„V domobraně byl třeba sousedův kluk Andrej Douhopoluk. Ale dlouho po příchodu Rusů nepřežil. Když přišlo osvobození, tak hodil banderovskou flintu do studně a zavřel se doma. (…) Jeho bývalí kamarádi banderovci zavraždili jeho, jeho švagrovou a tchyni. Jediná naživu zůstala jeho žena, která spala tu noc u sousedů. Pak zabili ještě dvě Andrejovy sestry. Všechny ty vraždy byly provedeny dost bestiálním způsobem – uřezali jim prsa, vyřezali jazyky. Já tohle znám jen z vyprávění mámy. Stalo se to den poté, co jsme narukovali do armády, kam odešlo přes padesát boratínských chlapů a ve vesnici zůstali jen ženy, starci a děcka.“
„Byl tam hrozný zmatek. My, spojaři, jsme zrovna neměli co dělat, tak jsme pomáhali skládat munici. Stál jsem a čekal, že vezmu na rameno další bednu s minami. Přede mnou šel Tuháček, holič z Lucka. Najednou koukám a Tuháček byl roztrhanej na kusy. Nejdříve mi to nedošlo, myslel jsem, že upustil tu bednu se dvěma minama a ona explodovala. Ale potom koukám, ta bedna je celá a hoří. Přímo před něj spadl šrapnel a rozsekalo ho to. Vedle stála psí bouda, kterou to taky i se psem rozsekalo. Mě to hodilo pod auto, ale nic se mi nestalo. Kamarád, co stál předtím na autě, spadl dolů, ale taky se mu naštěstí nic nestalo. Akorát ten Tuháček. Byla to první rána, která tam dopadla. Pak to teprve začalo. Na všech stranách to praskalo. Němci byli všude, z každý strany zněla dělostřelecká palba. Oni byli dobře zaměření. V tý palbě jsme museli zase ty minomety naložit, napřáhnout a pomaloučku vycouvat pryč.“
„Šestnáct movitějších rodin na Boratíně bylo označeno za kulaky a měli jít do vyhnanství na Sibiř. Doslova měli jít pěšky 3000 km! Starosta Bedřich Švejdar už měl seznamy. Švejdar byl vynikající starosta. Uměl vyjít se Sověty i s Němci a pro Boratín udělal mnoho.“
„Jaselsko-dukelská operace byla připravena skutečně perfektně. Patnáctého ledna ráno jsem byl jako spojař už od brzkého jitra na pozorovatelně. Když začalo svítat, všude byl vidět jen neporušený čistý bílý sníh. Dodnes si pamatuju na první ránu, jako by to bylo včera. Najednou se na sněhu začala objevovat taková černá sluníčka od výbuchů. Palba pak trvala tři hodiny. Tam bylo pět set děl na jeden kilometr fronty! To bylo skutečně úžasný. Když jsem potom slezl z pozorovatelny, uviděl jsem ty ohromný hromady beden od munice, koně, děla... Byla toho strašná spousta. Překvapilo mě to, protože ač jsem tamtudy každý den ráno a večer chodil na pozorovatelnu, tak jsem o tom nevěděl. Nikdy jsem tam nic neviděl. Dodnes je mi záhadou, kde to tam bylo schovaný. Ale dělostřelecká příprava byla provedena skutečně perfektně.“
„Chtěli jsme se vrátit do republiky. Tehdy to tam začalo bejt vošklivý. Poláci nás těch dvacet let mezi válkama snášeli celkem slušně. Ale už když Hitler zabral Čechy a Moravu, začalo se to měnit. Začaly se objevovat plakáty s hesly ,Pryč s Čechy‘, ,Pryč s Židy!‘ Už to bylo dost špatný, ale Ukrajinci, ti byli hrozně nesnášenliví. Říkali, že chtějí mít Ukrajinu ,čistou jako sklenka vody‘. Nechtěli tam mít ani Poláky, ani Židy, ani Čechy, ani Rusáky, nikoho.“
„Bylo jedenáct hodin, 8. května 1945. Šel jsem spát. Najednou byla slyšet příšerná palba. To byl randál! Strašnej rachot! Chytil jsem samopal a vylít’ jsem ven. Nebe hořelo, samá raketa. To bylo něco úžasnýho. Samozřejmě jsem natáhl samopal a těch sedmdesát nábojů jsem tam nahoru taky vysypal. Tenkrát už běhaly fámy, že Hitler určitě podepíše kapitulaci. Ale že je Hitler mrtvej, to jsme nevěděli. Nevím, kde vojáci vzali ten ohňostroj. Ale velitelé měli různě barevný signální světlice, některý měly i padáčky. To bylo radosti, že je konečně po válce!“
Jiří Opočenský se narodil 30. března 1926 v Boratíně na polské Volyni jako druhé dítě Josefa a Ludmily (rozená Albrechtová) Opočenských. Dvacátého března 1944 narukoval do československých jednotek, byl vybrán jako spojař k 2. oddílu 1. dělostřeleckého pluku. Zažil nešťastné události u Machnówky a Wrocanky, kde vinou špatné komunikace mezi rozvědkou a velitelstvím napochodovali naši vojáci do nekrytého prostoru přímo před hlavně nepřátelských zbraní. Se svou jednotkou prošel tuhými boji karpatsko-dukelské operace a v polovině ledna 1945 se zúčastnil ofenzivy u Jasla. Konec války zastihl pana Opočenského nedaleko Kroměříže. Poté byl převelen na Žatecko, kde měly jednotky udržovat pořádek a zabránit případným nepokojům. Demobilizace se dočkal v listopadu 1945. Po odchodu z armády se usadil na statku v Horních Řepčicích. Na statku až do roku 1950 soukromě hospodařil. V šedesátých letech vystudoval Vysokou školu zemědělskou. Poté pracoval na nejrůznějších pozicích v JZD, také jako předseda. V letech 1951 až 1969 byl členem KSČ. Ačkoli v roce 1969 požádal na protest proti ruské okupaci o zrušení členství, byl ještě navíc formálně vyloučen v roce 1971. Je členem Svazu bojovníků za svobodu.
