„Ve 12:33 volal rozhlas o pomoc, byl hezký den, tak lidi vyběhli do ulic a stavěli barikády. My jsme byli ulice Na Dvorcích, dneska je to ulice Antala Staška, tam byla hospoda U Portů, naproti byla Včela, něco jako Jednota, tam odtáhli pulty z hospody, taky výčepní pulty a stoly, převrátili tramvaj č. 13, stavěly se barikády. Rozhlas volal o pomoc, každou chvilku mluvil jednou rusky, jednou anglicky, německy. ‚Voláme české četnictvo a vládní vojsko, přijďte nám na pomoc!‘ Vždycky jsem vyběhl ven, matka taky stála na rohu, okukovali jsme, jak dělají barikádu, chlapi na to dali dlažbu. Pak se to zklidnilo… Ještě jsme spali doma a pak 6. května ráno jsme mazali do sklepa, protože začal velký rámus v ulici, už se střílelo. Tam nám zastřelili nějakého Jana Komedu, barikádníka. Barikáda byla slabá a málo vyzbrojená. Na to mám vzpomínky z dětství. 7. května, jsme byli ve sklepě, to byl nejhorší den revoluce. Němci nasadili těžké dělostřelectvo a tanky od Benešova a tu naši barikádu prorazili, jak už jsem předeslal. Museli jsme ze sklepa ven do průvodu. Hnali nás jako rukojmí až na dnešní stanici metra C Budějovická, tam byla taková proluka a tam jsme si museli lehnout na zem. Mezi námi byli vojáci a stříleli napravo takovýma malýma dělama, nad námi létala letadla, Angličani. Museli jsme vytáhnout ruku a mávat, že se vzdáváme. Asi v pět hodin odpoledne tamten komandýr říkal, že ženy, které mají děti, se mohou vrátit do svých domovů. My jsme byli tři, matka si vzala toho nejmenšího do náruče, tomu byly čtyři měsíce. Já jsem šel s tetou po ní, abychom se co nejvíc lidí dostali do svých bytů. Tak jsme se dostali do baráku, tam rozmlácená vytlučená okna, bordel na ulicích, zmatek, patrony vyházené. Šel jsem do bytu, Němec mě vzal za límec, šli jsme do pokoje, otevřel dveře, skříň, odkryl, jestli tam jsou nějaké zbraně, podíval se pod postel, a pak říkal, že to je ‚gut‘, tak odešli ven.“
