Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Nosek (* 1933)

• narodil se 1. prosince 1933 v Urbanově na Vysočině

• rodina byla silně nábožensky založená, pamětník měl šest sourozenců

• v Urbanově zažil válku, škola byla zabrána pro potřeby Hitlerjugend

• na konci války pomáhal uprchlým zajatým vojákům

• přes úspěšně složené zkoušky nebyl přijat na gymnázium, musel nastoupit na sociálně-zdravotní školu

• po maturitě v roce 1953 odešel na vojnu k PTP, kde působil jako zdravotník; kvůli maďarské krizi byl na vojně tři roky

• pracoval ve Státní psychiatrické léčebně v Jihlavě

• byl zatčen a odsouzen k sedmi měsícům vězení za kontakt s katolickými přáteli

• po propuštění nesměl pobývat v Jihlavě, odešel tedy se ženou do Ostravy, kde pracoval v dolech a později učil první pomoc a pracoval jako vychovatel; v Ostravě pracovala i jeho žena

• po 12 letech se Noskovi vrátili do Jihlavy a pamětník znovu pracoval na psychiatrii

Jiří Nosek se narodil 1. prosince 1933 v Urbanově na Vysočině v nábožensky založené rodině. Noskovi vlastnili malé hospodářství. Jiří Nosek navštěvoval základní školu v Urbanově. Z války si vybavuje zejména dramatické okolnosti roku 1945, kdy se v okolí jeho rodné vsi pohybovali partyzáni i velké množství německých vojáků. Kvůli špatnému kádrovému profilu se nedostal na vysněnou medicínu, a tak se celý život věnoval profesi ošetřovatele. Vojnu strávil u Pomocných technických praporů (PTP) u Karlových Varů. Po vojně nastoupil jako zdravotník do hornického učiliště v Karviné a pak pracoval jako ošetřovatel duševně nemocných v Jihlavě. Kvůli svým kontaktům s katolickou obcí byl v padesátých letech zatčen a uvězněn v rámci rozsáhlého procesu proti premonstrátům. I když ve svém životě zažil mnoho nespravedlnosti, vždy dokázal odpustit všem, kteří mu křivdili. 

Dětství na vsi

Jiří Nosek se narodil 1. prosince roku 1933 v malé vesničce Urbanov poblíž Telče. Jeho tatínek byl absolventem hudební školy v Ostravě-Přívoze a hrál v kostele v Urbanově na varhany, ale ovládal i další nástroje. Rodina měla malé hospodářství. Jiří Nosek pochází ze sedmi dětí – jeho tatínek byl celkem třikrát ženatý a jeho první dvě manželky zemřely. Na dětství má hezké vzpomínky i přesto, že jeho velkou část prožil za války a rodina žila velmi skromně. Školu navštěvoval v Urbanově, kam chodilo do jedné třídy 52 dětí, rozdělených do pěti ročníků.

Z války má mnoho zážitků, například na to, jak v Urbanově museli vystěhovat školu pro potřeby mládeže z Hitlerjugend. „Teď najednou přišla taková ta invaze z Jihlavy, že zkrátka potřebují okamžitě ze dne na den uvolnit školu. Tak my jsme ráno místo do školy šli k sousedům. Tam nebylo nic. Tak jsme si vzali – oni tam na dvoře, to byl hospodářský objekt, měli vyrovnané bedýnky na brambory. Tak každý jsme si vzal jednu bedýnku, sedli jsme si na ni, druhou jsme měli na klíně, vedle sebe aktovku a už bylo vyučování.“ 

České děti se s dětmi Hitlerjugend normálně bavily a hrály si spolu, ale jednoho dne se nechaly vyprovokovat jedním z německých chlapců a vzešla z toho velká dětská bitva. „Kamení lítalo, oni nás hnali, ale pak se to vyměnilo v tom, že my jsme je hnali kus, takový kilometr, zkrátka jsme je vyhnali z domu, protože to je naše vesnice a tu si nenecháme vzít a to je naše škola. Pan řídící, když se to dozvěděl, tak z toho byl div živý, protože to byla ve skutečnosti veliká provokace.“

Po dokončení pátého ročníku školy v Urbanově začal Jiří Nosek dojíždět do měšťanské školy v Telči. Cesty v té době byly ve špatném stavu a žádné autobusy nebyly, jezdili tedy na kole, nebo chodili pěšky. Na konci války procházelo okolím mnoho německých vojáků, kteří utíkali před sovětskou armádou. V Urbanově pamětník také zažil průchod jednotek SS, které střílely po všem živém. Jiří Nosek šel zrovna s otcem zvonit do kostela a schovali se za zdí hasičské zbrojnice, odkud pozorovali průjezd vojáků směrem k Telči. Někteří němečtí vojáci se v Urbanově na den utábořili, vařili si jídlo na návsi a případně hledali možnost ubytování. V posledních dnech války se také v okolí Urbanova potulovali uprchlí zajatí vojáci, byli mezi nimi i ti ruští, českoslovenští a rakouští. Byli většinou velmi vyčerpaní a zanedbaní, a proto se o ně místní lidé snažili postarat a schovávali je různě do stájí a seníků. Asi po pěti dnech se vojáci ztratili, všichni odešli. Jednomu z nich daroval Jiří Nosek svoje kolo.

Zmařená studia a šikana ze strany režimu

Po válce se chystal pokračovat ve studiu na gymnáziu. Přijímací zkoušky sice úspěšně složil, ale ke studiu nakonec nemohl nastoupit. Bylo to totiž v roce 1949 a chlapci ze silně věřící rodiny nebylo doporučeno studium „pro nedostatek talentu“. Začal tedy studovat sociálně-zdravotní školu v Jihlavě, na což dodatečně nevzpomíná s hořkostí, ale s úsměvem. „Víte, to už mě taková ta bolest, ta křivda, která mě z dětství pořád pronásledovala… já už jsem to překonal. Zvykl jsem si, jedno mi to nebylo, no ale… Tak jsem chodil na zdravotní školu, jenomže tam nás potom, to bylo čtyřleté studium na té sociálně-zdravotní škole, no a tak tam nás potom bylo sedm kluků. To víte, to jsme byly vzácné drahokamy mezi samými holkami.“

Jiří Nosek maturoval v roce 1953 a za tři měsíce dostal povolávací rozkaz na vojnu. Ani v tomto případě režim nezapomněl na jeho původ a pamětník byl povolán k Pomocným technickým praporům (PTP), kam se dostávali chlapci z nepohodlných a kádrově nespolehlivých rodin. Byl již ale kvalifikovaným zdravotnickým pracovníkem, a ačkoli byl u PTP, pracoval tam jako zdravotník. Na vojně byl nejprve v Karlových Varech a později v Hradci Králové na škole pro zdravotnické instruktory, kde pak i učil první pomoc a další zdravotnické dovednosti. Když mu vojna téměř končila, museli v důsledku maďarských událostí odjet se svou jednotkou hlídat hranice, kde se všemožně poflakovali a snažili se ukrátit si čas. Na vojně také Jiří Nosek vstoupil do folklorního souboru, s nímž jezdil na různé soutěže a přehlídky. Dvouletá vojna se mu tak kvůli pohotovosti na hranicích nakonec protáhla na tři roky.

Po skončení vojny se pamětník vrátil domů a dostal povolávací dekret do Státní psychiatrické léčebny v Jihlavě. Pracoval zejména na uzavřeném psychiatrickém oddělení, kde se také seznámil se svou budoucí manželkou, která tam pracovala jako ambulantní sestra.

Krycí jméno Opat

Po návratu do Jihlavy se Jiří Nosek stýkal s přáteli, jež znal z dob studií, s některými z nich ministroval v kostele sv. Ignáce. Tato skupina se však brzy ocitla v hledáčku komunistického režimu a padlo na ně podezření, že se scházejí proto, aby mohli studovat teologii, což v té době nebylo oficiálně možné. Celou skupinu zatkli a zavřeli, důvodem bylo, že svými schůzkami páchají protistátní činnost. Ta měla spočívat v tajném spiknutí premonstrátů řízeném ze zahraničí. Hlavním podezřelým byl generální opat řádu premonstrátů Josef Antonín Voves. Akce měla krycí jméno Opat.[1] Jiří Nosek byl vězněn ve vazební věznici v Jihlavě, kde podstoupil mnoho výslechů, na které dodnes vzpomíná. „Čili jsem byl zatčený a dostal jsem se do vazby, v té jsem strávil šest měsíců. A to bylo radostné! Vozili nás – to bylo opravdu dost přísné –, vozili nás na výslechy vždycky v takové uzavřené – jako jsou dneska ty dílny, tak v takových vozech nás převáželi a vezli na náměstí a Hlubokou ulicí dolů, kolem kostela, a tam dole, co je dnes magistrát, tak tam dole bylo hlavní vyšetřovací oddělení. Tam nás vyšetřovali, všelijak. Snažili se z nás dostat, abychom jim přikývli na to, co oni sestavili. Já jsem jim pořád říkal: ‚Prosím pěkně, nezlobte se, ale já nevím, o čem to mluvíte. Já vůbec nevím, o co jde.‘ Tak jsem dostal za to, že jsem se takhle vyjádřil. To znamená, oni to brali, jako že lžu, tak mi přitvrdili. Posadili mě do křesla. To dodneška, když se na tohle téma vzpomene, tam v té Hluboké ulici, říkali tomu – pak jsem se to dozvěděl od dozorců, říkali tomu do takové točny, do křesla mě posadili, připnuli a natáčeli mě na bok a vyslýchali. Pak hlavou dolů, no a třeba čtvrt hodiny, 20 minut a takhle mě točili na tom křesle a chtěli ze mě dostat tu jejich pravdu a pro mě velikou lež. A já jsem zkrátka řekl, že ne. A tak se to odehrávalo, střídalo ve dne, pak to zkoušeli v noci. Probudili vás a odvezli, aby se zkrátka působilo na lidskou psychiku.“

Po šesti měsících vazby plných tvrdých výslechů, věznění v temnici i na samotce se konal soud, během něhož byl Jiří Nosek odsouzen k celkem sedmi měsícům vězení, zbývalo mu tedy odsedět si už jen měsíc. Během věznění mu nejvíce pomohla právě víra a dobré rodinné zázemí.

Do vyhnanství v Ostravě

Po propuštění z vězení pamětník zjistil, že mu byl zakázán pobyt a práce v Jihlavě a na Jihlavsku. Hlavní sestra z léčebny mu pomohla najít práci, a tak odešel na roční důlní brigádu do Ostravy, kde měl sestru a švagra, učitele na stavební průmyslovce. V Ostravě nejprve pracoval v dolech, a když se po čase zjistilo, že je zdravotníkem, šel učit do závodní školy práce. Tam vyučoval první pomoc, dostal se mezi záchranáře a díky tomu měl možnost sfárat skoro všechny šachty na Ostravsku i Karvinsku. Nakonec zůstal v Ostravě 12 let, jezdil s učni po šachtách a později pracoval jako vychovatel učňů. Do Ostravy se přestěhovala i jeho manželka, která získala zaměstnání jako zdravotní sestra na učňovské poliklinice.

Po 12 letech v Ostravě se manželům Noskovým podařilo vrátit do Jihlavy. Bylo to také tím, že postupně slábl tlak Státní bezpečnosti. Od výkonu trestu měl Jiří Nosek přiděleného svého policistu – „anděla strážného“, který jej průběžně kontaktoval a jezdil za ním až do Ostravy a Karviné.

Odpuštění

V Jihlavě pamětník znovu nastoupil do psychiatrické léčebny, kde pracoval až do odchodu do důchodu.

S vyšetřovateli a bachaři se později potkával v Jihlavě, po revoluci někteří změnili zaměstnání. Často se mu však vyhýbali, aby s ním nemuseli mluvit, ale většina z nich už je dnes po smrti. V roce 1989 potkal na náměstí v Jihlavě jednoho z dozorců, který měl špatné svědomí a chtěl se mu omluvit. „A tenhle dědeček ke mně přišel. Teď já se dívám a říkám si, kdo to je. A až na mě promluvil, podle hlasu, tak jsem řekl: ‚Prosím vás, můžu se vás zeptat? Nepracoval jste jako dozorce ve věznici?‘ A on říká: ‚No to víte, že jo, proto za vámi jdu.‘ Přišel za mnou, pěkně jsme si popovídali a jemu se ulevilo, protože on přišel a říkal: ‚Víte, mě to strašně tížilo, protože jsem viděl, jak dostáváte na frak, záhul, a nevíte ani, o co jde. Mně vás bylo líto. A proto za vámi jdu, jestli jsem vám nějak neublížil, slovem nebo…‘ – a to byl opravdu dozorce, strašně hodný pán jinak – ‚tak prosím vás mi to odpusťte.‘ Já jsem se smál a říkám: ‚Vážený pane, já už jsem vám všem dávno odpustil.‘“

Přes všechno, čím Jiří Nosek za svůj život prošel, působí při osobním setkání jako velmi pozitivní člověk. Jeho krédo zní: „Víra mě držela a drží na světě, je to alfa a omega mého života.“

 

[1] Zdroj: Archiv bezpečnostních složek. Dokument dostupný v dodatečných materiálech.