Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

svobodník v. v. Leo Novák (* 1924)

• narodil se 7. 12. 1924 v Ostravě-Porubě

• vyrůstal na Hlučínsku

• studoval na gymnáziu

• 1943 odveden do wehrmachtu

• vojenský výcvik v Královci

• sloužil u protiletadlového dělostřelectva a raket V1

• útěk z německé do československé armády

• zajat a vyslýchán v Alanson

• v tankové obrněné brigádě u Dunkerque

Byl vychován ve vlasteneckém duchu – na Hlučínsku jako jeden z mála. Otec byl revírník a jako správce lesa nemohl najít v okleštěné republice nové místo. Protože uměl dobře německy, byl požádán, aby zůstal v Kozmicích na Hlučínsku jako polesný.

Leo Novák studoval gymnázium, ale české školy byly uzavřeny, takže nedostudoval. „Přes noc jsme se všichni stali německými občany, ale nic se nezměnilo.“ Až do roku 1943, kdy byl na podzim odveden, a v roce 1944 musel narukovat do německé armády.

Obsluhoval jsem rakety V1

Základní výcvik absolvoval v Königsbergu (Královci – dnešním Kaliningradu) a poté byl přemístěn do Augsburgu do Bavorska. Zde se vycvičil v obsluze protiletadlových zbraní. Následně byl odvelen na neurčité místo, kde asi 6 až 8 lidí čekalo na další pokyny.

Byli rádi, že jedou do Francie. „Přidělili nás k jednotce, která doplňovala tenkrát tu tajnou zbraň V1. Byl jsem u jednotky, která měla na starosti přísun těchto zbraní z Německa, a ukládaly se do velkých podzemních skladišť, zřízených ve starých vápencových dolech. Byla to otrocká práce 20 až 24 hodin denně. Díky tomu jsem poznal všechna ta skladiště v severní Francii. Jak jsem se později dozvěděl, Angličané o tom neměli vůbec páru.“

V noci z 5. na 6. června 1944 byl v Normandii na stojce asi 60 km od bombardování a vylodění.

Dramatický útěk na kole z wehrmachtu

„Přišel rozkaz, že všichni vojáci sloužící u zbraně V1 se musí stáhnout na východ, aby nepadli (z pohledu Němců) do rukou nepřítele. Já jsem měl takové štěstí, že jsem měl mezi nasazenými Francouzi mnoho přátel – jeden z nich byl důstojník letectva Emil, který mi říkal, ať ‚uteču k němu‘. Domluvili jsme se, že pokud to bude možné, tak se k němu uchýlím.“

„Dostali jsme povel k ústupu. Ustupovali jsme takovým starým autobusem, který byl na dřevoplyn. A vždycky byla hlídka na střeše, proti takzvaným hloubkařům. A já jsem měl službu na tom autobuse. A když jsme jeli pomalu do kopce, potichu jsem si vzal erární kolo a skočil do lesa a jel zpátky do té vesnice.“

Setkání s SS – „zatoulaná kráva“ mi zachránila život

Noc přečkal již v civilu v lesíku a ráno se vydal do „své“ vesnice. „Přijdu k plotu a tam stáli dva vysocí důstojníci od SS a měli automatické pistole nachystané ke střelbě. Ten jeden na mě zavolal francouzsky, ať jdu k němu. Teď jsem horečně uvažoval, co mu řeknu. A on na mě: ‚Co tady děláš?‘ Tak jsem mu svou nastudovanou francouzštinou odpověděl: ‚Hledám krávu od svého hospodáře.‘ A to mi zachránilo život.“

Na kole se vydal do Alansonu, cestou na něj začali střílet francouzští bojůvkáři. Naštěstí jej netrefili, ale začali jej obírat o boty, hodinky – tak jim francouzsky vysvětlil, že není Němec, ale Čech. „Naštěstí z vesnice přišla hrstka lidí, kteří mě znali, a všichni stáli na mé straně. Ženy začaly brečet a tak mě pustili.“ Díky tomu jsem se dostal k Američanům.

 Zajatecký tábor

„Přišel jsem k zajateckému táboru, kde bylo tak 50 000 vězňů. Na vrátnici nebyl nikdo, tak jsem čekal, až přišel americký voják, černoch, a nesl si ‚utrofejčené‘ věci – plnící pera, peněženky … no jak je konzultovali. Zahnali mě mezi ostatní zajatce a já se obával, že tu budu trčet 3 roky.“

S granáty až do zajetí

Naštěstí už druhý den Američané nechali zajatce nastoupit a dělili je podle zajatých jednotek. Tak dlouho až zůstal na své půlce stát sám. Nepatřil totiž nikam. Ujal se ho mladý americký poručík a podíval se do torny, kde měl pro jistotu dva ruční granáty a veškerou korespondenci s domovem. „Ruční granáty jej vůbec nezajímaly, ale shodou okolností sbíral pohlednice, tak jsme se v tom hrabali. A pak se díval na jednu a ptá se: ‚Co to je?‘. Tak jsem mu vysvětlil, že je to místo s velký skladem ‚fau eins‘ – tomu nerozuměl, tak jsem mu to musel napsat.“

Po nějaké chvilce jezdil po táboře džíp a vyvolávali ho podle posádky. Od této chvíle se stal důležitým zajatcem. Dakotou se přesunul do Londýna. Kontrarozvědka se k němu chovala velmi kamarádsky, ukázali mu schéma V1 se slovy „to už dávno známe, to nás nezajímá“. Pomohl tedy určit přesná místa skladišť V1, a ty byly následně vybombardovány. I po válce našel v knize zmínku o tom, že právě on (sice uvedený jako Němec) velmi pomohl se zničením skladů V1.

Naše jednotky

Byl přesunut do Skotska k vojákům s podobným osudem. Po nějaké době jeli k Temži a absolvovali hodinový výcvik pro adaptaci na britské zbraně.

Vylodění proběhlo v již okupované oblasti. A Leo Novák se dostal k pancéřové (tankové) obrněné brigádě. Generál Liška vyhověl jeho žádosti – byl převelen podle vlastního přání ke svým, k prvnímu tankovému praporu, 1. rotě, 1. četě jako spojař. Byl radista, zástupce velitele a nabíječ. Takže působil spíše vzadu.

Běžný den – ale nebezpečný

„Jako v podstatě běžný denní úkol, který jsme dostali, bylo najít a opravit přerušené telefonické spojení. Dostali jsme se na duny, když do nás Němci začali pálit. Můj kolega byl těžce raněný a já se schoval do bunkříku. Kolegu jsem dovlekl do tábora francouzského Červeného kříže, ale přežil to.“ U Dunkerque byl až do konce války.

Rozbití SS Grossdeutschland za půl dne

„Byl jsem jednou svědkem, jak Němci poslali dislokovanou divizi SS na frontu. Ta vyjela jako na výlet a já jsem byl na kopci. Viděl jsem nekonečné řady tanků, vozů, cisteren a za chvíli ta celá divize byla v jednom plameni. Celých 60 kilometrů dlouhá kolona, která byla za půlden zničená.“