Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Novotná (* 1943)

• narozena 27. prosince 1943 v Ostravě

• v 60. letech vystudovala španělštinu a portugalštinu na FF UK

• po studiích pracovala jako kabinová tlumočnice a překladatelka

• roku 1977 podepsala Chartu 77, přepisovala a šířila režimu nepohodlné texty

• po podpisu Charty následovaly profesní perzekuce, až do roku 1989 nemohla překládat

• po sametové revoluci pracovala jako kulturní atašé ve Španělsku, v Senátu nebo v BIS

• v roce 2024 žila v Praze

Po roce 1977 skončila u výslechu mockrát. Tentokrát je to ale jiné. Píše se říjen 1989 a namísto služebny v Bartolomějské se má dostavit do kavárny. Estébák už na ni čeká s karafiátem v ruce, což působí trochu směšně. Režim se neodvratně hroutí a je potřeba pokusit se napravit si renomé a začít připravovat půdu pro tolik nežádoucí svobodu. „Poseděl tam se mnou a začal najednou vyprávět, že ne všechno, co jsme dělali, bylo špatně a že teď mluvil ve vězení s Václavem Havlem a že ty jeho myšlenky jsou celkem moudré. Fantastické! Ano, museli některé věci tušit, mně to bylo úplně jasné,“ vypráví Jana Novotná.

Španělština – portugalština – ruština – marxismus-leninismus

Na svého otce Josefa Touška vzpomíná Jana Novotná jako na prvorepublikového armádního důstojníka na koni a s šavlí. Válečná léta strávil se svou manželkou Elenou v Ostravě, kde – po rozpuštění československé armády v červenci 1939 – působil na úřednické pozici. V Ostravě se manželům Touškovým narodila 27. prosince 1943 dcera Jana, krátce po konci války v květnu 1945 pak přišel na svět její bratr Ivan. Bezprostředně po válce otec opětovně vstoupil do obnovené československé armády a rodina se počátkem 50. let kvůli jeho pracovnímu nasazení přestěhovala z Ostravy do Frenštátu pod Radhoštěm. V hodnosti podplukovníka tam působil coby velitel posádky. V dětství – na které ráda vzpomíná – navštěvovala Jana Novotná Pionýra a s rodiči i pravidelné nedělní mše.

Poté, co si v poúnorových časech matku Elenu – učitelku z povolání – předvolali na kobereček a vyhrožovali jí ztrátou zaměstnání, musela jít víra stranou. Cestu k ní si pak Jana opětovně našla během vysokoškolských studií v 60. letech. Kvůli otcově armádnímu angažmá se rodina vícekrát stěhovala. Roku 1957 Touškovi přesídlili do Opavy, kde Jana složila maturitu. Počátkem 60. let následoval další přesun, tentokrát do Mladé Boleslavi. Odmalička se chtěla věnovat jazykům a tlumočení. Ovládala němčinu a ruštinu a v cizích řečech se chtěla vzdělávat i nadále. V roce 1961 se úspěšně hlásila na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor hispanistika, kde kromě španělštiny studovala i portugalštinu (a samozřejmě také „nezbytnou“ ruštinu a marxismus-leninismus). Školu dokončila v roce 1964.

Krávy dojily, aby bojovaly za mír

V první polovině 60. let vycestovala Jana tlumočit do fabrik na Kubu. Stalo se tak sotva pár let poté, kdy se roku 1959 moci chopil Fidel Castro. „V některých odlehlých horách se ještě bojovalo, stále tam byly proticastrovské jednotky,“ vzpomíná s tím, že na tamní společnost tehdy ještě nestihla dolehnout nově vznikající castrovská diktatura. „Lidi netušili, co je čeká,“ říká. „Každý večer se v Sagua la Grande sešli na náměstí všichni mulati a mulatky, popíjeli rum, kouřili doutníky, tančili a říkali: ,Nám je dobře, nám nic nechybí.‘“ Opětovně na Kubu zavítala o deset let později, roku 1973. Z veselých Kubánců, kterým tehdy nic nechybělo, se mezitím dle vzpomínek stala ztrápená a vystrašená společnost: „Havana byla černá, padaly tam domy,“ vypráví. „Lidi – mí kamarádi – se mnou vycházeli jedině na balkon, protože se se mnou báli mluvit. To byl velký šok. To jsem viděla, co dokáže komunismus – jak dokáže zničit jednu úžasnou zemi.“

Jana Novotná působila jako simultánní tlumočnice zahraničních návštěv, odborných kongresů, ale i politických sjezdů, na kterých místy docházelo k tragikomickým situacím. Takto například vzpomíná na zmatený projev Zdeňka Nejedlého (ministra školství z éry stalinismu) z počátku 60. let: „On už byl tak senilní, že jsme mu nikdo nerozuměli,“ vypráví. „Tak jsme jednoho [kolegu] posadili do české kabiny a ten si ten proslov celý vymyslel, což v té době bylo velice jednoduché, protože jste vlastně furt bojovali za mír – krávy dojily, aby bojovaly za mír, kulturní pracovníci bojovali za mír a tak dále. A bylo to zábavné do chvíle, kdy přiběhl zřejmě nějaký estébák a říkal: ,Soudruzi, soudruh Nejedlý už dávno sedí, a vy stále ještě tlumočíte!‘ popisuje se smíchem, do kterého jí ale při práci mnohdy nebylo: „Tlumočit komunistickým funkcionářům bylo velice odporné. Oni byli tlustí, ožralí, oškliví. Pak po mně chtěli překládat – když se ožrali – ty jejich vtipy a já jsem to na sobě dávala dost vědět. Takže moji kolegové mi říkali: ,Prosím tě, ovládej se!‘“

Tam byste šel do kriminálu každou chviličku

I přes tyto vzpomínky popisuje práci tlumočnice jako zajímavou, dobře placenou a – navzdory komunistické totalitě – svobodnou. Jako v jednom z nemnoha odvětví mohla Jana Novotná působit na volné noze, práci jí zprostředkovávala Pražská informační služba (PIS) nebo Mezinárodní organizace novinářů (MON). V roce 1968 začala pracovat pro Československou tiskovou kancelář (ČTK) v sekci zahraniční redakce. Přibližně v této době se seznámila s Jiřím Müllerem a Lubomírem Holečkem, výraznými osobnostmi studentského hnutí během pražského jara. Jana se svým kolegou Ivanem Vávrou – který v ČTK vedl ekonomickou redakci – přepisovala, překládala a vynášela zprávy a informace ze zahraničních agentur, ke kterým se veřejnost neměla šanci dostat. „Tam jsem začala s protistátní činností,“ říká s neskrývaným pobavením. Zprávy následně předávala zmíněnému Jiřímu Müllerovi, který je šířil dále – jakými cestami a komu, neví.

Jedním z impulzů k protirežimnímu vzdoru byla nejen invaze vojsk Varšavské smlouvy, ale také následný čin Jana Palacha a jeho pohřeb, kterého se Jana účastnila a na kterém pronesl řeč i zmíněný Lubomír Holeček. Jana Novotná pravidelně chodívala do hospody U Kocoura a díky tomu se přátelila například s Karlem Kosíkem, Jánem Mlynárikem, Dominikem Tatarkou, Klementem Lukešem a dalšími protikomunisticky smýšlejícími lidmi. Sama se dnes diví, že se svými názory prošla normalizačními prověrkami v ČTK: „Ačkoli jsem říkala všechno, co si myslím, jak je to hrozné, jak je nesnáším, tak mě nevyhodili – to vám byly zázraky! Prošla jsem,“ říká. V roce 1972 odešla z ,Četky‘ dobrovolně, chtěla změnu. V Laterně magice tehdy sháněli španělsky mluvící moderátorku pořadu pro výjezd do Mexika. „Hráli jsme v takovém mexickém zapadákově, Čedok neplatil ani hotel, takže jsme spali třeba na chodníku. Pak musela zakročit naše ambasáda,“ vzpomíná na své divadelní angažmá. Z Mexika se pak, jak zaznívá výše, podruhé podívala na Kubu, kde dle vyprávění vládl nesrovnatelně tužší režim než v normalizovaném Československu. „Tam byste šel do kriminálu každou chviličku,“ shrnuje.

Říkal, že mě potřebují

Po návratu z Mexika a Kuby chvíli pracovala pro Pragokoncert, pak opětovně působila coby překladatelka a tlumočnice na volné noze, nadále se scházela s režimu nepohodlnými lidmi, rozepisovala a roznášela informační letáky a také – díky tomu, že jí tlumočnická práce poměrně dobře vydělávala – finančně podporovala rodiny politických vězňů. Nejpozději od roku 1974 se o Janu Novotnou začala intenzivně zajímat Státní bezpečnost. Díky dochovaným archiváliím víme, že od srpna toho roku byla sledována.[1] Estébáci si na ni dále založili svazek takzvané prověřované osoby pod krycím jménem Madona. V něm se dočteme, že: „Trestní činnost [Jany Novotné] spočívá ve zprostředkování spojení mezi exponenty pravice v republice a doposud neznámými osobami, resp. centrálami v kapitalistickém zahraničí. […] Hlavním cílem je zjistit a zdokumentovat skutečný rozsah tr. činnosti, které se dopouští s nepřáteli soc. zřízení.“[1]

Navzdory svým kontaktům Jana dopředu netušila, že se chystá Prohlášení Charty 77. S připojením svého podpisu neváhala, byť jí to Klement Lukeš – jeden z prvních signatářů – vůbec nedoporučoval: „On mě od toho strašně odrazoval! Říkal, že mě potřebují – to jsem ještě tlumočila –, tak že se třeba dostanu do zahraničí a že si myslí, že i tak pro ně dělám užitečnou práci,“ přibližuje. Dle vyprávění svůj podpis připojila v únoru nebo březnu 1977. S největší pravděpodobností se tak ale muselo stát ještě dříve – zveřejněn byl již 1. února.[2] Chartu podepsala ještě jako Toušková. Nedlouho poté se v roce 1977 provdala za významného filmového scénáristu Josefa Novotného (1918–2005), se kterým se poznala U Kocoura. Josef Novotný je podepsán například pod scénářem slavné Cesty do pravěku (1955), v pozdějších letech však pro své politické názory nemohl najít pracovní uplatnění. Chartu – na rozdíl od své manželky – nepodepsal, vadilo mu, že se k ní hlásí mnoho bývalých komunistů. Je určitým paradoxem, že když jej v éře československého stalinismu kvůli režimu nepohodlným názorům vyhazovali z filozofické fakulty, v komisi tehdy seděl Karel Kosík, se kterým se nyní – coby myšlenkovým spřízněncem komunistické opozice – Jana pravidelně scházela U Kocoura.

Za spolupráci mi slibovali všechno možné

Signace Charty odstartovala náročné období. Tlumočnici na volné noze sice nikdo nemohl vyhodit z práce, ale zastřešující instituce Pražská informační služba (PIS) a Mezinárodní organizace novinářů (MON) jí jednoduše přestaly zprostředkovávat zakázky. Citelně se navíc zvýšil tlak ze strany Státní bezpečnosti (StB) – často musela chodit na dlouhé výslechy do Bartolomějské, což se táhlo až do roku 1989. „Chtěli vědět, s kým se stýkám, co dělám, jestli stále rozmnožuju Chartu,“ říká a dodává: „Ne že bych se nebála, hlavně když jsem pak měla rodinu, to samozřejmě, ale oni byli hrozně hloupí. Měli hodně střípků, ale nedávali si je dohromady.“ Několikrát se ji přitom pokoušeli zlomit ke spolupráci: „Za spolupráci mi slibovali všechno možné – že budeme moct cestovat, že můj muž bude moct psát,“ vzpomíná na praktiky tehdejších estébáků, kteří se ničeho neštítili – jako „rukojmí“ jim posloužil manžel Josef. Janě při výslechu říkali: „Že brzo umře, že kdybych se podvolila, tak by mohl něco točit, mohli bychom odjet do zahraničí a něco by ještě viděl. A že já způsobuju to, že on v podstatě nemůže pracovat.“

Snaha naverbovat Janu Novotnou do svých řad estébákům nevyšla, což zachycují i dochované spisy: „Opětovně zavedla rozhovor na téma možného kontaktu s námi s tím, že v žádném případě nebude o svých přátelích hovořit, neboť je tak vychována,“[1] stojí například v záznamu z dubna 1983. Zatímco Jana Novotná nikdy nepřistoupila na jakoukoli formu spolupráce, ze svazků vedených na její osobu vyplývá, že na ni donášela řada agentů a důvěrníků StB, přičemž v mnoha případech šlo o pro ni velice blízké lidi.

Člověk najednou zjistil, že potřebuje hrozně málo

V roce 1978 se manželům Novotným narodila dcera Dorka. V tíživé finanční situaci žila rodina částečně z vlastních úspor a částečně z nárazových příjmů z Janiných překladů – někteří solidární kolegové jí umožnili překládat na jejich jméno, díky čemuž měla příležitostné výdělky. Pod svým jménem však pracovat nemohla. Po večerech dále přepisovala různé dokumenty související s Chartou, ale také třeba knihy z Vaculíkovy samizdatové edice Petlice. V období po podpisu se ale zároveň do určité míry utlumila vazba na disent. Už tolik nechodila do Kocoura – věnovala se malé dceři a mimoto se celá rodina nacházela ve značné finanční tísni. „Ale člověk najednou zjistil, že potřebuje hrozně málo,“ shrnuje hubené časy mezi rokem 1977 a 1989

Během listopadových událostí 1989 se účastnila demonstrací a průvodů. Jedenáctiletá dcera Dorka měla tehdy angínu a Jana za ní vždy ze shromáždění spěchala domů – i 17. listopadu, díky čemuž se vyhnula večernímu masakru na Národní třídě. „Nejlepší vyznamenání jsem dostala v osmdesátém devátém, když jsem se vrátila z Václaváku a Dorinka mě objala a říkala: ,Maminko a tatínku, jsem na vás strašně hrdá, že jste se nikdy nezaprodali.‘ Nic jiného jsme nepotřebovali,“ vypráví.

Žádná privilegia

Po pádu režimu měla v plánu vrátit se k poklidnému životu tlumočnice a překladatelky. „Nikdy jsem neměla pocit, že mám kvůli Chartě nějaká privilegia. Ani jsem po tom nepátrala,“ říká. Jenomže právě díky tomu, že o 12 let dříve připojila svůj podpis, se bezprostředně po revoluci z Jany Novotné stala veřejně uznávaná a žádaná osobnost. Naskytla se jí příležitost pracovat jako kulturní atašé ve Španělsku a tuto funkci zastávala následující čtyři roky. Do Španělska vycestovala po boku Alexandra Dubčeka, který tehdy zastával post předsedy Federálního shromáždění. Ve druhé polovině 90. let pak krátce pracovala v Senátu a následně na vedoucí pozici pro českou kontrarozvědku (Bezpečnostní informační služba, BIS). „To bylo moje poslední a nejlepší zaměstnání. Tam jsem zakládala celý mezinárodní odbor, což bylo konečně to, co se mi líbilo,“ říká. „Na ty lidi jsem byla hrdá,“ uzavírá s úsměvem své vyprávění Jana Novotná.

 

[1] Zdroj: Archiv bezpečnostních složek (ABS). Dokument dostupný mezi dodatečnými materiály.

[2] Zdroj: CHARTA 77: Dokumenty 1977–1989. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR. K 20. 9. 2024 dostupné z: http://www.csds.cz/cs/4289-DS/version/6/part/15/data/Charta%2077%20Dokumenty%201977-1989.pdf