Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Odvárka (* 1936)

• narodil se 15. dubna 1936 v rodině Františka a Marie Odvárkových

• rodina praktikujících protestantů se šesti dětmi

• otec František Odvárka (1908–1989) pracoval jako kovář

• rodina se účastnila křesťanských shromáždění

• 8. prosince 1959 otec zatčen a vzat do vazby

• 9. března 1960 otec odsouzen za podvracení republiky a protistátní činnost ve vykonstruovaném procesu

• součástí trestu byla konfiskace majetku a ztráta zaměstnání

• listopad 1968 žádost o rehabilitaci a odškodnění, zamítnuta

• 1989 František Odvárka zemřel

• Josef Odvárka žije ve Dvoře Králové

Být dobrým křesťanem je rozvracením státu

Komunistická moc z principu brojila proti všemu, co nemohla plně kontrolovat. Za závadné a stát ohrožující se v padesátých letech minulého století považovalo i scházení se souvěrci. To se zobrazilo na osudu mnoha rodin a v rámci procesu s křesťanskou skupinou zažil perzekuci svého otce Františka Odvárky jeho syn Josef Odvárka, který spolu s manželkou o otcově zatčení a věznění vypráví.

František Odvárka se narodil 16. listopadu 1908, měl osm sourozenců, vyučil se kovářem a černým řemeslem se živil až do 8. prosince roku 1959, kdy byl zatčen. Tou dobou měl s manželkou šest dětí, z nichž nejmladšímu bylo deset let a tehdy čtyřiadvacetiletý syn Josef se již znal se svou budoucí paní, se kterou měli před svatbou.

„Tenkrát udělali zátah na celou naši křesťanskou skupinu. Přišel jsem domů a ptal se: ‚Co se tady stalo?‘ ‚Byla tady domovní prohlídka a tatínka rovnou zatkli,‘ dozvěděl jsem se,“ vypráví Josef Odvárka.

Znamenalo to, že František Odvárka strávil několik měsíců ve vazbě a ve vězení v dolech ve Rtyni, dokud byl propuštěn díky amnestii. Doma mezitím zůstala samotná paní Odvárková se čtyřmi malými dětmi, vidět svého muže se jí podařilo až na druhý pokus o návštěvu a při soudu a jedinou útěchou jí byla víra v Boha a dopisy manžela z vězení. K pokusům vidět manžela se váže podobná zkušenost paní Skalické, manželky spoluodsouzeného Radka Skalického, která se čtyřmi dětmi přijela do Hradce Králové přímo na Štědrý den a trvala na své žádosti vidět manžela, dokud jí nebylo vyhověno.

Vzorní rodiče potrestáni

Soudní líčení bylo domluvenou fraškou s falešnými svědky, jak bylo v padesátých letech obvyklé. František Odvárka byl obviněn spolu se čtyřmi dalšími souvěrci (Vlastimil Cyprián, Radko Skalický, Josef Hysek a Josef Kašpar) z podvracení republiky a protistátní činnosti. Ta spočívala v nedovoleném setkávání a shromažďování věřících – nedovoleném proto, že skupina se odmítla setkávat pod dohledem přiděleného vedoucího. Jako důkazní materiál se četly vyňaté statě z Bible. (Například: „Chraňte své děti před pochybnou zábavou!“) Prokurátor hřímal: „Co vlastně jste chtěli z těch dětí vychovat?“ Paradoxní je, že ještě měsíc před zatčením Františka Odvárky byla jeho manželka vyznamenána jako vzorná matka šesti dětí. Soud se odehrával v Hradci Králové a rozsudky o nepodmíněných trestech oznámil soudce Aksamit. Spolu se ztrátou svobody to znamenalo rovněž propadnutí veškerého majetku státu. Odvárkovi tak přišli o kovárnu a o veškeré vybavení, Josef Kašpar o rozsáhlou knihovnu, Hyskovi o pekařství.

Předpisy víry

Před zákazem v roce 1953 měly schůzky věřících již dlouhou tradici od dvacátých let. Josef Odvárka vzpomíná, jak jeden z bratří podnikl cestu ze Dvora Králové do Trutnova k církevnímu referentovi, aby požádal o povolení schůzek. Požadavek přiděleného vedoucího, který by prý kontroloval, zda věřící dodržují předpisy, nemohli z podstaty své víry přijmout. „Máme své vlastní předpisy od Boha, je psáno, že lépe je poslouchati Boha než lidi, věřící si mají být vždy rovni, a proto na to bratři nemohli přistoupit,“ vysvětluje Josef Odvárka.

Dopisy z polívkového sanatoria

Milá Mařenko,

musím Ti také pár slov napsat, protože vím, že duše Tvá je smutná a chvílemi Tě tíseň a stesk přepadá, ono když jsme někoho zde měli rádi, tak potom odloučení je tak těžké, ale když se zahledíme k výšinám, tak se nám ulehčí, neboť bez vůle Boží se nám to nestalo a On se v ničem nemýlí, ještě to přinese užitek pro věčnost, i tady to může posloužit mnohému, Pán Ježíš nás cvičí a zkouší naši víru, zdali mu věrni zůstaneme v dobách dobrých i zlých.

(Úryvek z dopisu Františka Odvárky manželce z vězení.)

Z několika dopisů, které si manželé za necelého půl roku posílali, vysvítá neuvěřitelná morální síla a statečnost. Dopisy jsou psány obyčejnou tužkou a opatřeny parafou referenta, který kontroloval jejich obsah. Povolení písemného styku obsahovalo oznámení o uvalení vazby Františka Odvárky. Svému věznění po návratu prý přezdíval pobyt v polívkovém sanatoriu a jeho paní Marie ani děti nikdy neslyšely ani slovo stížnosti či žehrání na osud. „Tatínek o vězení skoro nikdy nemluvil, on taky nesměl, jen letmo se zmínil o pobytu na samotce a nějakém bachaři, který mu na samovazbě nedovoloval si ani sednout se slovy: ‚Choďte tady a přemýšlejte o své trestné činnosti!‘“ říká jeho syn Josef Odvárka. Nezapomenutelný svým chováním gestapáka byl pak ještě z dolu u Rtyně bachař jménem Novotný. Doznání ve vazbě před soudem prý nikdo ani nevyžadoval.

Nevěř, co říkají lidi!

V jiném dopise František Odvárka píše: „Nevěř, co říkají lidi!“ U soudu totiž zaznělo svědectví, že u Odvárkových se našly zbraně a vysílačky. „Ale nač by nám to bylo? Naší zbraní je Boží slovo a naší vysílačkou modlitba,“ diví se dodnes Josef Odvárka. Bylo těžké snažit se žít jako dřív mezi sousedy a přáteli, o nichž nemůžete vědět, zda udání o nedovoleném shromažďování a falešné svědectví neposkytli zrovna oni. „Jedna známá byla dva dny vyslýchána, dokud nepodepsala, že k nám přestane chodit,“ podotýká paní Odvárková. Někteří známí přecházeli na druhou stranu ulice, když se se zbylými členy rodiny potkali. Mimochodem, paní Odvárková, rozená Berezová, byla původně z katolické rodiny a její styky s rodinami protestantské víry nesla její matka zpočátku velmi nelibě. „Maminka povídala tenkrát panu faráři, jaké má se mnou trápení, že chodím k Hyskům. A pan farář jí říkal, že Hyskovi jsou hodní lidi: ‚Buďte ráda, že má holka vůbec o víru zájem, copak nevidíte, co se teď děje?‘“ vzpomíná paní Odvárková na dobu, kdy jí bylo asi třináct let a chodila do sousedství fary na návštěvu k Hyskovým, kde se seznámila se svým budoucím manželem.

Z kovárny do prádelny

Snad větším trestem než několikaměsíční ztráta svobody bylo pro Františka Odvárku to, že nemohl pracovat v kovářském řemesle. Zatímco dříve měl k dispozici ve své dílně, kterou sám postavil, i dělníky, od nynějška se na ně mohl chodit jenom dívat, stejně jako na stroje, které také vyrobil a jež propadly státu. Za války koval koně, opravoval vozy, vyráběl první vozy na pneumatikách, prostě věnoval se řemeslu, které člověk musí milovat, aby mu mohl rozumět, a po propuštění byl zaměstnán v komunálních službách a později i s manželkou v městské prádelně.

V roce 1968 vešlo v platnost ustanovení, kterým se povolovalo shromažďování osob a spolků. Touto dobou uplatňovali bývalí političtí vězni padesátých let žádosti o rehabilitaci, stejně tak učinil i František Odvárka, režim však začal záhy znovu tuhnout a žádost nebyla vyslyšena, a to ani spolupodaná žádost o navrácení zkonfiskovaného majetku. „Mezitím se to totiž otočilo a tatínek zůstal dalších deset let v podmínce.“ Svobody ve vlasti a navrácení cti a majetku se František Odvárka již nedočkal, zemřel půl roku před revolucí, v roce 1989. „Maminka se dožila devětaosmdesáti let a převratu se dočkala. Po něm naší rodině vrátili v restituci kovárnu ve strašném stavu,“ vyprávějí manželé Odvárkovi. Veškeré nastalé křivdy oba vnímají jako něco, co z vyššího Božího hlediska mělo svůj význam.