Ing. Jiří Nor

„Po válce i na mě udělala vliv ta atmosféra svobody, toho nadšení národa, že lze zase budovat a jít dopředu, že spadlo to nacistické jho. A stejně tak pamatuji potom, po komunistickém puči v únoru 48, postupně jak tato nálada lidí a optimismus se měnil, až propadli tomu pozdějšímu nihilismu. Ta beznaděj nebyla okamžitá a v roce 48, 49 se říkalo: ‚Vždyť to je nesmysl. Tohle nemůže vydržet. Praskne to, praskne to v roce 50, praskne to v roce 52, pak v roce 53.‘ Trvalo chvíli, než si národ zvykl na to, že diktatura tu je a zůstane. Otec postoupil z toho Syndikátu spisovatelů, který byl vlastně rozpuštěn již v únorových dnech. Otec, myslím i ve svých pamětech, nám často popsal scénu, kde do jejich schůze prezidia vkročí skupina, která se prohlásí za Akční výbor, a oni všechny požádali, aby opustili místnost. Pánové Drda, Řezáč a nepamatuji si kteří další, přezdívalo se jim tenkrát drdo-řezáčovská klika, tito posléze rozpustili Syndikát československých spisovatelů, který měl nějakých 550 členů, a vytvořili svůj vlastní Svaz československých spisovatelů se 123 členy. Čili pětasedmdesát procent spisovatelské obce hodili přes palubu. Otec byl pochopitelně jeden z těch postižených. On byl dokonce zvlášť pronásledován, protože byl v té době jednatelem syndikátu, víceméně jeho mluvčím. Prezidentem, tuším, byl Karel Scheinpflug, a to jsem nakonec znal z vyprávění a později i z otcových pamětí. Tak nastalo to období po tom 48. roce, kdy se, pro mnoho lidí to bylo, otázka přežít těch pár let, než ten nelidský režim se položí.“

„Bylo mi potěšením maturovat taky z matematiky, fyziky a češtiny. V tom jsem byl ve všem dobrý, ale ruština mě překvapila. Já si vytáhl otázku Mladá garda, Molodaja gvardija. Knížka, která byla součástí předepsané povinné literatury. Já jsem prošel těmi všemi třídami – Fučíkův odznak atd., aniž bych kdykoli tuto knihu měl v ruce. A teď jsem dostal tam krátký úryvek textu a měl jsem vykládat o této knize. Tak mě zachránilo to gymnázium ruské, protože jsem plynnou ruštinou mluvil naprosto o ničem, což celkem jaksi ostatní členy komise udržovalo ve stavu jakéhosi polospánku. Ruštinářka, musím říct, spolupracovala. Pochopila, že nic nevím. Já si pamatoval jenom jedno jméno z té knihy, dodnes si pamatuji, že Oleg Koševoj, jsem vykládal, že ‚vychodil odin malčik‘, ale nezastavil jsem se, takže po několika minutách toho plynulého žvanění ona se podívala po těch členech komise a že ‚výborný, je to dobrý‘. Tak jsem odmaturoval i s jedničkou z tý ruštiny.“