„V době těch vyhlídek do budoucnosti, jak byly přeskládané, jsem si myslela, že politika komunistické strany správná není. Že ty ideály, ve které jsme doufali a věřili ze začátku, že vzaly za své a pak se to zvrhlo v procesy a záležitosti, se kterými žádný člověk, který to myslel s vlastí poctivě, nemohl souhlasit. Bylo jasné, že to byla direktiva z Moskvy, že se tady slepě poslouchalo. To se nám nelíbilo. Ale ta doba tenkrát na revoluci zralá nebyla. To byl režim tvrdý - ‚buď a nebo.‘ Řada lidí nebyla přesvědčená o tom, že to byla správná cesta ani později, po té, kdy se to vyhrotilo. Ale aby si zachovali rodiny a existenčně neskončili v dolech, tak plnili slepě úkoly a žili, jak se vyžadovalo, asi s tajnou vírou, že jednou se to všechno změní.“
„Zuzka porodila Kačenku a pracovala, protože jsme na tom nebyli finančně dobře. Zuzana jako pracovní sestra pracovala v nemocnici a já jsem Kačenku hlídala, ona mi říkala ‚mami‘. Já jsem ji strašně milovala a ona mě taky, takže jsme byly na sobě závislé. Když dcera podruhé utekla, byla jsem strašně nešťastná. Byla jsem na ni zvyklá, protože jsem ji hlídala od rána do večera. Tak když jsem přišla na ten pohovor, na tu policii, tak mi ten jeden nabídl jednak spolupráci a také říkal, že si můžu Kačenku napsat do pasu a pak si ji přivézt zpátky domů. Tak to jsem odmítla. Jednak tu spolupráci a také tu Kačenku s tím, že ji mám strašně ráda, ale nejsem matka - matku má svoji a nemůžu odtrhnout dceru od matky. Pak když jsem chodila do té Bartlomějské, tak tam byly taky takové nabídky. Ovšem tuto cestu bych nikdy nezvolila, i kdyby mi to třeba ulehčilo život. Ale ne, ne.“
„Pamatuji, když jsem pracovala v Lidových novinách, tak že Pavel Kohout se při nějaké situaci rozčílil a praštil stranickou legitimací a odešel. A druhý den, po kolenou, opravdu po kolenou, si šel pro tu legitimaci zpátky. To se asi neví o Pavlu Kohoutovi, ale já to viděla na vlastní oči a říkám to tady poprvé. Nikdy jsem s tím nešla ven ani v knížkách, protože jsem si říkala - koneckonců… „A vy jste u toho byla?“ - „Byla. Samozřejmě. Já jsem to viděla. Nebo Vlasta Chramostová... Pavel Kohout napsal divadelní hru, ‚Dobrá píseň‘ se to, myslím, jmenovalo. Vlasta tam měla hlavní roli, vystupovala tam jako velice uvědomělá komunistka. Pamatuji, že jsem byla na premiéře a ve hře se říká: ‚Zradíš-li muže, zradíš socialistickou vlast.‘ Tak jsem si říkala, že z těch největších a nejsilnějších komunistů se potom stali největší a nejsilnější protikomunisté.“
„Tenkrát mi to bylo úplně jasné. Bylo mi 17 let a byla jsem takového založení, že jsem si myslela, že by se všichni lidé měli mít dobře. Tak se to tehdy i předkládalo. Tak jsem byla všemi deseti pro, aby se všichni lidé měli dobře. Aby se nedělaly rozdíly, kdy jeden měl bůh ví kolik milionů a druhý živořil. Zažila jsem i první republiku, kdy vím, že bylo těžko, v těch 30. letech. Tatínek měl hypotéku a byly to těžké doby. Takže to bylo úplně idealistické, i když se říkalo materialistické učení. Byl to ideál. Spousta lidí v to tenkrát věřila, a nebyla jsem sama, vždyť to tenkrát prokázaly volby - asi 80 lidí hlasovalo pro tuto politiku.“
„To byly, myslím, vůbec nejkrásnější noviny, které jsem v životě poznala, kde jsem měla možnost, za což jsem nesmírně vděčná, začít pracovat. Protože tam se stalo takovým heslem, propagovaným Eduardem Bassem, bývalým šéfredaktorem Lidových novin, který říkal, že každý žánr v Lidových novinách musí být zpracován literárně, takže tam musely být zpracovány literárně i zprávy. Dbalo se na čistotu jazyka, na stylizaci, bylo to velice náročné. Byla jsem tam přijata jako elév, jak jsem říkala. To znamenalo dvouroční čekací lhůtu, během které se mělo prokázat, jestli člověk má talent dělat noviny, je způsobilý dělat noviny, a potom byl buď přijat, nebo se s ním Lidové noviny rozloučily. Jak jsem říkala, šéfoval Jan Drda, zastupoval ho tenkrát Jaroslav Putík, to byl velice známý český novinář, říkalo se o něm, že to je český Erenburg. Po osmašedesátém roce musel pro svůj nesouhlas se vstupem [armád] zanechat práce. Měl za ženu Věru Stiborovou, což byla také redaktorka Lidových novin. Tam se poznali a později se vzali. To byla také velmi talentovaná a nadějná novinářka a později i spisovatelka. Myslím, že s ní bylo několik medailonů v televizi a novinách. Tak jsem tam pracovala a učila se novinářskému řemeslu až do skončení Lidových novin v roce padesát, kdy byly vytvořeny Literární noviny. Tam se musel vzít jen velice omezený počet redaktorů a ti zbylí hledali uplatnění v některých jiných sdělovacích prostředcích.“
„Já si pamatuju, jestli můžu, na jednu takovou příhodu, která by to ilustrovala. Tam přišel právě jeden takový mladý hoch a snažil se, opravdu se snažil, a psal – tenkrát ho šéfredaktor poslal do ČKD udělat reportáž s úderníkem, který plnil normu asi na sto deset procent. Udělal s ním rozhovor, potom ho napsal a ten rozhovor začínal, že k němu přišel mladý muž plný energie, dal tam podstatné informace, že plnil normu na sto deset procent, a než začal vyprávět, že si prohrábl své husté hnědé kadeřavé vlasy. Tak ta reportáž vyšla a druhý den se tam přiřítil rozčilený holohlavý pán, který říkal: ‚Ukažte mi toho redaktora, co mi to proved, co je mi platný, že plním normu na sto deset procent, když dnes mi tam každej říká: ‚Hele, ty děláš dobře, ale, Tondo, učeš si ty svý krásný kučeravý hnědý vlasy!“‘
Naďa Mihalovičová, dívčím jménem Korychová, se narodila 24. dubna 1928 v Praze na Smíchově v rodině strojního zámečníka Josefa Korycha. Její matka zemřela již v roce 1932 a zanechala po sobě dva sirotky: kromě pamětnice ještě jejího mladšího bratra. Otec se podruhé oženil, ale v roce 1941 zemřel. Po nějaké době byla Naďa Mihalovičová poručníkem poslána do kláštera. Absolvovala Drtinovo dívčí gymnázium a po maturitě roku 1946 začala studovat žurnalistiku na Vysoké škole politických a sociálních věd. Nicméně již v roce 1948 se setkala s Janem Drdou, který ji zlákal k tomu, aby nastoupila do Lidových novin. Dva roky pracovala jako elévka a pak byla přijata do stálého týmu. Když roku 1952 Lidové noviny skončily, podařilo se jí dostat do deníku Práce. V redakci přežila na mateřské dovolené události roku 1968 a posléze i následné období normalizace. Potíže nastaly v roce 1978, kdy tři z jejích pěti dětí odešly do zahraničí. „Normalizační“ šéfredaktorka ji všemožně šikanovala. Jakmile Naďa Mihalovičová dosáhla důchodového věku, což bylo vzhledem k počtu jejích dětí již v roce 1981, ukončila s ní pracovní poměr a postarala se, aby žádný z časopisů, do kterých přispívala, její články nebral. Pamětnice absolvovala patřičná školení a začala pracovat jako průvodkyně v Čedoku. K novinařině se vrátila až po listopadu 1989. V polovině devadesátých let se jí podařilo to, oč se do té doby neúspěšně pokoušela řada evropských novinářů: v rámci cesty do USA byla přijata Donaldem Trumpem, s nímž udělala rozhovor. Od roku 2001 působila jako předsedkyně Klubu novinářů seniorů při Syndikátu novinářů České republiky v rámci Rady seniorů ČR, přispívala do stránek pro seniory, senivia.cz, a napsala řadu knih. Naďa Mihalovičová zemřela 20. května roku 2023.
