Arnošt Obst

„Pak přišla válka, nedalo se nic dělat a můj táta musel do války. Takže když jsem se ve čtyřiačtyřicátým narodil, tak mě na podzim viděl vlastně poprvé a naposled. No a stalo se, že on samozřejmě s wehrmachtem musel na ruskou frontu a dostal se snad prej až asi sedm kilometrů od Moskvy. Padl do zajetí, no a ozval se až v roce 1950 nebo 51 z Německa, když ho ze zajetí propustili, byl někde na Kavkazu. A tak jako švec se nejdřív zajímal o to, kde má svoje věci, a nezeptal se prej v tom prvním dopise ani, jak se mám já, ale zajímal se o svý věci. A chtěl, ať tam máma přijede. No moje maminka prostě řekla, že prakticky od konce války hledala přes Mezinárodní červený kříž a do Švýcarska psala, velení americký armády a německý a tak dále. A nebylo po něm vidu ani slechu, až se sám ozval. No, tak moje maminka nešla tam, on nešel sem, on se bál komunistů. No a tak nakonec se rozvedli.“

„To byl taky důvod, proč když mně táta tenkrát v osmašedesátým řek, jestli chci, že můžu přijít jako do Německa, že mně pomůže. My už jsme měli Renatku, Lenku jsme čekali a manželka řekla, že odsaď nepůjde, protože tady má maminku, takže jako zůstaneme tady. No ale jinak bysme asi odjeli. Nelituju toho, že jsme nejeli, i když jsme prožívali i období, kdy nám nebylo nejlíp.“