Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

podplukovník Ing. Vítězslav Nohel (* 1940)

• narodil se 2. dubna 1940 v Brně a vyrůstal v otcově rodišti Rousínově

• od dětství se zajímal o letectví, modely, plachtění a sportovní létání

• vystudoval gymnázium a v roce 1957 nastoupil do leteckého učiliště Prostějov

• po dvou letech vyřazen jako stíhací pilot v hodnosti poručíka a vstoupil do KSČ

• sloužil u letecké jednotky v Piešťanech a od roku 1965 v Mošnově u Ostravy

• v červenci 1969 selhala jeho stíhačka, katapultoval se, dva mrtví ve Vítkovických železárnách

• vystudoval dálkově vojenskou akademii v Brně a v roce 1976 ho odveleli do Prahy

• během cvičení elitních pilotů v Sovětském svazu absolvoval nácvik svržení atomové pumy

• druhou katapultáž v kariéře zavinilo selhání letadla L 39 nedaleko Prahy v dubnu 1991

• od 90. let se účastnil leteckých dnů v západní Evropě

• v době natáčení v roce 2022 žil v Praze

Elitní pilot Československé lidové armády Vítězslav Nohel nemusel nikdy do bojové akce. Přesto ho jen okamžik dělil od smrti, když se ze stíhačky vystřelil k nebi a poté na padáku dopadl na zem. Od dětství miloval létání a ve svém životě tomu podřídil všechno. Vstoupil do armády i komunistické strany, uměl dokonale ovládat své stroje a učil to mladší piloty.

Sám se v Sovětském svazu od ruských instruktorů naučil shodit z letadla atomovou pumu a pro Paměť národa i po mnoha letech potvrdil, že by ji skutečně svrhl, kdyby musel. „Ten výcvik byl jen pro několik lidí. Nikdo z nás nevěřil, že by k tomu mohlo dojít. S tou opravdu atomovou válkou se moc nepočítalo. Lidstvo by se přece nedokázalo samo zničit. Jenže byli jsme vojáci a vojáci plní rozkazy.“

Vítkovice I – Dva piloti, dvě vteřiny od smrti

Lidé od letadel říkají takovému letounu „spárka“. Dvě sedačky, dva piloti. Instruktor Vítězslav Nohel seděl vzadu, před ním Vlastimil Navrátil. V půl sedmé večer měli pod sebou železárny plné dělníků a ve spárce najednou ticho. Burácení stíhačky MiG 15 jako když utne. „Střílej se hned po mně!“ zakřičel instruktor na svého žáka. Pak se vmáčkl do sedačky, odhodil kryt kabiny, napnul svaly a stiskl madlo. Nálož vymetla sedačku z letadla a on téměř ztratil vědomí. Přetížení odkrvilo mozek a jen co se probral, už byl na zemi. Na padáku klesal pouze chvíli. Katapultovat se o dvě vteřiny později, byli by oba mrtví.

Dvě vteřiny. Dvě sedačky. Dva piloti. Dvě otočky nad Ostravou před přistáním v Mošnově. Dvě křídla urvaná od trupu, když se prázdná spárka řítila Vítkovickými železárnami Klementa Gottwalda. Rychlostí 200 kilometrů v hodině dopadly trosky na plochu mezi budovami, udeřily do válcovny jemných profilů a zabily dva lidi. Matka dvou dětí Věra Vimerová zemřela na místě, František Rusek o něco později.

„Jakýsi ředitel z železáren nás uklidňoval: ‚Chlapci, neberte to tragicky. V našich železárnách zahyne za rok tolik lidí... Stačí nepozornost.‘ Říkal, že kdybychom u letectva měli taky takovou úmrtnost, tak už nemáme na čem lítat. Opravdu tam byla práce velmi nebezpečná,“ vzpomíná na dozvuky tragédie Vítězslav Nohel. Ve středu 16. července 1969, kdy jeho MiG 15 dopadl do železáren, letěl Vítězslav Nohel od rána už podruhé. O 22 let později se elitní armádní pilot musel katapultovat podruhé. Motor stíhačky L 39 mu tentokrát selhal kousek od Prahy.

Proto jsem tě nevychovala, aby ses zabil

Přišel na svět 2. dubna 1940 v Brně. Vyrůstal v Rousínově, který byl tenkrát městem stolařů. Všichni strýcové vyráběli nábytek a otec Jakub jim dělal účetního. Obýváky, kuchyně, ložnice – uměli všechno. „Měli velkou dílnu, 20 zaměstnanců a já si tam s bráchou chodil pro součástky,“ vzpomíná pilot. První letadla své letecké kariéry si vyráběl sám a strejdové vyřezávali nosníky i žebra. S křídly potaženými lakovaným papírem se pak modely vznášely v polích za Rousínovem.

A také padaly. Vítr fučel, křídla se trhala, nosníky praskaly. „Chvíli lítáte, týden spravujete,“ smála se klukům matka Marie. Úsměv zmizel, když Vítězslav Nohel začal sám létat. V 15 letech nasedl do větroně a o dva roky později už létal na letišti v Brně Medlánkách. Otec dostal nové místo a rodina se stěhovala do Brna. Že letadla padají, vědí matky pilotů lépe než jiné. „Proto jsem tě nevychovala, aby ses mi zabil,“ lamentovala maminka. “Ať si dělá, co ho baví,“ pravil táta. Průkaz sportovního pilota získal syn dříve než řidičák. „Ta svoboda! Ten trojrozměrný prostor! Prvky na vertikále. Prvky na horizontále. Přemety. Zvraty. Výkruty. Bodové zatáčky. Na nebi si člověk může dělat co chce.“

Vítězslav Nohel propadl létání a okolnosti mu přály. Vznikl Svaz pro spolupráci s armádou zvaný Svazarm. V leteckých klubech Svazarmu létaly stovky chlapců, kteří by v normálních poměrech na tak drahého koníčka neměli peníze. Komunistický režim však štědře Svazarm dotoval a dobře věděl proč.

Vypukla studená válka, Sovětský svaz zásoboval své satelity bojovými letadly, ale v Československé lidové armádě na nich neměl kdo létat. Zkušení váleční piloti skončili na popravišti, v pracovních táborech nebo v emigraci. Vojenskou leteckou akademii založenou roku 1945 v Hradci Králové armáda o šest let později zařadila pod letecké učiliště Prostějov a velkou část jejích absolventů vyhodila ještě dříve, než se dostali do aktivní služby. Důvod byl jeden – učili se létat u hrdinů z Anglie.

Svazarm byl proto školou nových talentů – pro novou dobu a socialistickou armádu. Vítězslav Nohel k těm talentům patřil. Svobodný pohyb v trojrozměrném prostoru, přemety, výkruty a bodové zatáčky na nebi okouzlily chlapce tak, že o zvratech na zemi příliš nepřemýšlel. Nábytkářskou firmu komunisté strýcům sebrali. Z majitelů se stali zaměstnanci, ze zaměstnanců šéfové. Děda musel do družstva.

„Měl jsem dědu na vesnici. Říkal, že všechno smíte prodat, půdu nikdy. Půda vás uživí. Pak založili JZD [jednotné zemědělské družstvo]. Půdu sebrali a z dědy se stal jézéďák. Nesla to doba, tak co měl dělat? Skočit z věže? Co přinesla doba, tomu se lidé museli podřídit.“ Jindřich Boček měl půdu v Křenovicích, Marie Nohelová byla jeho dcera a Vítězslav s bratrem prožívali u dědy každé prázdniny svého dětství.

Vítkovice II – Válcovnou svištěly kulky

Mig patnáctka s číslem 2511 odstartovala z Mošnova krátce před šestou večer. U stíhacího pluku tady Vítězslav Nohel sloužil čtvrtým rokem, patřil ke zkušeným pilotům a Vlastimil Navrátil byl jeho žákem. Ve spárce trénovali let podle přístrojů. Přes kabinu zatáhl Vítězslav Nohel textilní kryt, takže nebylo vidět ven. Jako by letěli mlhou nebo v noci.

Při návratu do Mošnova přišel rozkaz chvíli počkat. Na letiště sedala skupina migů jednadvacítek a dostala přednost. Udělali otočku nad Ostravou, ještě jednu, pak spustili letoun na osu přistání. Ve výšce 450 metrů zkolaboval přívod paliva. Motor byl na suchu a náhle ztichl. „Oba jsme věděli, co musíme udělat. Buď vystoupíme za jízdy, nebo zahyneme.“

Když trup letadla s amputovanými křídly proboural stěnu válcovny, narazily trosky do hromady ocelových profilů a konečně se zastavily. Tím však zkáza nekončila. Zásobníky kulometů měla spárka plné, hořící palivo žhavilo nábojnice a kulky svištěly na všechny strany. V roce 2003 natočil dokumentarista Miroslav Kačor pro Českou televizi snímek z cyklu Osudové okamžiky.

„Přišli jsme do dílny, sedli na lavičky. Najednou rána a oheň,“ vzpomíná v dokumentu „Vítkovice 1969“ zaměstnanec železáren Alois Polášek. „Smetlo mě to na zem. Nade mnou hořelo, střílelo to a nikdo netušil, co se děje. Až jsme se dostali ven, viděli jsme, že to bylo letadlo.“ Také Vítězslav Nohel v tu chvíli nevěděl, co se ve válcovně děje. Na padáku tvrdě spadl mezi dva sloupy. Svatopluk Navrátil sebou praštil na střechu sousední haly.

Chvíli nesměli létat, pak se to urovnalo

V roce 1957 maturoval Vítězslav Nohel na gymnáziu, úspěšně složil zkoušky na brněnskou techniku, ovšem pilotní průkaz v kapse mu nedal pokoj. Na Vojenské letecké učiliště v Prostějově se hlásilo 500 studentů, brali 90. Marně byla matka proti. Její syn byl mezi přijatými. Za dva roky se stal pilotem stíhacího letectva a jeho let se spárkou na dvůr Vítkovických železáren Klementa Gottwalda získal přesnější kurz.

Letoun MiG 15, na kterém začal létat u stíhacího pluku v Piešťanech, byl „obratné, dobře vyzbrojené éro pro příjemné a hezké létání“. Ve Svazu pro spolupráci s armádou se jako chlapec kochal pohybem v trojrozměrném prostoru, bez ohledu na to, co se děje na zemi. Tady už v armádě byl a jeho stroj podle toho vypadal. Tři protiletecké kanóny a dvě pumy, každá 500 kilogramů. Dvakrát do roka létal z Piešťan do vojenského prostoru v Malackách. Tam piloti cvičili střelby a bombardování pozemních cílů. „Tam když to člověk pokropil, udělalo to pěknou paseku. Rozryté to bylo dokonale,“ vzpomíná Vítězslav Nohel. „Bylo jasné, že svět se rozdělil na dva tábory. Kapitalistický a socialistický. Ale že by byl konflikt? Že bychom bojovali? To jsme si nepřipouštěli.“

Nepřipouštěl si to ani ve chvíli, kdy 21. srpna 1968 obsadila letiště v Mošnově invazní Sovětská armáda. Do Mošnova byl z Piešťan odvelen tři roky před okupací, s manželkou Františkou a dcerou Renatou už se nedaleko Ostravy zabydlel. V sousední Studénce dostal armádní byt. A s rodinou byl 21. srpna na dovolené v Brně. Přílet okupantů na své letiště nezažil. Vypráví, že je snad v Mošnově nikdy ani neviděl. „Rozložili se na travnatém prostoru kolem letiště. V kasárnách jsme s nimi vůbec nepřišli do styku.“ Mošnov byl jedno z prvních letišť, které Rusové po úspěšné invazi opustili. Stáhli se odtud už v září 1968. Usoudili, že v Mošnově být nemusí.

A měli pravdu. Několik týdnů nesměli piloti stíhacího pluku do vzduchu, ale pak „se to urovnalo“ a všechno bylo normální. Vítězslav Nohel zase létal, manželka prodávala v obchodě, dělníci v železárnách pracovali. A snad nejlepší dovolená byla v Maďarsku u Balatonu. Ubytování příjemné, strava výborná, voda teplá.

„Věděli jsme, že na Západ nemůžeme. To jsme věděli. A také bylo nutné vědět, před kým si dát pozor na hubu. Jinak jste byl v lochu raz dva tři.“ Když ve studiu Paměti národa padne otázka, zda tohle byla svoboda, Vítězslav Nohel odpovídá: „Bylo mi 30. Žil jsem šťastný rodinný život. Měl jsem kde bydlet. Měl jsem co jíst. Kam nás zatáhli naši funkcionáři, za to jsme nemohli. Že nás prodali Rusku? To nemůžete hodnotit. To je jako brečet nad rozlitým mlékem.“

Vítkovice III – Lidé mysleli, že je to družice

„Ten den bylo krásné slunečné odpoledne. Byla tu pohoda, protože všech 13 válcovacích tratí bylo v provozu a nebyla žádná porucha,“ vypráví ve snímku České televize „Vítkovice 1969“ další svědek pádu spárky Štefan Bialko. „Pak se to stalo a lidé si mysleli, že sem spadl nějaký neznámý objekt. Měli dojem, že je to kus družice. Jenže je překvapilo, když uviděli československý znak.“

Autoři dokumentu v komentáři uvádějí, že prvních 34 letounů typu MIG 15 bylo do Československa ze Sovětského svazu dodáno v polovině roku 1951. O rok později hlídalo československý vzdušný prostor 79 těchto strojů. Časem se tento typ a jeho modernizované verze začaly licenčně vyrábět v Československu a za 32 let jich bylo nasazeno 1 200. Poslední let posledního stroje se uskutečnil v roce 1983.

Radim Špalek z webového portálu Czech Air Force ve svém článku „Osudná dramata nad Ostravou“ píše, že jedna z verzí vyšetřování prověřovala, zda chybu neudělali sami piloti. Omylem mohli zavřít „stop kohout“ a přerušit dodávku paliva do motoru. „Expertíza však nakonec prokázala, že prvotní příčinou bylo chronické zadření plunžrů palivového čerpadla – častá závada letounů MiG 15. Piloti byli zproštěni jakékoliv viny na této události. V krizové situaci s minimem času se podle komise zachovali zcela správně,“ píše Radim Špalek. „S podivem však je, že ve spisu byla událost vedena jako havárie, ač v případě ztráty na lidských životech šlo vždy podle oficiální terminologie o katastrofu.“

Jak hodit atomovou pumu? Rychle a zmizet

„Přílet co nejníže kvůli radarům. Stoupání do výšky 1 500 metrů. Podle mraků. Přechod do střemhlavého letu. Zaměřovač spočítá dohoz pumy. Na požadované vzdálenosti odhodit pumu. Potom rychle pryč. Rychle co nejdál. Pryč od radiace.“

V roce 1976 převelela armáda Vítězslava Nohela do Prahy a v první polovině osmdesátých let byl ve skupině elitních pilotů vyslaných do Sovětského svazu, aby se naučili shodit atomovou pumu. Tři stíhačky MiG 23 pro jednoho pilota. Jedna spárka pro dva. „Nejde o to, jak atomovou pumu házet. Z horizontu. Ze střemhlavého letu. Ze stoupání. Hlavní je být co nejdál, až to vybuchne. Jinak vás paprsky doženou.“ Od chvíle, kdy poprvé hltal svobodu na nebi, uplynulo bezmála 30 let. Teď se pod vedením instruktorů armády, která okupovala jeho vlast, učil z nebe zabíjet tou nejničivější zbraní.

Doma o tom nemluvil. Bránilo mu v tom vojenské tajemství a manželka ani dcera se o létání nezajímaly. „Co mělo být cílem atomové pumy?“ padla otázka při natáčení. „Atomová puma se svrhává na velké a důležité cíle. To není, jako když je tam zakopaných deset tanků a máte je zničit. To už jsou velké plochy. Města nebo průmyslové objekty. Zkrátka, co je třeba zničit. Někdy pilot ani neví, co ničí. Ví, že v tom a v tom prostoru, na takové vzdálenosti. Takový radiál. Letí tam. Tam to shodí a valí zpátky. Byli jsme vojenští piloti. A na vojně musíte plnit rozkaz. Takže kdybych k tomu dostal rozkaz, tak ať se mně to líbí, nebo nelíbí... Mohl bych odmítnout. Důsledky bych si nesl sám. Nikdy jsem však nevěřil, že k tomu dojde. Že se lidstvo zničí.“

Den po pilotových jednapadesátých narozeninách, ve středu 3. dubna 1991, při klesání na letiště Praha Kbely se v motoru letounu L 39 ozvala rána. Utrhla se lopatka kompresoru a stroj vysadil. Výška 1 500 metrů. Pod hořícím letadlem jarní pole nedaleko Přímětic. Albatros L 39 je cvičný letoun a také tentokrát neletěl Vítězslav Nohel sám.

Vracel se z výcviku se svým žákem. Podobně, jako kdysi v Ostravě. Jenže tentokrát nebyl stres tak velký. Dobrá výška. Žádné město. Žádné železárny. Žádní lidé. Místa dost. Nasměrovali letadlo do polí a vystřelili se z kabiny. „Nad silnicí je tam lesík. Přistál jsem před tím lesem. Sroloval jsem padák a šel k silnici. Kolega Karel Fencl si zlomil nohu. Ale byli jsme živí. Sedačky fungovaly,“ vypráví Vítězslav Nohel, jak podruhé ve své kariéře svištěl z letadla a zachránil si život na padáku.

Mysleli, že jim budu práskat. Spletli se

V roce 1959 vstoupil Vítězslav Nohel do Komunistické strany Československa, kde zůstal 30 let. Po listopadu 1989 odešel a po dalších 30 letech vyprávěl pro Paměť národa o tom, jak komunisté ublížili válečným letcům z Anglie. „Komunistický režim se jim pomstil, místo aby je glorifikoval. Odvedli kus práce a moře jich padlo. Místo toho, aby je ocenil, mnoho z nich zavřel. To byla stinná stránka našich dějin. Ale tak svět odplácí. To byl systém komunistického režimu.“

Před naléhavé rozhodnutí, jak se zachovat, postavili elitního pilota v roce 1977 důstojníci Vojenské kontrarozvědky, když ho přiměli ke spolupráci. Podepsal a stal se spolupracovníkem. Rozvědčíci chtěli, aby donášel na kolegy z letectva. Jenže brzy zjistili, že si vybrali špatně. „Projevil se jako člověk, který nemá snahu kontrarozvědce aktivně pomáhat. Přestože mu bylo jeho jednání několikrát vytknuto, v plnění úkolů se nezlepšil,“ píše ve zprávě z října 1978 náčelník Vojenské kontrarozvědky Velitelství protivzdušné obrany státu plukovník Ladislav Kocourek. „Na schůzky se dostavoval až při opakovaném kontaktování. Kolem sebe vidí jen samé kladné věci a samé dobré lidi. Nedostatky nevidí. Spolupráci proto navrhuji ukončit,“ napsal náčelník Kocourek.

„Kontráše jsem nesnášel. Mysleli si, že jim budu práskat, to se ale zklamali,“ uvedl pro Paměť národa Vítězslav Nohel. „Moje krédo bylo létání. Snažil jsem se co nejvíce ulítat. Třeba když jsme zkoušeli dolet MiG 23. Žatec, Pardubice, Brno, Zvolen, Košice, Prešov, Žilina, Ostrava. Obletěl jsem celou republiku. Kochal jsem se, co všechno v té krásné republice máme.“ V devadesátých letech začal pracovat pro Výzkumný a zkušební ústav letecký. Stal se členem letecké skupiny Display Team a kochal se z nebe krásami západní Evropy.

Železná opona padla a pořadatelé leteckých dnů na Západě zvali letce z Východu. Fandové létání chtěli vidět jejich stroje. „Třikrát Anglie, Německo, Francie, Holandsko,“ jmenuje země, kam měl dříve shodit atomovou pumu, pokud by dostal rozkaz. „Byli jsme vojáci a měli jsme úkol. Přemýšlet nad tím považuji za zbytečné. Jestliže se tím někdo zabýval, mohl si stěžovat akorát u Pána Boha.“