PhDr. Josef Novotný

„Jak si angličtinář má zajistit nějaký kontakt s živou angličtinou? Když jsem náhodou v Praze a mám chvilku čas, tak tam na americkou ambasádu zajdu a čtu si noviny, abych měl možnost si číst v angličtině. A oni mi říkali: ‚Víte, to byste neměl, to nedělejte.‘ Já jsem říkal: ‚Pro mě to je jako jít do cukrárny nebo do pekárny, mně je jedno, kam jdu, já si tam přečtu noviny.‘ – ‚To není pekárna, to je americké velvyslanectví,‘ mluvili se mnou. Pak mi dokonce opakovaně řekli: ‚Víte co, soudruhu, tak tam choďte, ale vždycky, než tam půjdete, tak nám to řeknete. Potom, až přijdete, byste nám řekl, co jste si tam přečetl, s kým jste tam mluvil, o čem jste se bavili.‘ Evidentně mi tímhle způsobem nabídli spolupráci. Byli dost nespokojeni, když jsem jim řekl: ‚Ano, já tam chodit budu, ale nikomu o tom samozřejmě nebudu říkat.‘“

„Stáli jsme na obrubníku chodníku hlavní ulice, kudy projížděli Rusové Jičínem na Prahu. Takhle jsem to držel, najednou se jejich konvoj zarazil. Před námi, přede mnou zarazil skříňák, nákladní auto s okénky, která byla do tří čtvrtin plechově zadělaná a nad nimi bylo prázdno. Tam byly oči ruského vojáka. Jak auto zastavilo, tak jsem ten plakát otočil a plakát byl tak tři čtvrtě metru od těch očí. Oči najednou zmizely a objevila se tam hlaveň samopalu. Dodneška cítím, že je pravda, když se řekne, že strach člověka totálně ochromí. Já jsem periferně viděl, jak lidi prchají do stran, a já jsem zůstal stát neschopný jakéhokoliv pohybu.“

„Já jsem absolvoval opravdu velice důkladný, možná pětihodinový výslech, kde vůbec nešlo jenom, i když také, o tyto knížky. Strašné pro mě bylo vidět ty tři knížky ležet u estébáka na stole a nemoci si je vzít zpátky. Na druhou stranu bylo evidentní, že ty knížky byly čtené. Měl jsem takovou zvrácenou radost, že jsem alespoň provedl určitou osvětovou činnost, že ty knížky si jeden nebo dva estébáci přečetli a seznámili se s dílem Škvoreckého a Hrabala. Typicky jeden hodný a jeden zlý, to jsem se musel smát. Ten zlý tam nebyl pořád, vstoupil asi čtyřikrát pětkrát během rozhovoru. Ptali se mě úplně na všechno a věděli úplně všechno.“