"Teď se přibližujeme k tomu osudovému dnu 23. října 1941, kdy gestapo napřed vniklo do našeho domu, chtělo zatknout tatínka, ale ten nebyl doma. A pravděpodobně byl na nějaké ilegální schůzi. Takže odjeli, to auto s těmi gestapáky, no ale přijeli druhého dne. No a když tatínek přijel domů a dozvěděl se, co se stalo, tak mu bylo jasné, že došlo k nějakému prozrazení té činnosti a co bude následovat. Přijeli druhého dne, to gestapo. On učil, byl ve škole, tak nejprve do školy. Ale to gestapo napřed vniklo k nám do bytu. Tak já jako kluk si to teda pamatuju dobře, i když jsem... v té době kolik mi bylo, šest roků. Nás s maminkou zahnali do kouta ti gestapáci a teď začali vyhazovat ze skříní všechno. Ale nic takového usvědčujícího nenašli, takže odjeli. Zabavili nějaké vlajky, radioaparát, nějaké knihy a auto. Chovali se jako lupiči normálně, že. Teda když tohle proběhlo, tak přivedli tatínka ze školy, ten se mohl s námi jenom krátce rozloučit a odvedli ho. My jsme potom viděli... dívali jsme se oknem, jak šli z našeho domu, venku stálo černé auto, nasedli a odjeli. Později jsem zjistil, že oni ti gestapáci netušili, že když vycházeli z našeho bytu, tak museli po schodech z prvního patra. A to schodiště bylo zastřešeno a mezi tou střechou a tím stropem byly uloženy zbraně."
"Skutečně ta situace se stávala natolik nebezpečnou, že to vedlo nakonec k tomu, že v podstatě naše rodina musela z Melče uprchnout. No a přestěhovala se ke svým rodičům v Závišicích. No ale hned druhého dne, když teda tam přijeli, tak rozhlas oznámil, že tohleto území rovněž spadne do Sudet a že bude obsazeno. No tak následovalo další stěhování, přejeli jsme do Valašského Meziříčí, kde nebyla možnost sehnat ubytování. Až laskavostí pana Hivnara jsme po tu dobu, co jsme tam byli, mohli bydlet v jeho garáži. Čili z toho je vidět, jak dramatické okolnosti to byly. No a ta situace nakonec dospěla k tomu, že tatínek dostal dekret na místo ředitele v Pňovicích, což je obec nedaleko od Litovle, trochu vzdálenější od Olomouce. Tam tatínek byl na místě ředitele a tam došlo k tomu, že po obsazení Sudet byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. A v tu chvíli docházelo k tomu, že pokrokoví čeští občané viděli, že je třeba republiku bránit, nebo jinak že bude totálně zachvácena tím německým živlem. Takže tatínek vstupuje do odboje, do ilegální činnosti. Pro něho to bylo velmi nesnadné, protože přijel do nového prostředí, kde neznal lidi, kde se seznámil jenom s několika učiteli v té škole. Ale nicméně došlo k tomu, že se do té práce zapojil. A já v této oblasti jsem se snažil získat nějaké bližší informace. Ale ti lidé, kteří s ním spolupracovali, jejichž jména znám, tak ti všichni byli popraveni v koncentrácích. Čili osobní kontakt s nimi už nebyl možný."
Vlastimil Novobilský se narodil 15. února 1935 v Melči blízko Opavy. Jeho otec Jaroslav Novobilský byl učitelem a později ředitelem místní školy, v roce 1936 dosáhl vybudování nové moderní školní budovy české školy v Melči, kde tehdy převažovalo německy hovořící obyvatelstvo. Národnostní vztahy se vyostřily v době mnichovské krize a rodina se uchýlila do Závišic, otcova rodiště, a pak do Valašského Meziříčí. Válečná léta prožili v obci Pňovice nedaleko Litovle. Právě tady se otec Jaroslav Novobilský zapojil do ilegálního odboje, byl členem skupiny Nová cesta 39. V říjnu 1941 byl zatčen a přes Olomouc a brněnské Kounicovy koleje deportován do koncentračního tábora Mauthausen, kde byl 7. května roku 1942 popraven. Vlastimil vzpomíná na pochod smrti, který Pňovicemi prošel v únoru roku 1945. Po válce rodina přesídlila do Opavy, Vlastimil vystudoval gymnázium, poté Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Celý život se věnoval esperantu, v 60. letech se kvůli mezinárodním kontaktům mezi esperantisty dostal do hledáčku StB. Přesídlil do Ústí nad Labem a po roce 1989 se stal děkanem tamní pedagogické fakulty, v letech 1995 - 2001 působil jako rektor nově zřízené Univerzity Jana Evangelisty Purkyně. Vlastimil Novobilský zemřel 11. února 2021.
