Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

doc. Ing.,CSc. Richard Nový (* 1937)

• narozen 3. dubna 1937 v Praze

• s rodiči žil ve Vysočanech a koncem března tam zažil velké americké bombardování

• viděl po něm desítky mrtvých, uložených v kostele

• během Pražského povstání v květnu 1945 ho Němci vyvlekli ze sklepa s dalšími lidmi

• s matkou a dalšími ženami a dětmi ho nechali stát pod kulomety u kráterů po bombách

• otce a ostatní muže odvedli neznámo kam

• rodina se osvobození Prahy nakonec šťastně dočkala

• jako jedenáctiletý cvičil v roce 1948 na Všesokolském sletu, kde provolával slávu odstoupivšímu prezidentovi Edvardu Benešovi

• v roce 1952 začal v Praze s veslováním a postupně se propracoval do československé reprezentace

• souběžně s vrcholovým sportem vystudoval Strojní fakultu ČVUT v Praze, kde ho pak přijali jako pedagoga

• v roce 1960 vypadl s čtyřveslicí v semifinále na letní olympiádě v Římě

• o čtyři roky později získal na letní olympiádě v Tokiu s osmiveslicí bronzovou medaili

• po olympiádě skončil s reprezentační kariérou, věnoval se rodině a kariéře pedagoga na ČVUT

• nebyl v KSČ, a tak mu nadřízení neumožnili, aby si udělal docenturu

• svržení komunistického režimu v roce 1989 odstartovalo jeho úspěšnou vědeckou a pedagogickou kariéru

• v roce 2022 žil s manželkou v Praze, měl jednu dceru a dvě vnučky

• každý čtvrtek se scházel s kolegy z bronzové olympijské osmiveslice v loděnici

Během Pražského povstání stál s maminkou pod kulomety nacistů u kráterů po bombách, kterými Američané zasypali 25. března 1945 pražské Vysočany. Bál se o svého otce, jehož němečtí vojáci odvlekli na samém sklonku války spolu s dalšímu muži směrem na Klíčov a Kbely. „V puse jsem žvejkal schovanou československou trikoloru, kterou jsem měl původně připnutou na kabátě,“ říká Richard Nový, tehdy osmiletý chlapec. „Tátu a ostatní chlapy odvezli, aby rozebírali při Pražském povstání barikády. Ale to jsme nevěděli. Zato jsme věděli, co provedli Němci v Lidicích.“

Ve vsi u Kladna nacisté postříleli 10. června 1942 z pomsty za atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha všechny muže. Lidice srovnali se zemí, ženy odvezli do koncentračních táborů a většinu dětí usmrtili ve vyhlazovacím táboře Chelmno. Odvetu za usmrcení Reinharda Heydricha nepřežilo 192 mužů, 60 žen a 88 dětí.

K mužům odvlečeným z Vysočan byli Němci milosrdnější. Poté, co Prahu osvobodila Rudá armáda, se Richard Nový a jeho matka šťastně shledali s otcem. Vzpomínky na strach o něj ale zůstaly navždy. Richard Nový nezapomněl ani na mrtvoly vyrovnané v kostele po bombardování Prahy spojeneckým letectvem a na mrtvého a zraněného povstalce po výstřelu německé pancéřové pěsti.

Udavači připravili jejich parťáka o medaili

Osud mu po devatenácti letech připravil historický paradox. Jako sportovec totiž zažil největší pocity štěstí v zemi, jež spolu s nacistickým Německem zavlekla svět do válečných hrůz. S československou osmiveslicí vybojoval svůj životní úspěch v Japonsku, v zemi, která za druhé světové války bok po boku s německými nacisty vraždila a rozsévala strach. Na letní olympiádě v Tokiu získal Richard Nový třetí místo.

Bronzová posádka jela ve složení Luděk Pojezný, Július Toček, Josef Věntus, Jiří Lundák, Jan Mrvík, Richard Nový, Petr Čermák, Bohumil Janoušek a kormidelník Miroslav Koníček. Do obsazení osmiveslice promluvili horliví členové Československého svazu mládeže a Komunistické strany Československa na Českém vysokém učení technickém (ČVUT) v Praze.  

„Ota Mareček, slavný veslař pozdějších let, musel před olympiádou opustit naši loď. Na stavební fakultě, kde studoval, zjistili nějací idioti, že falšoval výkres. Sešli se svazáci a straníci a napsali dopis předsedovi Československého olympijského výboru Františku Vodsloňovi, že takového reprezentanta si nepřejou. Funkcionáři Otu vyhodili z osmy a šel tam za něj Jula Toček,“ uvádí Richard Nový.

Tehdy už pamětník pracoval jako pedagog na Strojní fakultě ČVUT. „Říkal jsem Otovi: ‚Kdybys mi to řekl, pomohl bych ti, zašlajfoval bych,‘“ dodává. Ota Mareček si neúčast v Tokiu 1964 zaviněnou udavačským dopisem vynahradil na olympiádě 1972 v Mnichově, kde vybojoval bronz ve čtyřce s kormidelníkem.

Patříme do Guinnessovy knihy rekordů

Smutný příběh s vyhazovem Oty Marečka měl dohru v Tokiu. Stejně jako ve Velké Británii, jezdí auta v Japonsku vlevo, zatímco v Československu od německé okupace v březnu 1939 vpravo. Július Toček jel v olympijské vesnici na kole do restaurace na jídlo. Ze zvyku ale šlapal pěkně napravo.

„Do olympijské vesnice běžná auta nesměla, ale Jula se tam s jedním srazil. Bylo buď zásobovací, nebo v něm jel nějaký doktor, už přesně nevím. Jula si při nehodě udělal na holeni tržnou ránu dlouhou přes deset centimetrů a museli mu ji zašít šestnácti stehy. Měli jsme těsně před finále,“ upozorňuje Richard Nový. „Jarda Starosta, který jel v Tokiu čtyřku, nám nabízel, že zasedne do lodě místo July. Jenže bychom museli prokázat, že Jula je vyloženě neschopný závodit. Nakonec s námi jel, nohu mu opíchali injekcemi proti bolesti. Stříbrnou medaili jsme s Němci prohráli o metr a půl. Každého z nás samozřejmě napadlo, že bychom možná dopadli lépe, kdyby Jula neměl opíchanou nohu a na ní šestnáct stehů. Je pochopitelné, že jsme mu říkali, jaký je vůl, když jel na kole napravo místo nalevo. A padala ještě horší slova.“

Nesmazatelný zápis do historie československého veslování však časem zahojil nejen tržné rány. „Bronzová medaile z olympiády má pro mě cenu zlata, nemá ji každý. Je krásně provedená, ale není pro mě nejdůležitější. Hlavní pro mě je, že od roku 1965 se každý čtvrtek potkává naše parta kolem osmy a dalších pět nebo šesti lidí v loděnici. Nebo když je příležitost, tak se sejdeme někde jinde,“ prozrazuje pamětník v květnu 2022. „Teď budou začátkem června primátorky a sejde se nás zaručeně dvacet. My patříme do Guinnessovy knihy rekordů. Od roku 1965, teď je rok 2022, jsme každý čtvrtek spolu v loděnici. Výjimkou byl nejhorší stav koronaviru, kdy musel kustod loděnici zavřít. Nebo když Štědrý den a silvestr připadly na čtvrtek.“

Za války měli v divanu zašitý padák

Richard Nový přišel na svět 3. dubna 1937. Jeho otec Jiří se narodil v roce 1907 ve Vídni úředníkovi rakousko-uherského ministerstva železnic, což mu za druhé světové války velmi zkomplikovalo život. Rakousko totiž patřilo k Německé říši a rodákovi z Vídni hrozilo, že bude muset narukovat do wehrmachtu a bojovat na frontě za Hitlera. „Matka pořád plakala, pak najednou přestala, sešla se rodina a na stole ležela pečená husa, což byla za války velká vzácnost,“ vzpomíná Richard Nový. „Stalo se totiž, že babička dojela do Rokycan, odkud pocházela, a uplatila starostu. Ten vytvořil nový rodný list, že se táta v Rokycanech narodil.“

Válku prožil Richard Nový v pražských Vysočanech. Coby kluk vídal, jak z nedalekého kbelského letiště  startují německé letouny Junkers 52. Všiml se, že během heydrichiády zmizelo z jejich ulice několik rodin.  „Po válce matka šila celému našemu příbuzenstvu červené trenýrky z padáku, nevím, kde se u nás vzal. Babička si ho nechala zašít do divanu, čalouník ho tam schoval,“ poznamenává pamětník.  „Při Pražském povstání nějaký pitomec vzal pistoli a střelil do školy, kde byl lazaret pro zraněné vojáky. Němci vzali panzerfaust a vypálili do vedlejšího baráku. Ve dveřích hlídkovali dva naši chlapi ve vojenských čepicích s flintou, jeden dostal ránu do pusy, vyrazilo mu to zuby. Druhý nepřežil, chytil to do spánku.“

Po výbuchu bomby byli černí od sazí

Mnohem víc lidí však zahynulo při americkém bombardování zbrojovek ve Vysočanech 25. března 1945. Letecké pumy nedopadaly jen na továrny, ale také na domy a civilní kryty. „Při bombardování se lidi z okolních domů utekli schovat do sklepů u školky pod Tyršovým cvičištěm, ale dostali přímý zásah. Na mrtvoly složené v kostele jsme se museli jít podívat, nevím, proč nás tam dovedli,“ dodává pamětník. „Bomba bouchla i kousek od nás. Blízko byl komín a po explozi byli všichni černí od sazí. Jenom já jsem zůstal bílý, protože mě táta při náletu schoval pod kabát.“

Čím více po válce rostl, tím více sportoval. Richard Nový chodil do Sokola, ve Vysočanech se nacházel i krásný atletický stadion. Před očima tak měl dva velké vzory, o čtyři a o pět let starší kluky, budoucího reprezentanta ve skoku do výšky, dvojnásobného vicemistra Evropy Jiřího Lanského a Josefa Musila, dvojnásobného mistra světa ve volejbalu.

V červnu 1948 cvičil Richard Nový na XI. všesokolském sletu na Strahově.  Při sokolském pochodu Prahou provolával spolu s ostatními chlapci před zraky novopečeného komunistického prezidenta Klementa Gottwalda slávu bývalému prezidentovi Edvardu Benešovi, který po únorovém komunistickém převratu odstoupil. „Před tribunou na Staroměstském náměstí jsme křičeli sami od sebe. Nikdo nás neučil, co máme skandovat,“ tvrdí pamětník. „Po roce 1948 hodně lidí zahnulo kramle. Jeden kluk se svou milou utekli do západní Evropy v lehkém sportovním letadle. Patřil do skupiny věřících a odnesl to za něj farář. Emigroval taky jeden doktor z naší ulice. O jednoho doktora jsme přišli už za války. Byl Žid, a když ho Němci odvezli, maminka říkala, že už se nevrátí.“

Byl rád za dva knedlíky navíc

S loděmi si začal Richard Nový poté, co nastoupil na střední průmyslovou školu. Jeho spolužák Ota Pekař měl sestru, která chodila veslovat na Zlíchov. Bratr ji doprovázel a jednou s sebou vzal i Richarda Nového. „Náš veslařský klub se v první polovině padesátých let jmenoval Spartak Praha 4 Polovodiče, ale všichni ho znali podle dřívějšího názvu Český veslařský klub,“ připomíná pamětník komunistické změny názvosloví sportovních oddílů.

Poněvadž měl díky vysoké, robustní postavě velkou sílu, přicházely první republikové tituly v dorostu i v juniorech. Po maturitě ho vzali na Strojní fakultu ČVUT, ale ani jako reprezentant tam nepožíval žádných výhod a netýkaly se ho žádné úlevy ze studia. „Před profesorem Bolkem jsem celou dobu tajil, že vrcholově vesluju. Věděl jsem, že by na mě byl ještě přísnější než na ostatní,“ upozorňuje pamětník. „Moji kolegové z reprezentační osmiveslice jezdili za Duklu Terezín, trénovali každý den a dostávali pravidelnou a velmi výživnou stravu. Mně se podařilo ve vysokoškolské menze uhrát maximálně dva knedlíky navíc.“

Díky veslování se už jako hodně mladý podíval do jiných zemí. Na první zahraniční závody odcestoval do Moskvy, ale nevrátil se s příjemnými vzpomínkami. „Do Ruska nás poslali snad za trest. Naše lodě jely s vlakem piva ze Smíchova z Holešovic. Ale do Moskvy nedorazily nebo nám je nedali. Závodili jsme na vypůjčených lodích, takových neckách. Kolem nás tam jezdily okřídlené výletní lodě, vyšívaly vlny, a když jsme je potkali, byli jsme rádi, že jsme se neutopili.“

V Moskvě bylo veřejné WC v maringotce

Českoslovenští veslaři bydleli v hotelu Ostankino vedle nové televizní věže a ve volném čase je průvodkyně vzala na návštěva do centra Moskvy. „V neděli dopoledne nám oznámila, že půjdeme pozdravit Lenina do Mauzolea. Řekli jsme, že nemáme čas, a šli jsme nakupovat na Rudém náměstí do ‚univermagu‘, jejich největšího  obchodního domu,“ prozrazuje pamětník. „Nevěděli jsme, co s penězi, naše oblečení mělo pro ruské závodníky cenu zlata, svlékli nás i z košil a pláštěnek. Koupil jsem si foťák Leicu.“

Kvůli odlišné a nezřídka i tučné ruské stravě postihly některé reprezentanty zažívací potíže. Za Richardem Novým přiběhl na Rudém náměstí kormidelník posádky Miroslav Koníček, aby mu pomohl najít toaletu.

„Jak mi to řekl, přišlo to na mě taky. Ale záchod jsme nikde nenašli a ani nám nikdo neporadil. Hupsli jsme do taxíku a odjeli jsme na stanici metra Sokolniky. Ale toaleta nikde, uviděli jsme dveře, vrazili jsme do nich, ale stál tam voják s bodákem na flintě. Byl maličký, měřil ani ne sto šedesát centimetrů, já mám sto osmdesát sedm,“ popisuje pamětník. „Hledal jsem záchod, on s flintou za námi. Došli jsme na konec chodby, a nic. Vysvětlil jsem mu, že potřebujeme na toaletu. Ukázal nám venku maringotku; byli jsme v hlavním městě Sovětského svazu, psal se rok 1960 a nevěřili jsme vlastním očím. Před maringotkou se táhly dvě dlouhé fronty, šel jsem doleva, kormidelník doprava. A protože jsme měli namále, všechny jsme předběhli. Těch nadávek, co jsme dostali... Šoupli nás pak do nějakého ‚cholerového‘ baráku, abychom nenakazili ostatní. V tomhle stavu jsem odjel čtyři závody. V Moskvě jsem ztratil asi čtyři kila.“

Žvýkali tak dlouho, až je to umrtvilo

Opačné dojmy si přivezl ve stejném roce ze své první olympiády v Římě, ačkoliv na veslařském kanálu se mu nedařilo. V rozjížďce se sice členové reprezentační čtyřky cítili našlapaně a porazili i silné Američany, před semifinále však vymyslelo vedení veslařské výpravy velkou „koninu“. Závodníkům dalo před startem na uklidnění žvýkačky. „Byl to opravdu uklidňující prvek, jeli jsme o patnáct vteřin hůř než v rozjížďce a v semifinále jsme skončili poslední. Nikdo jiný pak už před závodem žvýkačku nedostal,“ říká pamětník.

Řím se spoustou antických památek ho uhranul a přiznává, že z nich měl oči navrch hlavy. Na Via Appia a ve Forum Romanum hltal každý kámen. Papež Jan XXIII. uspořádal pro olympioniky uvítání na náměstí ve Vatikánu, ale reprezentanti z komunistického Československa na něj z ideologických důvodů nesměli. „Šli jsme se pak podívat do Vatikánu sami. V Římě za námi přišel takový hoch, veslař Pepík Schejbal, který utekl v padesátých letech. Vyptával se, co dělá tenhle a tenhle. Měl americký pas a novinářský průkaz. Najednou se objevil tajemník ÚV ČSTV soudruh Pokorný a že na něj zavolá policii. Pepík Schejbal mu odpověděl: ‚Tady jste na Západě, když ji zavoláte, zavřou vás jako prolhaného bolševika.‘ Ani jsme se nemohli smát. Pepík Schejbal se s námi rozloučil slovy: ‚Raději jdu, ať kvůli mně nemáte problémy. A pozdravujte doma.‘“

Soudruh Novotný alias Prohlubovač duší

Zatímco na setkání s papežem Čechoslováci nemohli, družba s italskými dělníky byla povinná. Navštívili je v proletářské okrajové čtvrti Říma a dostali od nich na uvítanou karafu vína.

„Vzali nás do sídla italské komunistické strany v suterénu jednoho domu. Koukali jsme jako blázni, ještě jim tam visely obrazy Stalina nebo Beriji,“ prohlašuje pamětník. „Dovedl nás tam soudruh Pokorný, říkal nám, že jdeme s italskými dělníky prohlubovat... a nedokázal si vzpomenout na slovo ‚přátelství‘. Tak řekl ‚duši‘. Přezdívali jsme mu pak ‚Prohlubovač duší‘. Na olympiádě nás pustili i na jiné sporty. Nejkrásnější byla atletika, Němec Armin Hary vyhrál stovku. Ale největší zážitek jsem měl z dvoustovky. Vyhrál ji Ital Livio Berrutti. Rodiče mě jako dítě nechali učit hře na klavír, takže jsem hudebně vzdělaný. Když hráli Berruttimu italskou hymnu, sedmdesát tisíc lidí na stadionu ji zpívalo tak krásně, jako kdyby zněla v podání sboru na scéně Národního divadla. Ne nadarmo se říká, že italské děti začnou zpívat hned, když je matka uvolní od prsu.“

Ještě před olympiádou v Tokiu proběhlo v roce 1962 mistrovství světa ve švýcarském  Luzernu. Vinou přepálené rozjížďky a nesmyslného závodění s Němci chyběly československé osmiveslici síly v semifinále a na finále nedosáhla. Jela pouze malé finále o sedmé až dvanácté místo. Aby posádky získaly motivaci, koupil předseda Mezinárodní veslařské federace legendární švýcarské hodinky jako cenu za sedmé místo. „Malé finále jsme vyhráli a švýcarské noviny druhý den psaly, že Čechoslováci si nepřijeli do Luzernu pro medaile, ale pro hodinky,“ vzpomíná Richard Nový. „Když jsme se vraceli domů, měli jsme špinavé kecky zabalené ve švýcarských nebo v německých novinách. Celníci nám noviny zabavili, že se k nám nesmí vozit.“

Po vítězství jim zahráli dvě hymny

Komunistická ideologie způsobila také jedno faux pas po vítězství Čechoslováků na závodech ve Švýcarsku. Hráli jim hymnu, a když doznělo „Slováci ožijú“, ozvalo se z amplionů: „Sojuz něrušimyj, respublik svobodnych splotila naveky Velikaja Rus...“

„Švýcarští pořadatelé sehnali někde u nás gramofonovou desku s československou hymnou, ale netušili, že hned za ní máme sovětskou hymnu. Tenkrát se v socialistickém Československu hrály při všech významných událostech obě hned za sebou. Tak nám je pustili tak,“ vysvětluje Richard Nový.

Rok po mistrovství světa v Luzernu následovalo mistrovství Evropy v Kodani, kde československá osmiveslice skončila třetí, což rozhodlo o jejím vyslání na olympiádu v Tokiu. Konala se na podzim roku 1964 a reprezentanti před ní pod vedením trenéra Stanislava Luska prodělali těžkou přípravu.

„Největší zásobu energie jsme před Tokiem získali v zimě s těžkými činkami. Taky jsme veslovali v bazénu v loděnici, první záseky do stojaté vody nám úplně trhaly ruce. Nám veslařům se při plném zápřahu škrtí plíce, a tak jsme cvičili dýchání běháním po prudkých schodech z Podolí až na Pankrác. Nejdřív za minutu a půl a nakonec za minutu.“

Před bronzovým finále je zbavil trémy fotbálek

Před olympiádou přišla osma o dva stálé členy, kromě Oty Marečka také o Oldřicha Tikala, který si rozsekl čéšku na koleni při havárii na skútru. Poté, co Julius Toček narazil v Tokiu na kole do auta, se zdálo, že se smůla dál vrší. „Náš trenér Standa Lusk, slavný štrok ze zlaté čtyřky na olympiádě v Helsinkách 1952, si lehl v pozoru do postele, tak ho Julova rozseklá  holeň zdeptala. Nic nám neříkal, vypadal, jako když má okno,“ prohlašuje Richard Nový. „Pak vstal a poslal nás hrát fotbal. Vedle nás bydleli naši fotbalisti a divili se, co blbneme, když zítra jedeme finále a můžeme se zranit. Hráli jsme ale opatrně, ne jako jindy, kdy lítaly jiskry.“

Finále vyhráli Američani, kteří jeli v dráze pod náspem, nejlépe chráněné před větrem, který celý den nepříjemně foukal. „My jsme neměli ani nejlepší dráhu, ani nejhorší. Kvůli větru jsme ale jeli o třicet vteřin pomaleji než v semifinále,“ podotýká Richard Nový. Na bronz však výkon osmiveslice stačil. Každý veslař z úspěšné posádky obdržel za odměnu 1500 korun, což tehdy v Československu odpovídalo více než jednomu měsíčnímu platu.

„Komické bylo, že kdybychom si chtěli nechat naše olympijské oblečení, tak by nás to stálo patnáct set korun. Šili nám ho na míru v salonu U Knížete, sako, dvoje kalhoty, šusťákový plášť, na který se stály fronty v Tuzexu. Taky papírový kufr, co se někomu hned rozbil. Před tokijskou olympiádou jsme dostali na přípravu tři sta korun. Jenomže nám oznámili, že na soustředění na Luční boudě musíme mít svoje vlastní běžky. Nejlevnější byly asi za dvě stě padesát korun.“

Nebyl v KSČ, měl zaražený vědecký postup

Po olympiádě se pamětník rozhodl s reprezentací skončit, jelikož mu ubírala čas na rodinu. Manželka musela vozit malou Jitku  v kočárku skoro pořád sama a lidé ji litovali, že je svobodná matka. „Přestal jsem s veslováním ráz naráz, chyběla mi předchozí zátěž a začalo mi jít srdce šejdrem. Tak jsem na radu doktora ještě rok jezdil a tréninkové dávky jsem ubíral postupně,“ prohlašuje Richard Nový.

Na Strojní fakultě ČVUT se věnoval vzduchotechnice a snižování hluku a vibrací. Nebyl však členem Komunistické strany Československa (KSČ), což ho omezovalo ve vědecké kariéře. Nadřízení mu sice dovolili, aby se stal kandidátem věd (CSc.), ale na titul docenta si musel nechat zajít chuť. Získal ho až po roce 1989, kdy se zhroutila vláda KSČ.

O jedenadvacet let dříve padly v Československu sny lidí o socialismu s lidskou tváří. Vojska Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem vpadla do republiky 21. srpna 1968. „Byli jsme na chatě a ve tři hodiny ráno přiběhla paní Synková, že nás obsazují Rusové. Nejdřív jsem nevěřil, že by nás napadla země, kterou půlka národa milovala,“ uvádí pamětník. „Vrátili jsme se do Prahy a nějaký sovětský voják, takový cucák, mě zastavil v autě na Palackého mostě, že mám v autě bombu. Ale vezl jsem tam jen meloun, a tak mě pustil. Rok 1968 vjel člověku časem pod kůži, viděl jsem, jak se lidi přebarvovali. Můj kamarád už rok po okupaci jako milicionář rozháněl demonstranty. Říkalo se, že v některých situacích se nedalo věřit ani vlastnímu bratrovi.“

Zdravíčko? Ne, vydržet! Na Titaniku bylo 1500 zdravých

Jako vysokoškolský pedagog zažil zatčení svých studentů přímo na přednášce. V posluchárně na Karlově náměstí měl kolem 120 studentů. „Dovnitř vlezl kádrovák a řekl: ‚Soudruhu, mám takovou maličkost, jen něco vyhlásím.‘ Přečetl pět jmen, čtyři kluci vstali, vzali si všechno a už jsme je neviděli. Ze školy vyletěli, protože je estébáci nafilmovali, když byli na Petříně u Máchova pomníku, něco protistátního zpívali a říkali vtipy. Člověka z toho až mrazí.“

Po sametové revoluci dostal pamětník od studentů důvěru, což ho v roce 1991 posunulo na místo vedoucího katedry. Stal se také předsedou akademického senátu strojní fakulty a zastupoval ji v Radě vysokých škol. Jeho dceři Lucii se narodila dvojčata, holčičky.

Z devíti členů bronzové tokijské posádky bylo v roce 2022 naživu šest veslařů a kormidelník. Skvělou partu opustili Július Toček a Josef Věntus. „V Pánu je i náš trenér Standa Lusk, zemřel v padesáti čtyřech letech na slinivku břišní,“ dodává Richard Nový. „Když teď v pětaosmdesáti někoho potkám, loučíme se slovy ‚hlavně vydržet‘. Zdravíčko je důležité, ale na Titaniku bylo tisíc pět set zdravých.“