Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Novák (* 1932)

• narozen v roce 1932 v Praze

• odmalička obdivoval skauting

• osobně se setkal s Jaroslavem Foglarem

• roku 1947 nastoupil do učení, obor drogistika

• poté studoval farmaceutiku na průmyslové škole

• člen 34. oddílu vodních skautů

• člen Sportovního klubu Elektrických podniků (SKEP)

• pracoval ve farmaceutickém průmyslu a ve stavebnictví

• v letech 1953–1955 absolvoval základní vojenskou službu

• v roce 1967 pamětníkův bratr Vladimír Novák emigroval do Kanady

Jaroslav Novák se narodil v roce 1932 v Praze, stejně jako jeho jednovaječné dvojče, Vladimír. Osudy těchto dvou bratrů byly vždy velmi úzce propojeny. Společně jezdili na skautské tábory, společně chodili do školy, společně absolvovali vojenskou službu a také nějakou dobu společně pracovali.

V době obecné školy občas bratři využívali toho, že jsou si velmi podobní. Jeden zastupoval druhého a naopak, pro pobavení okolí. Lidé si běžně pletli Jaroslava s Vladimírem a díky jedné takové záměně se pamětník například seznámil s Jaroslavem Foglarem. „Potkal mě na ulici a řekl: ‚Ahoj, Vláďo.‘“ Vladimír Novák totiž často s Foglarem jezdíval na skautské tábory[1] a osobně se s ním znal. Jaroslav Novák jako malý kluk skauty obdivoval. Časopis Mladý Hlasatel, ve kterém se zrodily Rychlé šípy a jehož redaktorem byl mimo jiné právě Jaroslav Foglar, byl pro něj a pro všechny jeho kamarády velký poklad. Mirek Dušín se stal nedostižným vzorem.

Pořádná živnost

Otec pamětníka byl inženýrem chemie a chemické zaměření bylo v rodině vnímáno jako jediná „pořádná živnost“. Bratři Jaroslav i Vladimír se proto vyučili drogisty a později studovali farmaceutickou větev dvouleté průmyslové školy. Když Jaroslav Novák nastoupil roku 1947 na drogistiku, poznal tam svého budoucího dlouholetého kamaráda Miloše Pelikána. Ten si všiml, že čte během školních přestávek dobrodružnou literaturu, a přinesl mu slavnou „foglarovku“: Záhadu hlavolamu. Pamětník se ihned ztotožnil s hlavní postavou Emila Mažňáka: „On byl učedník, stejně jako já. Byl mi tak blízkej, že jsem udělal dvě věci: začal jsem si psát deník jako on a vyráběl jsem ježka v kleci. Na pingpongový míček jsem si lepil ostny, dlouho jsem na tom pracoval.“

Jaroslav Novák vzpomíná na svého mistra v oboru drogistiky, Huberta Němečka, který měl prý po roce 1948 problémy: musel jít do výroby a pracoval v kosmetice. „Bolševiky nemůžu mít rád, protože zničili tohoto charakterního člověka.“ Němeček posléze odmítl vstoupit do strany a „byl odložen do výroby někam úplně mimo“. Podobný osud postihl i pamětníkova otce, když ho v zaměstnání přemlouvali, aby vstoupil do strany. „Pamatuju si, že tenkrát přišel domů zdrcenej a říká mamince: ‚Prosím tě, tohle se mi stalo, já nevím, co mám dělat!‘“ V té době měl tři nezletilé syny (dvojčata a staršího syna) a podobná nabídka s sebou přinášela velké dilema. „Maminka řekla: ‚Podívej se, byly tady horší doby, za války a podobně, já bych ti radila, abys to nedělal, i když musíme počítat s tím, že bude zle.‘“ Otec tedy členství ve straně nepřijal a posléze ho vyhodili z práce.

Námořník v El Pasu

Po škole se dvojčata přidala do skautského oddílu ve Vršovicích, který vedl Zdeněk Balcar – šlo o 34. oddíl vodních skautů. Většina skautských oddílů již byla v této době zrušena, Balcar však tento oddíl zachránil. Bratři v jeho rámci například sjížděli Lužnici. Ale nakonec byl i tento oddíl rozpuštěn a dvojčata si musela najít pro své sportovní a turistické aktivity novou základnu.

Tehdy je inspiroval kamarád Josef Vávra, který byl členem SKEP, Sportovního klubu Elektrických podniků. „Většina lidí, co tam byla, patřila ke skautům, ať už bývalým, nebo stávajícím. Oni se tam koncentrovali.“ Bratři tedy do SKEP začali také docházet. Věnovali se jízdě na pramicích, se kterými se v roce 1952 dostali až na mistrovství republiky. Pádla pro oddílové pramice vyráběl loďař Tureček, který stavěl také závodní lodě. Vyrobil například vítěznou loď olympijských her roku 1939 v Berlíně. Té se přezdívalo „Olympiada“, byla vystavena v prostorách SKEP a všichni si jí nesmírně vážili. „Na té mohl jezdit a trénovat jen někdo, ne my. Obdivovali jsme ji, byla nádherná.“

Dvojčata si s kamarády, bývalými skauty, pořídila chatu v trampské osadě El Paso. Společně pravidelně jezdili na Lužnici a Vltavu a v letech 1953–1955 spolu všichni absolvovali vojenskou službu. Po vojně se však společenství devíti kamarádů víceméně rozpadlo: někdo si našel známost, někdo začal mít jiné zájmy apod. Do skupiny patřil například Emil Příhoda, známý sběratel automobilů značky Praga, jehož sbírka spadá pod dědictví UNESCO.

V osadě El Paso se pamětník potkal se zajímavou osobností: „Všichni tam bydleli pohromadě, ale jeden byl sám. Tomu jsme říkali Námořník nebo Mariňák. Vyprávěl nám, jak byl na moři za první světový. Tenkrát mariňáci sloužili čtyři roky. On si to teda odsloužil a pak měl jít do civilu, jenže v tu chvíli vypukla první světová válka. Tak sloužil další čtyři roky, z toho dva roky na ponorce...“

A pak hned na vojnu

V roce 1953 bratři určitou dobu pracovali na stavbě, což byla těžká práce, přeráželi „pětikilovýma kladivama železobetonový překlady“. Na stavbu museli odejít údajně proto, že odmítli hlasovat pro popravu Rudolfa Slánského, a z bývalého zaměstnání je vyhodili. Na podzim roku 1953 už ale odjížděli na vojnu, a pamětník tudíž paradoxně období vojenské služby vnímá jako poměrně pozitivní období. Jednalo se totiž o záchranu od práce na stavbě.

Později Jaroslav Novák pracoval ve výrobním farmaceutickém závodě, kde ředitel jednoho dne nabídl zaměstnancům možnost práce na stavbě cementárny v Lochkově. V této době se na stavbu přihlásil dobrovolně, protože tušil, že tím může získat určité výhody a do jisté míry si tak může vylepšit svůj kádrový profil. „Jako první se přihlásil syn kádrováka, který ale věděl, že za dva měsíce jde na vojnu. Takže to byl takový trojský kůň: věděl, že půjde na stavbu, tam pobude dva měsíce, no a pak hned odejde na vojnu, pá pá. Ale podnik splní ten úkol, soudruh ředitel našel dva lidi.“ Navíc práce v oboru chemické výroby měla tehdy poměrně negativní důsledky a bylo dobré si od ní na chvíli odpočinout. „Běžně jsme dělali s benzenem, s organickými jedovatými rozpouštědly. Když se někdo dožil šedesátky, tak to se dožil vysokého věku...“

Neemigroval. Musí být u přítelkyně

Dosud propojené cesty jednovaječných dvojčat se rozešly v roce 1967, kdy Vladimír Novák emigroval do Kanady. Přihlásil se na Expo 67 do Montrealu a už tam zůstal. Potom poslal domů dopis, kde osvětloval své důvody: měl velmi špatný kádrový profil, nemohl sehnat adekvátní práci a musel pracovat jako topič. Otec dopis odnesl do Bartolomějské ulice,[2] kde požadoval, aby si dopis přečetli a zjednali nápravu, tedy aby jeho syn dostal spravedlivý kádrový posudek. Tam mu však překvapivě tvrdili, že jeho syn neemigroval. „Říkali: ‚Podívejte se, my máme seznam lidí, kteří jedou do ciziny, a kontrolujeme důkladně lidi, kteří se navrátili. Kdo v tom seznamu není, tak toho hledáme. On je asi někde u přítelkyně, rozhodně se musel vrátit.‘“ Teprve po druhé kontrole seznamu v centrále StB zjistili, že Vladimír skutečně emigroval. „V té mašinerii, ve které si zakládali na tom, jaká je precizní, by to bývalo proniklo.“

V bratrově nepřítomnosti se vedlo soudní řízení, které trvalo čtyři roky a jehož výsledkem byl neutrální kádrový posudek pro Vladimíra Nováka. Nebylo však zaručeno, že by se mohl vrátit domů bez následků, a také z toho důvodu Vladimír Novák už v Kanadě zůstal. Po nějaké době dokonce získal kanadské občanství. Často z této země posílal dopisy Jaroslavu Foglarovi, ale nebyl si jistý, jestli mu docházejí. „Dopisy kradou. Ale nekradou pohledy, protože pohled si hned přečtou, je vidět, co na něm je, a doručí ho. Tak brácha tenkrát posílal Foglarovi Niagarský vodopády a bobry, jak okusujou nějaký stromy, a podobně.“

Po revoluci se Vladimír na krátkou dobu vrátil do Prahy a ihned šel k Foglarovi na návštěvu, společně s bratrem. Na místě byli v tu chvíli také členové Sdružení přátel Jaroslava Foglara. „Foglar říkal: ‚Víte, čtvrtky, to je den, kterej mám vyhrazenej pro styk s veřejností. Známí sem chodí na kus řeči, chtějí podepsat knížky nebo mají nějaké dotazy, připomínky, přání...‘“

Takto Jaroslav Novák na Jaroslava Foglara vzpomíná: „To byl jediný člověk, kterýho jsem znal, který v životě neklel, neřekl sprostý slovo. A taky nekouřil.“

Tři pilíře

Když pamětník uvažuje o tom, které aktivity mohou pozitivně formovat osobnost člověka, dochází k závěru, že jde o tři hlavní pilíře. Základem je rodina, potom jej výrazně ovlivnila skautská a sokolská výchova. Nakonec jde o hodiny náboženství, na něž si vzpomíná z doby obecné školy a které přispěly k jeho pozitivnímu duševnímu vývoji. „To jsou body, které vedou k čestnosti. Hodně záleží na výchově. Pochopitelně, ten tachometr potom stočit zpátky nemůžeme. Každý člověk chybuje a má nějaké nedostatky. Ale každý se může zamyslet a říct si, ‚já tohle dělat nemůžu‘ nebo ‚takhle je to správný‘. Takže věřím, že skaut má velkej vliv na lidi, kteří do něj vstoupili.“

[1] Například na tábor pod Kriváněm na Slovensku.

[2] Tehdejší ústředí Státní bezpečnosti.