„Ota Marečků, slavný veslař pozdějších let, musel opustit naši loď z důvodu, že nějací idioti na stavební fakultě, kde studoval, zjistili, že nějak falšoval výkres. Říkal jsem mu: ‚Kdybys mi to řekl, bych ti s tím pomoh, zašlajfoval bych.‘ Sešli se svazáci nebo straníci a napsali dopis Vodsloňovi [předsedovi Československého svazu tělesné výchovy], že takového reprezentanta si nepřejou. Samozřejmě vedení na to zareagovalo a Otu vyhodili z osmy, tak tam šel Jula Točků. V Tokiu jsme samozřejmě měli problémy chovat se na komunikaci jako chodci, v Tokiu se chodí a jezdí vlevo, u nás od patnáctého března 1939 vpravo. Pršelo, papírové deštníky jsme roztáhli, on sedl na kolo, Jula, a z místa, kde jsme bydleli, jel asi pět set metrů do restaurace na jídlo. Bylo to večer, no, a jel vpravo. Do olympijské vesnice nesměla auta jako veřejná doprava, ale jelo nějaké zásobovací auto nebo doktor, prostě se Jula s auťákem srazil. Na holeni měl jizvu, přes deset centimetrů a šestnáct stehů. Bylo to těsně před finále. Jarda Starostů, který jel čtyřku, tak nám nabízel, že za něj zasedne do lodě. Říkali jsme, že to je nemyslitelné, museli by prokázat, že Jula je vyloženě neschopný. Jestli mu to opíchali, nevím, a když jsme prohráli s Němci o metr a půl stříbrnou medaili, každého z nás samozřejmě napadlo, že kdyby Jula neměl šestnáct stehů a neměl nohu opíchanou, možná bychom zajeli lépe. Že je vůl, jsme mu říkali, to je pochopitelné, padla i horší slova, když tam, kde se jezdí vlevo, jede obráceně a způsobí takový problém.“
„A najednou ve sklepě, všichni jsme už byli ve sklepě, Němci nás vyhnali ven, před školami bylo asi pět kráterů po bombardování. Bylo to, v kostele je to vždycky sláva, to je fuk, datum si nepamatuju, Němci nás tam vyhnali nad krátery, pod kulomety jsme tam byli dvě hodiny v dešti a otce a mužské vyhnali ke Klíčovu ke Kbelům, aby odstraňovali barikády. Ale to jsme nevěděli, kam je ženou, i když se mezi lidmi vědělo, co se stalo v Lidicích. Já jako dítě jsem žvejkal v puse trikoloru, kterou jsem měl původně přišitou na kabátě. Takže válka nás zasáhla skoro jednorázově. Při bombardování se lidi z okolních domů utekli schovat do sklepů u školky, byla pod Tyršovým cvičištěm, ale dostalo to přímý zásah. Takže v kostele bylo vyrovnaných dvacet pět, možná třicet mrtvol. Museli jsme se jít na ně podívat, nevím, proč nás tam dovedli.“
„Říkám, že ta medaile má pro mě cenu zlata, něco hmotného a nemá to každý. Je krásně provedená, ale není nejdůležitější. To, co mi sport dal, je to, že od roku 1965 na podzim naše parta kolem osmy a dalších pět nebo šest lidí se každý čtvrtek scházíme v loděnici, nebo když je příležitost, tak se sejdeme někde jinde. Teď budou primátorky, začátkem června, normálně se nás schází deset dvanáct, to nás zaručeně bude dvacet. To přátelství, někteří mí kamarádi-spoluúčastníci závodu jsou v cizině a na primátorky přijedou určitě. Takže to přátelství. My patříme do Guinnessovy knihy rekordů. Od roku 1965, máme rok 2022, každý čtvrtek v loděnici se scházíme. Výjimkou byl nejhorší stav koronaviru, kdy byla loděnice v podstatě policejně zavřená. Nezavřeli ji policajti, kustod to dostal natvrdo, že jinak poletí nebo dostane pokutu. Každý čtvrtek se scházíme, s výjimkou Štědrého dne, kdy jsme u stromečku, a silvestra, ale v podstatě každý čtvrtek.“
Richard Nový se narodil 3. dubna 1937 v Praze. Jeho otec Jiří pocházel z Rokycanska, narodil se však ještě za Rakouska-Uherska, ve Vídni. Za druhé světové války hrozilo, že jako rodilý Rakušan bude muset narukovat do německého wehrmachtu, jeho matka však uplatila v Rokycanech starostu a získala od něj rodný list s místem narození v Čechách. Richard Nový bydlel na konci války s rodiči v Praze-Vysočanech a zažil tam 25. března 1945 velké spojenecké bombardování továren na výrobu leteckých zbraní a letiště Kbely. Povinně se musel jít podívat do kostela, kde leželo několik desítek usmrcených lidí. Při Pražském povstání ho Němci s matkou i s otcem vyvlekli z úkrytu ve sklepě a otce odvedli s ostatními muži neznámo kam. Ženy a děti nechali zhruba dvě hodiny u kráterů po bombardování pod namířenými kulomety. Rodina Nových se však osvobození Prahy Rudou armádou dočkala ve zdraví. V poválečných letech chodil Richard Nový do Sokola. Po komunistickém převratu, který se odehrál v únoru 1948, cvičil na XI. všesokolském sletu na Strahově. Při sokolském pochodu Prahou provolával s ostatními chlapci před tribunou na Staroměstském náměstí slávu odstoupivšímu prezidentovi Edvardu Benešovi před zraky nového, komunistického prezidenta Klementa Gottwalda. S veslováním začal zhruba v patnácti letech v Praze v bývalém Českém veslařském klubu, přejmenovaném komunistickými funkcionáři na Spartak Praha 4 Polovodiče. Na mistrovstvích republiky měl úspěchy v dorostenecké i juniorské kategorii. V roce 1960 se dostal do nominace na letní olympiádu v Římě, kde na čtyřveslici vypadl v semifinále. Při cestách na závody do Sovětského svazu, do Švýcarska nebo do Itálie poznal propastné rozdíly v životní úrovni a kultuře společnosti v demokratické západní Evropě a ve východním komunistickém bloku. Souběžně s vrcholovým sportem, prováděným na reprezentační úrovni, vystudoval Strojní fakultu Českého vysokého učení technického a stal se tam pedagogem a uznávaným odborníkem na vzduchotechniku a snižování vibrací a hluku. V roce 1964 odcestoval na svou druhou letní olympiádu do japonského Tokia. Na osmiveslici získal bronzovou medaili. Po olympiádě skončil s reprezentací a věnoval se rodině a vědecké kariéře. Před rokem 1989 získal titul kandidáta věd (CSc.), nebyl však v KSČ a jeho nadřízení mu neumožnili, aby se stal docentem. Podařilo se mu to až po sametové revoluci. Na strojní fakultě ho vybrali do funkce vedoucího katedry a zvolili předsedou akademického senátu. S manželkou vychoval jednu dceru, v roce 2022 žil v Praze a měl dvě vnučky. S kolegy z bronzové tokijské osmiveslice se scházel v loděnici každý čtvrtek od roku 1965. Výjimkou bylo nejkritičtější období koronavirové pandemie.
