Naděžda Mihalovičová

„Zuzka porodila Kačenku a pracovala, protože jsme na tom nebyli finančně dobře. Zuzana jako pracovní sestra pracovala v nemocnici a já jsem Kačenku hlídala, ona mi říkala ‚mami‘. Já jsem ji strašně milovala a ona mě taky, takže jsme byly na sobě závislé. Když dcera podruhé utekla, byla jsem strašně nešťastná. Byla jsem na ni zvyklá, protože jsem ji hlídala od rána do večera. Tak když jsem přišla na ten pohovor, na tu policii, tak mi ten jeden nabídl jednak spolupráci a také říkal, že si můžu Kačenku napsat do pasu a pak si ji přivézt zpátky domů. Tak to jsem odmítla. Jednak tu spolupráci a také tu Kačenku s tím, že ji mám strašně ráda, ale nejsem matka - matku má svoji a nemůžu odtrhnout dceru od matky. Pak když jsem chodila do té Bartlomějské, tak tam byly taky takové nabídky. Ovšem tuto cestu bych nikdy nezvolila, i kdyby mi to třeba ulehčilo život. Ale ne, ne.“

„Pamatuji, když jsem pracovala v Lidových novinách, tak že Pavel Kohout se při nějaké situaci rozčílil a praštil stranickou legitimací a odešel. A druhý den, po kolenou, opravdu po kolenou, si šel pro tu legitimaci zpátky. To se asi neví o Pavlu Kohoutovi, ale já to viděla na vlastní oči a říkám to tady poprvé. Nikdy jsem s tím nešla ven ani v knížkách, protože jsem si říkala - koneckonců… „A vy jste u toho byla?“ - „Byla. Samozřejmě. Já jsem to viděla. Nebo Vlasta Chramostová... Pavel Kohout napsal divadelní hru, ‚Dobrá píseň‘ se to, myslím, jmenovalo. Vlasta tam měla hlavní roli, vystupovala tam jako velice uvědomělá komunistka. Pamatuji, že jsem byla na premiéře a ve hře se říká: ‚Zradíš-li muže, zradíš socialistickou vlast.‘ Tak jsem si říkala, že z těch největších a nejsilnějších komunistů se potom stali největší a nejsilnější protikomunisté.“

„Tenkrát mi to bylo úplně jasné. Bylo mi 17 let a byla jsem takového založení, že jsem si myslela, že by se všichni lidé měli mít dobře. Tak se to tehdy i předkládalo. Tak jsem byla všemi deseti pro, aby se všichni lidé měli dobře. Aby se nedělaly rozdíly, kdy jeden měl bůh ví kolik milionů a druhý živořil. Zažila jsem i první republiku, kdy vím, že bylo těžko, v těch 30. letech. Tatínek měl hypotéku a byly to těžké doby. Takže to bylo úplně idealistické, i když se říkalo materialistické učení. Byl to ideál. Spousta lidí v to tenkrát věřila, a nebyla jsem sama, vždyť to tenkrát prokázaly volby - asi 80 lidí hlasovalo pro tuto politiku.“

“That was, I think, the most beautiful newspaper I ever got to know, where I had the opportunity - of which I am very grateful - to start working. Because they had a motto there, promoted by Eduard Bass, the old editor-in-chief of Lidové noviny, who said that every genre in Lidové noviny has to be done with literary style, so even news pieces were processed in a literary manner. The quality of language, style, was given high priority, it was very demanding. I was taken in as an intern, as I said. That meant a two-year waiting period, during which you would see whether the person has talent for doing newspapers, if he is capable of doing newspapers, and then he would either be accepted, or Lidové noviny would bid him farewell. As I said, Jan Drda was the chief, his deputy back then was Jaroslav Putík, who was a very well-known Czech journalist - he was nicknamed the Czech Erenburg. After 1968 he had to quit his job for refusing to agree [with the invasion of Soviet forces - ed.]. His wife was Věra Stiborová, who also worked at Lidové noviny. They met there and later married. She was also a very talented and promising journalist and writer as well, later. I think there were several biographies of her in TV and in the newspapers. So I worked there and learnt the journalistic trade until Lidové noviny was closed down in 1950, when Literární noviny was established. Only a very limited number of journalists could be employed there, and the rest looked for jobs at other media outlets.”

“I remember, if I may, one such incident, which would illustrate it. This one young boy came there and tried, really tried, and wrote - at the time the editor-in-chief sent him to ČKD to make a report about a miner who had fulfilled the quota to a hundred and ten per cent or something. He did the interview, then he wrote it, and the text began that he was approached by a young man full of energy, he put in the important information, that he had fulfilled the quota to a hundred and ten per cent, and that before he began talking, he ran a hand through his thick brown curly hair. So the story was published, and the next day this bald-headed man charged up, furious, and said: ‘Show me the person who did this to me! What use is it that a fulfil the quota to a hundred and ten per cent, when today everyone keeps telling me: Look, you’re doing great, Tony, but comb that lovely curly brown hair of yours!’”