Ing. Libor Novák

„Jedu na kole od našeho domu, kde jsme žili, kde jsem vyrůstal, ujedu pět set metrů, jsem na pravoúhlé křižovatce, zahnu doleva a tam tank, který na mě míří. Nevím, který to byl den po 21. srpnu, druhý nebo třetí. Kdy přesně dorazila do Trutnova okupační vojska, to si nepamatuju, který to byl den nebo hodina. Ale v tu chvíli mi proběhlo veškeré vyprávění mojí babičky a dědy o druhé světové válce, o bombardování Neratovic spojeneckými vojsky, o tom, kdo z rodin kde zemřel, které německé rodiny přišly o otce, strýce a bratry, protože narukovali do hitlerovských vojsk, vybavil jsem si všechnu smrt a děsy spojené s válečným stavem a v tom kratičkém okamžiku mi proběhly hlavou. Proběhla mi smrt. Tank střelí a já nejsem. Ve mně by se krve nedořezal. Ovlivnilo to veškeré moje další myšlení a pocity, zejména bezprostřední – ten den, další den, další týden a vlastně už navždycky.“

„Na jedné straně bolševici a na jedné straně my. Byl tam Pavel Pokorný, Petr Vyhnálek, Aleš Bouda, myslím, že Radek Langhammer, Vilém Čermák, pokud si zhruba vzpomínám, bolševici včetně předsedkyně partaje. Vedly se řeči. Co máme za požadavky – měli jsme je písemně vypracované – a oni na to něco říkali. Pro mě to bylo celé takové šedé. Bolševickému slovníku jsem nehověl a ani nechtěl hovět. Bolševická předsedkyně tehdy řekla, že pro další jednání mají následující podmínky. Je lhostejno, jestli potom, co je přednesla, nebo předtím, než je přednesla, jsem si říkal, že je potřeba té debatě dát nějaký rámec. Vstal jsem, praštil jsem do stolu a řekl jsem jí, že pokud si to ještě neuvědomila, tak jednání probíhá trošku jinak, že tady jsme my, kteří klademe podmínky pro budoucí dění. Oživilo to naše jednání, pak se to uzavřelo. Na náměstí, což bylo kousek od místa, kde jsme jednali, na partajním sekretariátu, na nás čekali lidi. Přišli jsme tam a spontánně mi řekli: ,Řekni, co se tam odehrávalo.' Asi proto, že jsem jako tupý inženýr, jak já s oblibou střílím do vlastních řad, začal se strukturovaným myšlením a silným hlasem. Vylezl jsem na kašnu a s ironií mě vlastní jsem imitoval Klementa Gottwalda, který se právě vrátil z hradu. Řekl jsem, že jednání lze popsat velmi jednoduše a stručně: ,Probíhalo to tak, že my o koze a oni o voze.' To už jsem se asi opravdu stal veřejným představitelem té doby.“