Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

JUDr. Jan Opletal (* 1947)

• narozen 18. března 1947 v Olomouci

• otec Adolf Opletal voják, stíhací pilot, příslušník prvorepublikové Československé armády

• otec během války v odboji, člen Obrany národa

• otec po válce vstoupil do komunistické strany

• otec v 50. letech plukovníkem generálního štábu, krátce vězněn v Domečku

• počátkem 60. let z nejasných důvodů vyhozen z armády

• Jan vyučený zámečníkem

• poté absolvoval střední průmyslovou školu

• nakonec vystudoval Právnickou fakultu UK

• svědek invaze v srpnu 1968

• přímý účastník demonstrací v centru Prahy v srpnu 1969

• pracoval ve Správě místního hospodářství

• po revoluci provozoval keramickou dílnu

• poté působil jako advokát

• bydlí v Praze, vlastní advokátní kancelář

Nezajímal nás Pavka Korčagin ani Čuk a Gek, nás zajímaly rodokapsy

Jan Opletal se narodil 18. března 1947 v Olomouci, strávil tam ale jen první tři roky života, v roce 1950 se s maminkou a dvěma staršími bratry přestěhoval do Prahy za otcem. Dětství prožil v době intenzivního budování socialismu a víry v novou, šťastnou budoucnost. Ne všichni ale po takové budoucnosti toužili. Někteří se vzepřeli, někteří z ní byli zcela vyloučeni, jiní se ze strachu o sebe nebo o své blízké přizpůsobili. „Jako dítě nevnímáte, co se děje okolo, pokud se vás to bezprostředně netýká,“ poznamenává na začátku svého vyprávění Jan Opletal. Klukovská léta trávil s lehkostí jako většina jeho vrstevníků a o starosti svých rodičů se staral jen málo. Vypráví o bezpočtu lumpáren, které společně se svými kamarády prováděl, a také o tom, jak oficiálně propagované představy o formování ‚nového socialistického člověka‘ často podléhaly jejich vlastním představám. „Pavka Korčagin nás nezajímal, Čuk a Gek nás nezajímal – nás zajímaly rodokapsy,“ říká. Pro klukovské hry a fantazie byli mnohem lepší inspirací kovbojové z divokého amerického západu. „Ta největší rošťárna byla, když jeden z mých kamarádů přišel s nápadem, že přepadneme dostavník. Tak jsme nařezali stromy, připravili drátěné zátarasy, a když jeli pracující autobusem z Bořislavky na Jenerálku, shodily se ty stromy na silnici, vysypalo se tam kamení a ti pracující museli vystoupit z toho autobusu a pak byli zasypaní kuličkami jílu, které jsme po nich stříleli. Samozřejmě jsme pak všichni utekli. Byli jsme nevychované Gottwaldovy děti,“ s nadsázkou vypráví Jan Opletal. 

Otec byl v Obraně národa, strýc u gestapa

Janova maminka se jmenovala Hermína a pocházela ze smíšeného česko-německého manželství. Její matka odmítala během války mluvit německy, prohlašovala, že přísluší k Československé republice a s Německem nemá nic společného. Jinak to ale vnímal její nevlastní syn, Hermínin nevlastní bratr František Kotiš. Na začátku okupace se přihlásil k německé národnosti a jméno si poněmčil na Franze Kotische. Jen nepočítal s tím, že mu záhy přijde povolávací rozkaz do německé armády. Na frontu se mu nechtělo a vzniklou situaci vyřešil tím, že vstoupil do služeb německé tajné policie – gestapa. Po válce byl mimořádným lidovým soudem odsouzen k osmi letům vězení, které strávil ve věznici v Leopoldově. Zbylá část rodiny se s ním pak odmítla stýkat. Podle slov Jana Opletala ale už zřejmě během války svého rozhodnutí litoval a možná právě díky němu v Konici u Prostějova, která spadala pod jeho působnost, nedošlo k žádnému zatýkání. 

Janův otec Adolf Opletal, Kotišův švagr, se naopak v Konici zapojil do protinacistického odboje. Hned na počátku okupace, jako bývalý důstojník Československé armády, vstoupil do odbojové organizace Obrana národa.

Poslední hlídkový let 14. března 1939

Janův otec se narodil v roce 1914 a pocházel z chudých poměrů, což bylo pravděpodobným důvodem jeho pozdějšího levicového zaměření. Po studiu na obchodní akademii nemohl dlouho najít práci a vstoupil proto do armády. Následně vystudoval Leteckou akademii ve Vyškově, kterou v hodnosti poručíka ukončil v roce 1936. Stíhacím pilotem Československé armády ale mohl být pouze následující tři roky. Po obsazení Československa nacisty v březnu 1939 musel armádu opustit (oficiálně byl demobilizován až v říjnu 1939). Do svého letového deníku si zapsal poslední hlídkový let nad slovensko-maďarskou hranicí 14. března 1939.

Jeho další činnost – v armádě, či mimo ni – už je ale z velké části zahalena tajemstvím. Jan Opletal se domnívá, že ještě na začátku okupace vojáci Československé armády, včetně jeho otce, podléhali velení. Část z nich podle rozkazu armádního velení měla odejít bojovat do zahraničí, část měla zůstat v protektorátu. V Čechách a na Moravě začala vznikat protinacistická odbojová organizace Obrana národa, mezi jejíž členy patřili z velké části důstojníci Československé armády. Obrana národa se tajně formovala v rámci jediného, Němci tolerovaného a navenek i vůči nim loajálního politického hnutí nazvaného Národní souručenství. Přestože vše probíhalo v maximálním utajení, k prvnímu zatýkání v řadách Obrany národa došlo již velmi krátce po obsazení Československa. A v průběhu války pak ještě několikrát. Nacistům se nakonec podařilo téměř celou Obranu národa zlikvidovat a mnoho jejích členů skončilo ve vězení a mnozí i na popravišti. Věznění a popravám předcházelo kruté mučení během výslechů a téměř bez výjimky se všichni zachovali neuvěřitelně statečně. Stejný osud potkal i velitele prostějovské Obrany národa, který ani během mučení nikoho nevyzradil. Z tohoto důvodu zatčení unikl jeho zástupce Adolf Opletal. Bez úhony se dožil konce války a snažil se alespoň pomáhat rodinám zatčených a popravených. Předával jim potravinové lístky, které se mu dařilo získávat falšováním evidence lístků na úřadě ve Vyškově, kde během války pracoval. 

Důvěrné Izrael

Když válka skončila, vrátil se Adolf Opletal zpátky do armády a vstoupil také do komunistické strany. Tehdy zřejmě s nadějí a důvěrou. Jako voják nejprve sloužil v Prostějově, pak v Olomouci a podle slov Jana Opletala se v roce 1949 stal velitelem letiště ve Kbelích u Prahy, kde měl probíhat výcvik izraelských pilotů. Nově vzniklému státu Izrael všechny okolní státy vyhlásily válku a Izrael nutně potřeboval bojeschopnou armádu. A poválečná Československá republika byla připravena Izraeli pomoci – dodávkami zbraní a také výcvikem vojenských specialistů. První výcviky pod vedením špičkových instruktorů začaly v létě 1948. Jedním z nich měl být i Adolf Opletal a stal se jím možná i dříve, než se jeho rodina domnívá.

Místa i čas výcviku prvních pilotů se shodují s časem i místy, kam byl Adolf Opletal převelen. Celá akce nesla název ‚Důvěrné Izrael‘ a vše probíhalo v přísném utajení. A ani Adolf Opletal mlčenlivost nikdy neporušil. V roce 1950 pak byl znovu převelen, tentokrát do Prahy, kde se stal členem Generálního štábu Československé armády. Jeho vojenská kariéra dál stoupala, Jan vzpomíná, že otec začínal létat ještě na školním dřevěném dvouplošníku Šmolík a kariéru pilota ukončil na Migu-15, moderním proudovém letadle.

V Praze dostal Adolf Opletal k dispozici menší byt ve vile na pražské Hanspaulce a mohl se tak za ním přistěhovat i zbytek rodiny. Jan Opletal vzpomíná, jak na Hanspaulce ještě na začátku padesátých let stále panovala prvorepubliková noblesa a zdvořilost a jak jeho maminku tehdy oslovovali ‚paní plukovníková‘. I ostatní dámy ze sousedství byly oslovovány podobným způsobem a žádná z nich tehdy do zaměstnání nechodila. A Jan Opletal ještě dodává, že ačkoli měla maminka jako manželka člena generálního štábu k dispozici auto, manžel jí zakázal ho používat. A ona ho nikdy také nepoužila, naopak si v roce 1957 sama udělala řidičský průkaz, což bylo v té době pro ženu ne zcela obvyklé.

Táta nám o své službě u armády nikdy nic neřekl

Další nejasnosti se týkají okolností krátkého zatčení Adolfa Opletala na počátku padesátých let. V té době se pravidelně stýkal s dalšími piloty, mezi jeho přátele patřili ti, kteří během války bojovali na obou frontách. Bývalí piloti ze Svobodovy armády, ale i z britské RAF. Tehdy drželi při sobě, byli hrdí a cítili se být právem výluční. Jan Opletal vypráví, jak se pravidelně setkávali u nich doma, ale i v různých pražských barech. Během jedné takové návštěvy baru Alhambra došlo k podivnému incidentu, kdy do baru vešel podnapilý muž a začal provokovat. Jan Opletal dál vypráví: „Řval a nadával, že komunisti by se měli všichni pověsit a že vy chlapi [piloti] byste se měli o to přičinit a podobně. No, ale táta byl dostatečně zkušený, i z odboje, a tak ho zmlátil. Porval se takovým způsobem, že si přerazil palec. Vlítla tam Státní bezpečnost, tátu zavřeli a odvezli ho na výslechy do Domečku.“

V Archivu bezpečnostních složek jsou evidovány spisy týkající se Adolfa Opletala, ale všechny byly kompletně zničeny počátkem sedmdesátých let. Na výsleších v Domečku – vyšetřovně a věznici komunistické Státní bezpečnosti a také 5. oddělení hlavního štábu, tehdejší vojenské kontrarozvědky – měl Adolf Opletal podle slov svého syna strávit pouhé dva nebo tři dny. Otec jim pak vyprávěl, jak během výslechu stále opakoval, že nikdo nesmí urážet komunistickou stranu. Ani příslušník Bezpečnosti – a to mu zřejmě zachránilo život. Poté Adolfa Opletala propustili a žádné další postihy ho již nečekaly. Jenže na základě kusých údajů, které v archivu zůstaly zachovány, měl být i Adolf Opletal, pravděpodobně od roku 1954, zaměstnancem zpravodajské správy Generálního štábu vojenské kontrarozvědky. Pro jeho syna Jana byla tato informace zcela nová, současně by ale v mnohém vysvětlovala některé nejasnosti týkající se vojenské minulosti jeho otce. Ostatně se podle různých indicií také domnívá, že jeho otec mohl být členem vojenské kontrarozvědky už před válkou. 

V roce 1957 odjel Adolf Opletal na dva roky studovat vojenskou akademii do Moskvy a po návratu měl být nejen povýšen do hodnosti generála, ale současně se měl stát i náměstkem ministra obrany. Nic z toho se ale nestalo, v roce 1962 musel armádu nuceně opustit a i v tomto případě jsou důvody nejasné. Oficiálně pro jeho maloburžoazní smýšlení, neoficiálně kvůli odlišným názorům s tehdejším ministrem obrany, jak se mnohem později Jan Opletal dozvěděl. Ale ještě jedno možné vysvětlení se nabízí.

Tehdejší komunistické vedení Sovětského svazu požadovalo reformy Československé armády. Ty následně proběhly a jejich počátek se s nuceným odchodem Adolfa Opletala shoduje. Byl v té době velitelem 3. sboru protivzdušné obrany státu, po jeho odchodu se její název změnil. Je možné, že se nejednalo o jedinou změnu, ale znovu není možné ji z žádných dostupných historických materiálů doložit. Adolf Opletal těsně před vrcholem armádu opustil, zůstal bez práce a až do odchodu do penze pracoval jako řadový zaměstnanec aerolinií nebo v Mototechně. Zemřel v roce 1991, rok předtím se dočkal rehabilitace na základě rozhodnutí tehdejšího prezidenta Václava Havla. 

Vstávejte, je okupace!

Jan se po základní škole vyučil zámečníkem, ale už během učení mu začalo docházet, že práce v továrně nebude tím, co by ho naplňovalo. Podal si proto přihlášku na střední průmyslovou školu a byl přijat. Maturoval v roce 1969. Na šedesátá léta vzpomíná jako na velký zázrak. „Táta sice socialismus propagoval, ale nic víc k nám tomu neříkal. U nás doma se ctila první republika a věděli jsme o ní všechno, nikdo nám nic nezakazoval. Ale v těch šedesátých letech se mi otevřely oči úplně. Svoboda projevu, která v té době byla, byla něco úžasného,“ vzpomíná Jan Opletal. 

Všechny naděje na změny skončily srpnem 1968. Jan tehdy odjel se svou přítelkyní stanovat na Živohošť a dál vzpomíná: „Ráno nás vzbudili bušením do stanu: ‚Vstávejte, je okupace!‘ Slyšeli jsme letadla, ale nevěděli jsme, o co se jedná. Tak jsme si pustili rádio a tam hlásili, abychom přišli na pomoc rozhlasu. Tak jsme skočili do loďky a pluli do Živohoště. Tam už byla obrovská fronta před potravinami a u mezinárodního studentského tábora stály dva autobusy. V jednom byli Rusové, kteří se báli, že dostanou přes držku, a v druhém byli studenti ze západních zemí, kteří se báli, jestli neskončí v gulagu.“ Když se jim podařil návrat do Prahy, situace už byla klidnější. Neprobíhaly už dramatické střety mezi vojáky okupačních vojsk a protestujícími, ale velká osobní dramata pokračovala. Jen nebyla tak viditelná a později byla i utajovaná. Jan Opletal vypráví o spolužačce, která byla sovětskými vojáky opakovaně znásilněna a nikdy se již s tímto traumatem psychicky nevyrovnala. 

Přesně o rok později jel Jan Opletal na Václavské náměstí, kde měl mít schůzku. Vystoupil z tramvaje a vešel do podchodu a vzápětí začal slzet. „Hned mi došlo, o co jde a hned jsem byl taky na straně těch, co hází šutry po policajtech a po vojácích. Pak jsem šel po Příkopech a to už tam proti jela vojenská auta s radlicí, tlačila před sebou zátarasy z laviček. Pak přijela vodní děla, ale tomu jsem unikl a přes Havelský trh jsem se dostal na náměstí Republiky, ale tam jsem byl opatrný. Od Kotvy vyběhli policajti a stříleli ostrými, byly tam na sloupech a i na autech jasné stopy po kulkách. Byly tam vytrhané koleje – trať se zrovna opravovala – a demonstranti tam udělali velký oheň. A pak z Dlouhé ulice vyběhli příslušníci Lidových milicí s napřaženými samopaly, to už jsem se začal opravdu bát,“ vzpomíná Jan na dramatické chvíle v centru Prahy v srpnových dnech roku 1969. Ve stejné době založil se spolužáky beatovou kapelu, hráli na zábavách, ale i studentům ostatních škol, kteří se účastnili protestů a stávkovali. Opojná, ale krátká doba svobody, následná okupace, ale především velmi brutální potlačení masových protestů v srpnu 1969 zásadním způsobem ovlivnily jeho pozdější názory a smýšlení.

V listopadu 1989 bylo jasné, že k souznění protichůdných stran dojde znovu

Nastávající normalizační období ale prožíval těžce i jeho otec. V komunismus věřil od svého mládí a velké rozčarování mu podle Janových slov přinesla především návštěva příbuzných v Rakousku. Tehdy na vlastní oči viděl rozdíl mezi životní úrovní v Československu a v Rakousku a možná pochopil, že socialismus byla slepá cesta. I Jan prošel osobní proměnou a velký vliv na ni měla jeho známá, výtvarnice Irena Nováková, protinacistická odbojářka diskriminovaná i po roce 1948. „Díky ní jsem se dostal v myšlení úplně do jiné roviny,“ říká.

Rozhodl se dál studovat, ale zcela se odklonil od původního technického zaměření. Přihlásil se jako pracující ke studiu práv, ale třikrát po sobě nedostal nutné doporučení. Studium mu zamítl předseda organizace komunistické strany v podniku, kde Jan tehdy pracoval. Nakonec ho ale přijali, úspěšně vystudoval a po promoci začal pracovat ve Správě místního hospodářství začleněné pod Ministerstvo vnitra. Pracoval s dokumenty, které spadaly do kategorie tajných, a proto ho prověřovala Státní bezpečnost. O tom se ale dozvěděl, až když v Československu komunistický režim skončil. 

Na dobu, která této zásadní změně předcházela, vzpomíná: „Bylo jasné, že dochází ke stejnému uvolnění jako v roce 1968. Ale nikdo samozřejmě nevěděl, co bude. Ve škole jsem musel studovat i marxismus-leninismus a jedno jsem si z toho vzal. Lenin napsal, že revoluce může nastat v momentě, kdy ovládající i ovládaní nechtějí žít starým způsobem. V roce 1968 ta situace nastala, ani ovládaní, ani ovládající nechtěli žít starým způsobem a došlo ke zvláštní koordinaci neslučitelných stran. No a i v listopadu 1989 bylo jasné, že k souznění protichůdných stran znovu dojde.“ A Jan Opletal ještě dodává: „Dnes nemůže nastat, že by došlo k souznění protichůdných stran – to naštvání není takové, aby mířily stejným směrem.“

A budeme odpovědní i za to, co bude následovat

Ze Správy místního hospodářství odešel Jan Opletal v roce 1991, ještě předtím ale vypracoval zákon o nájmu a pronájmu nebytových prostor, který platil až do roku 2013. Vzpomíná i na dobu krátce po listopadu 1989, kdy probíhala privatizace a podrobně popisuje okolnosti jejího průběhu i složitost právních úprav týkajících se změn ve vlastnictví. Po odchodu ze státní správy zatoužil po radikální změně a začal podnikat, stal se spolumajitelem keramické dílny a sám se podílel i na samotném vytváření keramiky. Po pěti letech se znovu vrátil ke svému oboru, rozhodl se pro advokátské zkoušky a poté si zřídil vlastní advokátskou praxi.

„Když jsem před lety šel k volbám a vycházel jsem z té budovy, venku hrál dixieland a já jsem se rozbrečel. Kdo chtěl, šel volit, kdo nechtěl, nešel. Já jsem šťastný za tu dobu, která je, a je mi líto, že se promrhává spousta času. Hašek ve Švejkovi píše, že každý Maďar může za to, že je Maďar a každý Čech může za to, že je Čech. To platí obecně. Osudově si můžeme za první republiku, osudově si můžeme za bolševismus, osudově si můžeme za to, co jsme si spískali teď. A budeme odpovědní i za to, co bude následovat,“ říká na závěr Jan Opletal.