Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helena Nováková (* 1928)

• v roce 1938 musela opustit Sudety

• účastnice třetího odboje

• členka ilegální skupiny Juditka a spol.

• 1950 zatčena a odsouzena na dvacet let, trest snížen na čtrnáct

• po sedmi letech propuštěna

• po propuštění žila a pracovala na Litoměřicku

• matka tří synů

Dětství a rodina, válečná léta

Helena Nováková se narodila 3. června roku 1928 v obci Velké Žernoseky (okres Litoměřice) jako Helena Capoušková. Zde žila spolu s rodiči a třemi sourozenci do roku 1938, do svých deseti let. Otec, Josef Capoušek, byl státním zaměstnancem. Pracoval na dráze jako vlakvedoucí. Matka, Marie Capoušková, rozená Měřičková, byla ženou v domácnosti. Helena se manželům Capouškovým narodila jako třetí dítě. Jejími staršími sourozenci byli sestra Vlasta Capoušková, provdaná Macháčková, a bratr Karel Capoušek. Dnes již ani jeden nežijí. Třetím sourozencem, který se narodil a rovněž žil v Žernosekách, je Helenin mladší bratr Jiří Capoušek. Do rodiny později přibyl ještě jeden člen, a sice nejmladší bratr Jaroslav Capoušek, jenž se však již narodil v Lysé nad Labem, kam se celá rodina po roce 1938 přestěhovala.

Mateřským jazykem Heleny Novákové, rozené Capouškové, byla čeština, ovšem němčina jí byla stejně tak vlastní. Německý jazyk ovládala natolik dobře, že si ji mnohdy pletli s Němkou: 

„Tahle Němka už to má napsaný,“ prohlásil Helenin učitel, v měšťance před celou třídou, v domnění, že její rychlost zpracování úkolu v němčině je zapříčiněna tím, že Helena je Němka.  

„Já nejsem žádná Němka, já jsem Češka,“ oponovala rozčileně Helena.  

Po ukončení základního vzdělání chtěla dále studovat na gymnáziu v Nymburce, avšak pro velký nápor studentů nebyla přijata. Otec ji nutil ke studiu rodinné školy, s tím ovšem nesouhlasila a raději roku 1942 nastoupila na tříletý učební obor do Prahy. Zde se vyučila švadlenou.

Helena se spolu s rodinou několikrát stěhovala, nejprve v roce 1938, do Mělnické Vrutice, kde žila s matkou a sourozenci v malém bytě bez elektřiny. Po několika měsících se opět stěhovali, nyní již do domku do Lysé nad Labem. Zde bydleli až do roku 1945.

Rok 1945

V letech 1942 až 1945 Helena Capoušková dojížděla vlakem do Prahy, do školy. Prožila zde všechny nálety na Prahu z roku 1945. Při prvním náletu 14. února Helena skládala učňovské zkoušky. „Vždy, když houkali nálet, tak nás pustili ze školy, a my jsme vymetali kafírny.“ Nálety neprožívali v krytech, jak by se dalo očekávat, ale vždy jen ve sklepech. Do sklepa si s sebou každý vzal malý kufřík, který obsahoval nejnutnější věci spolu s trochou jídla. Helena jako mimopražská tento kufřík neměla.

Druhý nálet, 25. března, přečkala u tetičky v Podolí. „To jsme stály venku a koukaly jsme, jak to padá, jak padají ty bomby.“ Helena si uvědomila, že o ni bude mít matka starost, a tak se rozhodla absolvovat neuvěřitelnou a nebezpečnou cestu přes celou Prahu domů. Rozloučila se s tetičkou a vyrazila přes Černý most, rozbombardované Hrdlořezy, Dolní a Horní Počernice až domů do Lysé nad Labem. Tam ji matka uvítala se slovy: „Co blázníš, proč jsi tam nezůstala?“

Na osvobození Sovětskou armádou v květnu 1945 vzpomíná se smíšenými pocity, neboť ji ruští vojáci okradli o hodinky. „Bylo teplo, ruce jsem měla obnažené, a tak chtěli ‚časy‘. Nejdřív se vyptávali na jméno, chtěli, abych jim to napsala, jenže já neznala azbuku, a tak jsem to napsala česky, tiskacím. Luštili to, pak viděli ‚časy‘ [hodinky], tak je chtěli. Začali mi je sundávat a říkali: ‚Davaj!‘ Nemohla jsem nic dělat, byli ozbrojení, bála jsem se, aby mi neudělali ještě něco horšího“.

Ve Varnsdorfu – mraky se stahují

V lednu roku 1946 se Helena Capoušková na naléhání sestry přestěhovala do Dolního Podluží nedaleko Varnsdorfu. Helenin švagr zde sehnal byt a sestra nechtěla žít v novém, neznámém prostředí sama. Později si tu sestra s manželem, díky odsunu Němců z této pohraniční oblasti, pořídila domek, ve kterém s nimi Helena bydlela až do roku 1950. V počátcích společného bydlení zde byli svědky činnosti Revoluční gardy (přezdívané „rabovací garda“) při odsunu Němců. „Červená páska RG, ‚rabovací garda‘ se jim říkalo, brali věci těm lidem, co museli do odsunu, oni si směli odnést jen padesát kilo. … Co se komu líbilo, to jim prostě sebrali, bez pardonu.“

V letech 1946–1948 pracovala Helena jako šička. Toto zaměstnání ovšem nebylo příliš dobře placené, a tak roku 1948 nastoupila do varnsdorfské továrny Velveta jako řezačka sametu. Nebyla to těžká práce, jen náročná na oči. Helena zde byla celkem spokojena až na incident, ke kterému došlo v témže roce, s příchodem prvomájového průvodu.

„Na 1. máje musíš do průvodu!“ oznámily Heleně dvě soudružky z továrny.

„‚Nemusím. Můžu, ale nemusím.‘ Řekla jsem jim, že mě nikdo nemůže nutit. Je to sice moje dělnická povinnost, ale nikdo mě nemůže nutit. V tom případě je to diktatura a teror. A proti tomu jsme se celou okupaci bránili.“

Soudružky pochopitelně nelenily a vše v překrouceném stavu oznámili na StB, kam byla následně Helena pozvána. Zde se snažila uvést věci na pravou míru a vysvětlit události, tak jak se skutečně odehrály. Vyšetřovatel Helenu vyslechl a nechal ji nahlédnout do spisu, aby viděla, kdo ji udal. To ale Helena stejně věděla. Tento incident se již pak dále neřešil. Kupodivu po celkem krátké době jedna ze zmiňovaných soudružek odešla z továrny a Helena povýšila a nastoupila na její místo. Pracovala v závodních jeslích – starala se o jejich chod a zároveň ještě o tzv. Haléřový fond, který byl podnikem zřízen pro sociálně slabé zaměstnance.

Zatčení, soud a věznění  

Helena Capoušková později ve Velvetě pracovala i na ošetřovně, kde měla přístup k zdravotnickému materiálu. Díky tomu se dostala, za pomoci jedné z kolegyň, do ilegální skupiny zvané Juditka a spol. Jednalo se o velkou skupinu, ve které působilo množství lidí, kteří se mnohdy ani navzájem neznali. Pracovalo se vždy ve trojicích. Skupina mj. shromažďovala i zbraně a měla na svědomí fyzickou likvidaci nejmenovaného konfidenta z Varnsdorfu. Po čase byla organizace odhalena.  

24. března 1950 byla Helena zatčena a převezena StB k výslechu do Liberce. Touto událostí však nebyla vůbec překvapena, jelikož skupina měla informace o úředním fonogramu, z kterého vyplývalo, že k tomu dojde. Výslech proběhl v klidu a Helena byla propuštěna. Po výslechu byla Helena Capoušková přeložena z varnsdorfské Velvety do pobočky téměř na hranicích s NDR. Odtud ji 15. července odvezla StB. Opět do Liberce, konkrétně do Blažkovy ulice zvané „Laufrovka“. Zde sídlila „vyšetřovna“.

„Vrátný zavolal, že mám přijít na vrátnici, prý na mě někdo čeká. Porozhlédla jsem se po kanceláři, řekla nashledanou, sebrala si své osobní věci a šla. Čekala tam na mě ‚šestsettrója‘.“ [patrně se jednalo o jinou Tatru, Tatra 603 byla poprvé představena v roce 1959 – pozn. aut.] „Požádala jsem je, jestli by mi nezastavili doma, abych si vzala alespoň kartáček na zuby. Převléknout se mi pochopitelně nedovolili, a když jsem potřebovala na toaletu, musela jsem nechat otevřené dveře a oni u mě stáli.“

Zhruba po třech až čtyřech dnech byla Helena převezena na soudní oddělení do věznice. „Tam byla bachařka, stará dáma, paní Růženka, a ta říkala: ‚Děvčata, my vůbec nevíme, jak s vámi máme jednat, my jsme byli zvyklí jenom na samé kurvy a zlodějky.‘“ Zde Helena spolu s ostatními absolvovala tzv. oznam, kde jim byly přečteny paragrafy, které porušili, a následně co jim za to hrozí. „Přede mnou četl nějakému chlapíkovi paragrafy a říká: ‚Máte návrh na trojnásobný provaz.‘ Já se koukala a přemýšlela, jak to asi provedou. Smotají tři špagáty dohromady? V ten moment mi to přišlo jako ohromná ironie. Vyzval ho k odchodu, začal číst mé paragrafy a dodal: ‚A vás se týká to samé co toho předchozího.‘“

Soud probíhal tři dny, posledním soudním dnem byl 26. červenec 1950, kdy byla Helena Capoušková odsouzena na dvacet let. Trest nepřijala a odvolala se k Nejvyššímu soudu. Zde jí trest, po odebrání jednoho paragrafu, snížili na čtrnáct let. Její rodina se však ani s tímto nechtěla smířit a neustále psala dopisy s žádostí o milost. Žádosti bylo vyhověno až po sedmi letech, roku 1957, kdy už na Hradě čtyři roky seděl Antonín Zápotocký. „Naši žádali o milost. ‚Kléma‘ to pochopitelně zamítl. Později jsem měla štěstí, když ‚Kléma‘ zemřel, nastoupil Zápotocký a já dostala milost. Takže jsem si odsloužila sedm let.“

Ze sedmiletého trestu si Helena odseděla dva roky ve věznici v Hradci Králové a zbylých pět v Pardubicích. Po dobu výkonu trestu pochopitelně také pracovala, jednalo se o různé práce, které byly odsouzeným přidělovány. Mezi tyto činnosti patřilo například obšívání kapesníků, úprava kožešin nebo montování elektronek.

Po propuštění

Po propuštění se Helena nastěhovala zpět k rodičům, kteří se po válce vrátili do Velkých Žernosek a koupili zde domek. Celých 33 let, až do důchodu, pracovala v litoměřickém Vkusu. V roce 1959 se provdala za Čestmíra Nováka. Spolu mají tři syny, Čestmíra, Zdeňka a Iva. Všichni tři dnes žijí na Litoměřicku.