem tenkrát, že je to můj konec, ale řekla jsem, že to předělám. Tak jsem se s tím mořila, no, nějak světoborné to nebylo, ale byl to konečně aspoň čtivý článek. Tedy čtivý – byl to prostě článek jakž takž. Ráno jsem ho přinesla Františku Němcovi ukázat a on zůstal překvapen a říkal: ‚Ty jsi to napsala? Tys mi to přinesla? Já jsem myslel, že přijde tvoje maminka a řekne, že máš zánět vaječníků, žes to nemohla napsat.‘ Ale od té doby jsme začali s Františkem docela dobře vycházet, časem až výborně.“

Do dění v novinách té doby dává nahlédnout novinářská črta pamětnice, která byla otištěna v Almanachu českých novinářů Miroslava Sígla:

Nekrolog, který se nekonal

František Němec nerad psal úvodníky a komentáře poplatné současné době.

Jako vedoucí vnitropolitické redakce se tomu však vyhnout nemohl. „Srdce jsem na tom nenechal,“ říkával. Anebo „... dneska jsem neměl čas, tak jsem to napsal dlouhý,“ smál se. Platil trpkou daň za to, že zůstával, ale on bez novin nedokázal žít. Setrvával v budově patřící předtím Národní politice a tvrdíval, že její duch je stále ještě ve zdech. Trvalou nespokojenost se stavem věcí ani neskrýval. Obrnil se osobitým černým humorem.

Když na začátku 50. let vážně onemocněl ministr školství profesor Zdeněk Nejedlý – už velmi starý a zapomnětlivý pán – František usoudil, že „ministr do rána nevydrží“. „Napiš hned nekrolog,“ uložil mi. Ale ministr se pozdravil a František rozhodl: „Naděždo, schovej to parte do šuplíku, uvidíš, že to budeme brzo potřebovat.“ Tehdy se František mýlil, Zdeněk Nejedlý zemřel až v roce 1964. To už jsem v redakci nebyla, ale přiznávám, že ten nekrolog mám ještě teď doma v jednom šuplíku schovaný. Od Františka Němce jsem se především učila psát zprávy, fejetony a kurzivy. V těchto žánrech byl nedostižný a dokonalý. „Podle miniatury poznáš mistra,“ tvrdil. „Není kumšt napsat něco dlouhého. Noviny ale naštěstí nejsou gumový!“

Damoklův meč nad redakcí

Sdělovací prostředky byly považovány za důležitý nástroj k řízení společnosti. Nástroj mocný, ale také nebezpečný, pokud by se vymkl komunistické straně z rukou. „To bylo období, kdy si člověk samozřejmě nemohl dovolit psát tak, jak cítil, nebo to, o čem by chtěl psát. Byla taková direktiva, že šéfredaktoři chodili každý týden na Ústřední radu odborů na setkání, kde nejvyšší či pověření funkcionáři určovali, co v těch novinách má být. Když bylo období sjezdů jak v Sovětském svazu, tak u nás, nebo výročí revolucí a jiných významných socialistických počinů, tak byla přísná direktiva, že se o tom musí psát.“

Ale splnit direktivu nestačilo. Sebenadšenější článek mohl zlomit šéfredaktorovi vaz, kdyby se v něm vyskytla nějaká formulace, která by snad mohla být vyložena jako nepřátelská „lidově demokratickému zřízení“. A nemusela to být ani nějaká poťouchlá konstrukce. Čtenáři denního tisku dokázali perfektně číst mezi řádky, všímali si kdejakých náznaků a zaradovali se i z náhodné tiskové chyby, která osvěžila tvrdě regulovanou tvář tiskoviny. „Byli metéři (=sazeči), kteří dělali takové naschvály. Jak mohli, tak propašovali do textu nějakou záludnost a pak z toho byl malér. A teď chci vyprávět, že bylo zrovna výročí vydání časopisu Leninovy Jiskry, a když František dostal korekturu, tak tam byl přesazený titulek, myslím, že z trojsloupečného na dvousloupečný, kde bylo ‚Výročí Leninovy Jikry‘. No tak to druhý den vyšlo v novinách a byl malér. Ovšem on byl tak známý, František Němec, že ho nebylo možné tak lehko vyhodit.“

Děti v nepřátelské cizině

Přes velké zaujetí novinařinou plnila pamětnice i roli matky rodiny. Ze dvou manželství měla celkem pět dětí. Pro zkušenou novinářku nebyl problém se po mateřské dovolené pokaždé vrátit ke své práci. Péče o děti jí nezabránila v práci pro vlastní noviny ani v přispívání do různých časopisů. Ale nakonec jí děti přinesly vážný problém. V roce 1978 tři z nich odešly do zahraničí – v tehdejší třídně uvědomělé mluvě: do kapitalistické ciziny.

Už dříve měla Naďa Mihalovičová problémy s agilním nadřízeným kolegou, který po ní požadoval politicky korektní úpravy jejích textů, což odmítala. Ale teď se situace ještě přiostřila. „Tehdy k nám přišla nová šéfredaktorka z Ústřední rady odborů, říkalo se, že to byla taková odložená milá někoho tam. Nevím, jestli měla kdy co společného s novinami, ale tam zaujala místo šéfredaktorky. No a já na ni mám strašně špatné vzpomínky. Ona mě ráda neměla, nedávala příležitost lidem, kteří v novinách měli zkušenosti, byla proti některým přímo zaujatá. Já jsem se jí, myslím, znelíbila od samého začátku, takže když děti utekly, tak mě chtěla okamžitě na hodinu vyhodit. Ale já jsem dělala soudničky s jedním pracovníkem Ústřední rady odborů, byl to doktor práv, a on mi radil v právnických záležitostech, které jsem samozřejmě neovládala. Ten když se dozvěděl, že mám okamžitou výpověď, tak řekl, že se musím bránit, že to nejde, že podle zákoníku práce mne nemůže na hodinu propustit. Tak ona to musela přijmout, ale řekla, že musím odejít, až budu mít nárok na důchod. A jelikož jsem měla pět dětí, tak jsem měla nárok na důchod ve třiapadesáti letech. A to je brzy! Okamžitě mě přeřadila do oddělení dopisů a zakázala mi psát. A to rozšířila po všech časopisech, kam jsem přispívala: do Vlasty, do Květů, do Zemědělských novin, do Večerní Prahy... takže tam všude jsem měla zákaz psaní. Tak já jsem to doklepala do toho důchodu, ovšem ona se dopouštěla strašných věcí.“

Nový život v důchodu

Důchod v třiapadesáti letech, kdy se cítila na vrcholu tvůrčích sil, to nebylo nic pro činorodou novinářku. Absolvovala proto školení a jazykové zkoušky a začala pracovat jako průvodkyně v Čedoku. K novinařině se vrátila až po listopadu 1989. V druhé polovině devadesátých let se jí podařilo to, oč se do té doby neúspěšně pokoušela řada evropských novinářů: v rámci cesty do USA byla přijata Donaldem Trumpem, s nímž natočila rozhovor. Proč si zvolila právě tohoto člověka, vysvětluje takto: „Už tenkrát jsem si myslela, že ten Donald je skutečně takový představitel Ameriky. (...) A teď jsem před sebou viděla muže, který byl nesmírně sebevědomý, ale zdravě sebevědomý, jak se mi tenkrát zdálo. A já myslím, že i dnes je sebevědomý, jestli víc, nebo míň, to ať posoudí Američané, nám to nepřísluší. (...) Je to muž, který skutečně může jít za svým snem.“

Nicméně to nebylo ani zdaleka jediné interview, které kovaná novinářka ve Spojených státech „ukořistila“. Seznámila se s Milošem Formanem a setkala se i s dalšími osobnostmi českého původu, které se prosadily v USA a proslavily naši vlast ve světě. S Ájou Vrzáňovou připravila dokonce exkluzivní rozhovor. S legendárním hokejistou Nedvědem se sešla v jeho domě, kterým byla okouzlena. Velmi ráda se bavívala se zpěvačkou Jarmilou Novotnou, na které oceňovala její kultivovanost.

Dá se odhadnout, že zejména práce v kultivovaných Lidových novinách připravila Naďu Mihalovičovou na literární dráhu. A zkušená novinářka po ní vykročila. Napsala řadu knih, z nichž například jedna poskytla cenný a ojedinělý obraz o žurnalistice let padesátých.  

Kromě toho působí od roku 2001 jako předsedkyně Klubu novinářů seniorů při Syndikátu novinářů České republiky v rámci Rady seniorů ČR, přispívá na internetové stránky pro seniory, senivia.cz, a i jinak se účastní veřejného života. V soukromém životě se těší ze svého potomstva, které hrdě vypočítává: pět dětí, sedm vnoučat a devět pravnoučat.