Arnošt Obst

* 1944

  • „V Olivětíně bývala plochá dráha, hrávali jsme tam fotbal, chodili jsme na mák na pole, chodili jsme ťukat, tam bydlely v baráčku dvě starý babky a my jsme je chodili strašit. Já jsem pak za to dostal přes držku od tatínka. To je v pořádku, dneska bych to udělal taky. Kamarádili jsme celej Olivětín. Tam se chodilo večer na lavičky a zpívali jsme. A to zpívali třeba i ti o pět roků starší, s náma si sedli, hráli hry. Chodili jsme na rybník, když se ledovalo, tak jsme si vzali sáňky a zapřáhli se za saně, který vezly led. To tam krájeli jako na tom rybníku před pivovarem. To odsekávali, dávali a pak to vozili do kopečka a tam byly takový kapsle a do toho to sekali tam na tý plošině, házeli to do kapslí a pouštěli to do sklepů. A to vlastně používali potom k chlazení až zas do příští zimy.“

  • „Pak přišla válka, nedalo se nic dělat a můj táta musel do války. Takže když jsem se ve čtyřiačtyřicátým narodil, tak mě na podzim viděl vlastně poprvé a naposled. No a stalo se, že on samozřejmě s wehrmachtem musel na ruskou frontu a dostal se snad prej až asi sedm kilometrů od Moskvy. Padl do zajetí, no a ozval se až v roce 1950 nebo 51 z Německa, když ho ze zajetí propustili, byl někde na Kavkazu. A tak jako švec se nejdřív zajímal o to, kde má svoje věci, a nezeptal se prej v tom prvním dopise ani, jak se mám já, ale zajímal se o svý věci. A chtěl, ať tam máma přijede. No moje maminka prostě řekla, že prakticky od konce války hledala přes Mezinárodní červený kříž a do Švýcarska psala, velení americký armády a německý a tak dále. A nebylo po něm vidu ani slechu, až se sám ozval. No, tak moje maminka nešla tam, on nešel sem, on se bál komunistů. No a tak nakonec se rozvedli.“

  • „To byl taky důvod, proč když mně táta tenkrát v osmašedesátým řek, jestli chci, že můžu přijít jako do Německa, že mně pomůže. My už jsme měli Renatku, Lenku jsme čekali a manželka řekla, že odsaď nepůjde, protože tady má maminku, takže jako zůstaneme tady. No ale jinak bysme asi odjeli. Nelituju toho, že jsme nejeli, i když jsme prožívali i období, kdy nám nebylo nejlíp.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    u pamětníka doma (Broumov), 28.11.2017

    (audio)
    délka: 01:20:46
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Jako malému děcku mi bylo jedno, jestli někdo mluví česky nebo německy

Arnošt Obst se narodil jako Arnošt Špiske 8. května 1944 v Křinicích na Broumovsku do slovensko-německé rodiny. Po válce tak byla část jeho rodiny odsunuta a se svými prarodiči z otcovy strany se už nikdy neviděl. Jeho otec jakožto Němec bojoval na ruské frontě, padl do zajetí a ozval se až v roce 1950. Protože se nechtěl vrátit do Československa a matka odmítla odjet do Německa, rodiče se rozvedli. V roce 1955 si nechal Arnošt změnit příjmení na Obst podle svého nevlastního otce. Roku 1968 se v Německu setkal se svým vlastním otcem, možnost emigrovat ale odmítl kvůli manželce a dcerám. Jako broumovský radní se zasadil o opravu místního hřbitova.