Jaroslav Novák

„Stínadla se bouří, to byl vlastně druhej díl, to byla nástavba Záhady hlavolamu. No a já jsem byl tímhle tak unešenej... Já jsem se tenkrát zamiloval do Jana Tleskače, to byl učedník Emila Mažňáka, učil se zámečníkem. Jan Tleskač byl sirotek, kterej měl ten hlavolam, to byl ježek v kleci. No, a protože Jan Tleskač byl učedník a já taky, tak mi byl tak blízkej, že jsem udělal dvě věci. Jednak jsem si začal psát deník podle něj... Neměl jsem žádnej vzor, nevěděl jsem, jak ho psát, akorát jsem věděl, že tam musím napsat datum. A druhá věc byla, že jsem si začal dělat ježka v kleci.“

„On se tenkrát přihlásil na Expo 67 do Montrealu. A já jsem říkal: ‚Brácho, neblbni, ne abys tam zůstal!‘ – ‚Ale né!‘ – ‚Vopravdu, brácho, čégro...‘ – A on říká: ‚Ne, ne, neblbni...‘ On tam pochopitelně zůstal. S kufrem dvaceti kil a s deseti dolarama, který tady od někoho koupil načerno, odjel na Expo 67. A on napsal, to byl první dopis, kterej přišel: ‚Milá maminko a tatínku.‘ On to rozepsal velmi rozumně, to už musel mít připravený a rozmyšlený... ‚Já tady nezůstávám v emigraci dobrovolně‘, a uvedl tam jako důvod, to rozepsal, toho svýho zaměstnavatele. Uvedl tři jména lidí, kteří se po něm svezli: ‚Já jsem podal trestní oznámení a žádost, aby mi můj kádrovej posudek napsali takovej, jakej je. Objektivní a spravedlivej, ne podvodnej, abych mohl žít jako člověk, a ne jako občan čtvrté kategorie.‘“