Hana Opičková

* 1926

  • „Když mi ty rodiče umřeli, to bylo ve čtvrtým ročníku, tak náš pan profesor na kreslení nám nabídnul, že by nás převzal několik děvčat, že má laboratoř kosmetickou a že bysme se tam mohly vyučit. A my jsme byly rády, že je o nás postaráno, tak jsme do tý kosmetický laboratoře šly. Byly jsme tam moc spokojený, protože se tam vyráběly pudry, voňavky, krémy a takový. Byly jsme furt navoněný, jo. No, ale ono to nakonec dopadlo tak, že on po měsíci tu firmu prodal. Ta firma byla na Letný a přestěhovala se potom do Krče. To bylo hrozný spojení tam. A ten novej majitel řekl, že s námi nepočítá, že by nám dal výuční list jako laborantky, že bysme byly jako dělnice. No, a to my jsme jako nechtěly, tak jsme na toho pana profesora měly dost vztek. A narychlo jsme si hledaly nějakou školu, abysme mohly chodit dál do školy.“

  • „Když jsem ukončila ten pracovní poměr v tý kosmetický laboratoři, tak jsme s tou kamarádkou chodily – my jsme se už jinam nedostaly – do soukromý obchodní školy. A když jsem z ní vyšla, tak mi ten poručník slíbil, že tatínek byl zaměstnaný na dráze, tak že bych tam mohla někde dělat. Ale to už bylo německý velení, takže on musel jít za tim hlavním. No, a ten mu řekl, že je mi málo let, že je mi šestnáct let, že můžu jedině dělat průvodčí na vlaku, ale to je od osmnácti let a ty dva roky, že abych šla uklízet vagony na dráze. No, a já jsem to teda zkusila. Dali mi pracovní knížku, já to zkusila. No, nešlo to, protože on byl nástup ve dvě hodiny v noci. A teď si představte, že mně bylo těch patnáct a já spala jako pařez. Já jsem si dávala budíka na talíř a já nevim kam. Dvakrát jsem tam došla a potřetí jsem zaspala. A tak jsem to vzdala a řekla jsem, že tam nepůjdu. Na toho poručníka jsem se zlobila, že mně takhle zavařil. Šla jsem na pracák, ale oni řekli: ‚Vy máte pracovní knížku jako dělnice a jinam vás nedáme.‘ Posílali mě do Vysočan do těch továren, to jsem zase já nechtěla. Tak jsem si našla potom místo v advokátní kanceláři. Tam jsem byla moc spokojená. Sice ten vedoucí, ten majitel tý kanceláře byl zavřenej. On byl nějak u těch fašistů, a přesto je nějak Němci zavírali. Ta paní to vedla, ale potom už to finančně nemohla utáhnout. Takže jsem tam byla asi rok a po roce kancelář zavřeli. Dokonce i ten novej člověk, kterej si tu kancelář chtěl pronajmout, říkal, že mě veme. Ale když viděl, že já to nemám potvrzený v tý knížce pracovní, protože to odmítli na tom pracáku mně tam napsat, že jedině jako dělnice můžu pracovat. Tak odmítnul, že mě teda neveme. Takže jsem zůstala doma. Byla jsem doma, asi tak tři čtvrtě roku jsem nechodila nikam. A to mi bylo pak těch osmnáct. A to přišli pro mě z pracáku. No, to víte, že jsem měla nahnáno. Oni mi tam zavolali, já přišla do tý místnosti a on tam byl ohromnej obraz Hitlera. No, a taky tam byli v uniformách ty úředníci.“

  • „Nejhorší zážitek pro mě byl, když se vraceli ty mužský, byla jsem holka, ale když se vraceli ty mužský za tý mobilizace. To byly strašný scény. Oni brečeli, lidi na ulicích brečeli. To bylo tak pro ten národ krutý. Že oni nás v tom nechali, jak ta Francie, Anglie, s tim Německem se dohodly, že bude mír, když my dáme ty Sudety, jo. A nakonec víte, jak to všechno dopadlo, přepadli Polsko a byla druhá světová válka. Bylo to hrozně smutný.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Domov pro seniory Chodov (Donovalská 2222), 16.10.2017

    (audio)
    délka: 48:51
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Jak vidět, poradila jsem si dobře, když jsem se dožila takovýho věku

opickova_dobove.jpg (historic)
Hana Opičková

Hana Opičková se narodila 7. října 1926 v Praze. Oba její rodiče zemřeli v roce 1940, a protože neměla žádné sourozence, zůstala úplně sama. Během války se o sebe musela postarat a vystřídala několik zaměstnání – pracovala na dráze, v advokátní kanceláři a u Elektrických podniků. Jako průvodčí v tramvaji zažila Pražské povstání, do kterého se na Žižkově také aktivně zapojila. Po válce začala pracovat v Československém státním filmu a seznámila se i svým budoucím manželem. Svatbu měli v roce 1949. Krátce byla členkou komunistické strany, ale po únorovém převratu z ní vystoupila. Ráda vzpomíná na období a atmosféru Pražského jara. Dnes je již dvacet let vdovou a žije v domově důchodců.