Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

nadporučík Jiří Opočenský (* 1926)

• nadporučík

• narozen 30. března 1926 v Českém Boratíně

• do československých jednotek narukoval 20. března 1944

• spojař u 1. dělostřeleckého pluku 1. čs. armádního sboru

• účastník bojů dukelsko-jaselské operace a osvobozování ČSR

• demobilizován v listopadu 1945

• usadil se na statku v Horních Řepčicích, kde až do roku 1950 soukromě hospodařil

• inženýr Opočenský v šedesátých letech vystudoval Vysokou školu zemědělskou

• pracoval na nejrůznějších pozicích v JZD, také jako předseda

• v letech 1951 až 1969 členem KSČ

• ačkoli v roce 1969 požádal na protest proti ruské okupaci o zrušení členství, byl ještě navíc formálně vyloučen v roce 1971

• místopředseda okresní pobočky Českého svazu bojovníků za svobodu v Litoměřicích

Jiří Opočenský se narodil 30. března 1926 v Boratíně na polské Volyni jako druhorozený syn Josefa a Ludmily Opočenských. Štěstí z narození druhého mužského potomka v rodině brzo vystřídal smutek, neboť otec Josef již za pouhý měsíc (přesně 2. května) zemřel na následky blíže neurčené nemoci. Matka Ludmila (rozená Albrechtová) se pak o osmihektarové hospodářství a dvě malé děti starala sama s pomocí svých rodičů. Jiří Opočenský vzpomíná, že dokud patřila Volyň k Polsku, dařilo se rodině poměrně dobře: „V období polský republiky mezi dvěma válkama to nebylo špatný. Žilo se nám celkem slušně. Oproti Ukrajincům jsme měli docela solidní postavení. Navíc Ukrajinci nám ochotně pomáhali, samozřejmě za peníze.“ Jiří Opočenský rád vzpomíná zejména na pana učitele Josefa Svobodu, který byl zručný kutil a elektroamatér a své dovednosti ochotně předával boratínským chlapcům.

V září 1939 vypukla válka a temné mraky brzo dolehly i na polskou Volyň, která se dostala do bolševické sféry vlivu. Jiří Opočenský měl tehdy nastupovat do matiční školy v Lucku, ale začátek školního roku byl ze zřejmých důvodů o měsíc posunut. „Já jsem se do školy hrozně těšil, ale 1. září vypukla válka a škola byla zavřená. Chodit jsme začali až od 1. října. Jenže ten den jsme doma zrovna vybírali brambory, tak mi máma řekla, že ve škole se stejně první den nebude nic moc dělat a že půjdu až další den. Druhý den jsem šel konečně do školy a hned jsem se ptal, co jsme měli za úkol. Kluci mi ukázali úkol z počtů a já nevím, co mě to napadlo, asi jsem byl šprt. Začal jsem prostě ten úkol rychle opisovat, jen abych ho měl. Vtom zazvonil zvonek a do třídy vtrhnul náš třídní učitel Rosťa Krejčí. Já jsem měl ty počty pořád rozepsaný a hned první hodina byly počty. Učitel na mě: ,Opočenský, to jsi opisoval! Budeš po škole!‘ Prostě – já se na tu školu těšil jak horák na lívanec a hned první den jsem byl po škole,“ vypráví se smíchem pamětník. Za opisování domácího úkolu ho tehdy potrestal učitel Rosťa Krejčí, který shodou okolností po letech dělal předsedu Svazu bojovníků za svobodu v Litoměřicích.

Po bolševické okupaci nastaly rodině Opočenských různé těžkosti. Sověti například zakazovali najímat námezdní pracovní sílu, na které bylo jejich hospodářství vzhledem k absenci dospělého práceschopného muže závislé. Jiným sousedům ale hrozila dokonce deportace: „Šestnáct movitějších rodin na Boratíně bylo označeno za kulaky a měly jít do vyhnanství na Sibiř. Doslova jít pěšky 3000 km!“ Naštěstí byl tehdy starostou obce schopný diplomat Bedřich Švejdar. „Švejdar byl vynikající starosta. Uměl vyjít se Sověty i s Němci a pro Boratín udělal mnoho.“ Bolševici nakonec nestačili uskutečnit svůj krutý záměr, neboť v létě 1941 museli kvapně ustupovat, když je nepřipravené zaskočila modernější německá armáda.

Příchod Němců sice zachránil mnohé Čechy od deportace, ale válečné těžkosti na všechny doléhaly i nadále. Systém povinných dodávek byl zachován, ba dokonce zpřísněn. Jedno měli ruští bolševici a němečtí fašisté společné. Za odevzdané suroviny platili českým sedlákům velmi málo. Noví mocipáni však měli zájem o trochu jiné komodity. Na Boratíně se dokonce pokoušeli i o pěstování tabáku. „Byla to velkolistá ,machorka‘, my jsme toho měli asi pět arů u stodoly. Sklizeň byla skutečně vysoká.“ Poté museli tabák ještě zpracovávat. Někteří mladí kluci zkoušeli tabák i kouřit, Jiří za to byl jednou i pořádně potrestán: „To mi bylo dvanáct let. O prázdninách jsem pásával krávy a tehdy jsme s klukama zkoušeli kouřit tabák. Já jsem za drobný chodil do krámu kupovat balík machorky, papírky a sirky. Pak končily prázdniny, já jsem šel do školy. Všední kalhoty, které jsem nosil na pastvu, jsem nechal doma a vyměnil jsem je za lepší. Přišel jsem ze školy a máma povídala: ,Jiříčku, copak máš tam v kapse v kalhotách?‘ Já věděl, že je tam tabák, sirky a papírky. Prostě jsem to hloupě schoval. Máma vzala prut a šlehala mě přes lejtka až do krve, abych si pamatoval, že kouření škodí. A od tý doby jsem si to pamatoval. Nekouřil jsem pak ani za války, když jsme jako vojáci fasovali tabák. Změnilo se to až úplně ke konci války.“

Volyňským Židům šlo v době německé okupace o holou existenci. Němci je nejdříve soustředili v uzavřeném ghettu v Lucku. Po porážkách wehrmachtu na východě začali s jejich fyzickou likvidací. „Sedmnáctého září ve čtyřicátém třetím roce němečtí vojáci to ghetto zlikvidovali. Židi si museli kus dál od ghetta na Hnidavě vykopat široké a dlouhé jámy. Pak je nakládali na auta a odváželi k těm jámám. Tam se museli Židé svlíknout. Ať to byli ženy, muži nebo děcka. Museli si kleknout a ranou do týla je zabíjeli. Pak je shazovali dolů, kde se to ještě mlelo. Za jeden den postříleli 17 tisíc Židů!“

Ukrajinci, nejzaostalejší etnikum na Volyni, sehráli během vyvražďování Židů svou nechvalně známou roli. Nejen že někteří z nich přímo asistovali komandům SS během vyhlazovacích akcí, ale davy jiných ihned pronikaly do vyklizeného ghetta a rabovaly vše, co zbylo po vyvražděných Židech. „Do vyklizeného ghetta se táhli v obrovském procesí Ukrajinci a brali tam židle, stoly, kanape a tak. Prostě rabovali. Němci o to nestáli, protože to byly starý krámy, ale pro Ukrajince to bylo něco, co oni sami neměli.“ Velká část Ukrajinců tehdy věřila, že jim Hitler pomůže v jejich boji za vznik samostatné Ukrajiny: „Němci zřídili z Ukrajinců takzvanou domobranu, prostě jakousi policii. Byli mezi nimi skutečně někteří, co věřili, že jim Hitler Ukrajinu předá bez Čechů, bez Židů, bez Poláků. Banderovci dokonce vyvraždili některé osady s polskými obyvateli.“ Situace se stávala neudržitelnou i pro české osadníky. Bylo jen otázkou času, kdy ukrajinské bandy vraždící Židy a Poláky obrátí své zbraně také proti Čechům.

V době, kdy do oblasti začala pronikat zpět sovětská armáda, bylo navíc zřejmé, že se dá očekávat brzký návrat k bolševickým pořádkům. Vztahy mezi jednotlivými národnostmi žijícími na Volyni se začaly vyhrocovat. Tehdy již většina volyňských Čechů viděla svou budoucnost jedině v návratu do Čech. To byl jeden z hlavních důvodů, proč volyňská mládež v tak hojném počtu vstupovala do 1. čs. armádního sboru. „Tehdy to tam začalo bejt vošklivý. Poláci nás těch dvacet let mezi válkama snášeli celkem slušně. Ale už když Hitler zabral Čechy a Moravu, začalo se to měnit. Začaly se objevovat plakáty s hesly ,Pryč s Čechy‘, ,Pryč s Židy!‘ Už to bylo dost špatný, ale Ukrajinci, ti byli hrozně nesnášenliví. Říkali, že chtějí mít Ukrajinu ,čistou jako sklenka vody‘. Nechtěli tam mít ani Poláky, ani Židy, ani Čechy, ani Rusáky, nikoho.“

Někteří z bývalých banderovců se tehdy snažili „převléknout kabát“, avšak jejich bývalí spolubojovníci je krutě potrestali: „V banderovské domobraně byl za Němců třeba sousedův kluk Andrej Douhopoluk. Dlouho po příchodu Rusů nepřežil. Když přišlo osvobození, tak hodil banderovskou flintu do studně a zavřel se doma. Jeho bývalí kamarádi banderovci zavraždili jeho, jeho švagrovou a tchyni. Jediná naživu zůstala jeho žena, která spala tu noc u sousedů. Pak zabili ještě dvě Andrejovy sestry. Všechny ty vraždy byly provedeny dost bestiálním způsobem – uřezali jim prsa, vyřezali jazyky. Já tohle znám jen z vyprávění mámy. Stalo se to den poté, co jsme narukovali do armády, kam odešlo přes padesát boratínských chlapů a ve vesnici zůstali jen ženy, starci a děcka.“

Jiří Opočenský se vydal ve skupině svých vrstevníků k odvodu do Lucka 20. března 1944. Za dva dny byl v Rovně vybrán jako spojař k 2. oddílu 1. dělostřeleckého pluku. Po bleskovém dvoutýdenním výcviku byl se svou jednotkou poprvé nasazen do boje během ofenzivy u Torčína, asi 30 km od Lucka. Vojáci ani nestačili vyfasovat uniformy. „Tam jsme byli už na frontě, ale ještě v civilu.“ Na konci dubna následoval přesun do Besarábie, kde se pak až do září 1944 odehrával důkladnější výcvik.

Později zažil Jiří Opočenský na vlastní kůži nešťastné události u Machnówky a Wrocanky, kde vinou špatné komunikace mezi rozvědkou a velitelstvím napochodovali naši vojáci do nekrytého prostoru přímo před hlavně nepřátelských zbraní. Masakr, který následoval, se přeživším vryl do paměti na celý život. „Byli jsme na nějakém statku. Byl tam hrozný zmatek. My, spojaři, jsme zrovna neměli co dělat, tak jsme pomáhali skládat munici. Stál jsem a čekal, že vezmu na rameno další bednu s minami. Přede mnou šel Tuháček, holič z Lucka. Najednou koukám a Tuháček byl roztrhanej na kusy. Nejdříve mi to nedošlo. Myslel jsem, že upustil tu bednu se dvěma minama a ona explodovala. Ale potom koukám, ta bedna je celá a hoří. Přímo před něj spadl šrapnel a rozsekalo ho to. Vedle stála psí bouda, kterou to taky i se psem rozsekalo. Mě to hodilo pod auto, ale nic se mi nestalo. Kamarád, co stál předtím na autě, spadl dolů, ale taky se mu naštěstí nic nestalo. Byla to první rána, která tam dopadla.“ Uprostřed největší palby museli vojáci spěšně zase nakládat munici a prchat: „Pak to teprve začalo. Na všech stranách to praskalo. Němci byli všude, z každý strany zněla dělostřelecká palba. Oni byli dobře zaměření. V tý palbě jsme museli zase ty minomety naložit, zapřáhnout a pomaloučku vycouvat pryč.“ Jednotkám se nakonec podařilo ustoupit do postavení, kde se mohly zakopat. Jiří Opočenský dostal krajně nebezpečný úkol, navázat pod palbou telefonické spojení s velitelstvím, které bylo asi kilometr vzdálené. Tehdy mu smrt dýchla za krk hodně zblízka. „Na zádech jsem měl bubínkový samopal. Při jedné ráně jsem cítil, jak mi něco s tím samopalem škublo, ale nevěnoval jsem tomu pozornost, protože mi nic nebylo. Večer jsem zjistil, že mi střepina usekla půlku pažby.“

Šestého října 1944 překročila jednotka Jiřího Opočenského slovenské hranice a usadila se v Nižném Komárniku. Se svou jednotkou pak prošel tuhými boji karpatsko-dukelské operace a v polovině ledna 1945 se zúčastnil ofenzivy u Jasla. Kvalitní dělostřelecká příprava na něj tehdy udělala velký dojem. Se zanícením vypráví o použití mobilních baterií, takzvaných bludných děl. „Tady už byla dělostřelecká příprava dělaná úplně jinak. Na celé frontě zůstala připravená takzvaná bludná děla nebo minomety, každá měla svoje auto. Za ranního úsvitu nebo když se zešeřilo, tak se děla přesunula, naslepo vypálila pár ran a zase odjela jinam a tak pořád znova. Čili to dělalo dojem, že fronta je pořád živá a pořád je připravená bojovat. Vůbec nezáleželo na tom, kam ty miny dopadly. Šlo jen o ten efekt.“

Jako spojař měl pan Opočenský možnost celou operaci u Jasla od samého počátku pozorovat z polní pozorovatelny. Jeho vzpomínky jsou plné nefalšované hrdosti: „Patnáctého ledna ráno jsem byl už od brzkého jitra na pozorovatelně. Když začalo svítat, všude byl vidět jen neporušený čistý bílý sníh. Dodnes si pamatuju na první ránu, jako by to bylo včera. Najednou se na sněhu začala objevovat taková černá sluníčka od výbuchů. Palba pak trvala tři hodiny. Tam bylo pět set děl na jeden kilometr fronty! To bylo skutečně úžasný. Když jsem potom slezl z pozorovatelny, uviděl jsem ty ohromný hromady beden od munice, mnoho děl i koní. Byla toho strašná spousta. Překvapilo mě to, protože ač jsem tamtudy každý den ráno a večer chodil na pozorovatelnu, tak jsem o tom nevěděl. Nikdy jsem tam nic neviděl. Dodnes je mi záhadou, kde to tam bylo schovaný.“

Jaselská operace skončila naprostým rozdrcením německých vojsk. Poté začal 1. čs. armádní sbor po celé délce fronty pronásledovat německé jednotky, stahující se z východního Slovenska. Fronta se v té době pohybovala téměř bleskovou rychlostí. „Od té doby jsme frontu honili, ale nějak jsme ji nemohli dohnat. Nevím, zdali to byl záměr vyššího velení nebo náhoda.“ V té době naši dělostřelci museli každou noc podnikat s plnou výstrojí až čtyřicetikilometrové pochody. To vše při nedostatečném spánku a nekvalitní nepravidelné stravě. Není divu, že si Jiří Opočenský dodnes pamatuje na okamžik, kdy mohl po svém židovském veliteli Perštejnovi dojíst zbytek jeho důstojnického bramborového salátu. „Ten bramborový salát si nemůžete představovat, jako se dělá dnes. To byly jen brambory, dost cibule, sůl a pepř. Ale řeknu vám, něco tak dobrýho jsem předtím ani potom nejedl. Hlad je nejlepší kuchař!“

Konec války prožil pan Opočenský nedaleko Kroměříže. Vojáci byli ubytováni po domech. Osmého května, v jedenáct hodin večer, ho ze spánku probudila silná palba. „Najednou byla slyšet příšerná palba. To byl randál! Strašnej rachot! Chytil jsem samopal a vylít’ jsem ven. Nebe hořelo, samá raketa. To bylo něco úžasnýho. Samozřejmě jsem natáhl samopal a těch sedmdesát nábojů jsem tam nahoru taky vysypal. To bylo radosti, že je konečně po válce!“ Po slavnostní přehlídce před prezidentem Benešem, která se konala 17. května na Václavském náměstí, byl Jiří Opočenský převelen na Žatecko. Zde měly jednotky udržovat pořádek a zabránit případným nepokojům. Demobilizace se dočkal v listopadu 1945.

Po odchodu z armády se usadil na statku v Horních Řepčicích, kde se ještě setkal s původními německými majiteli hospodářství, rodinou Schneiderů. Až do jejich nuceného odchodu s nimi dobře vycházel. Hlava rodiny Josef Schneider byl antifašista a příznivec prvorepublikových poměrů. Za války dokonce sloužil v československé armádě. Přesto byla rodina v září roku 1946 odsunuta. V roce 1975 se přijel pan Schneider na svoje bývalé hospodářství podívat a byl rád, že tam nalezl bratry Opočenské. Ti na statku a jeho 26 hektarech hospodařili soukromě do roku 1950.

Se svou budoucí ženou Jarmilou Maléřovou se Jiří Opočenský seznámil v zimě roku 1954 v Lázních Jeseník, kde pracovala jako hotelová pokojská. Vzali se tentýž rok na Vánoce. Vychovali spolu syna Jiřího a dceru Danu. Jiří Opočenský v šedesátých letech vystudoval Vysokou školu zemědělskou a potom až do sloučení s Liběšicemi působil jako předseda JZD Dukla. Od roku 1972 pracoval jako mechanizátor ve větším družstevním celku v Drahobuzi a poté v Lovečkovicích. Pak byl zaměstnán jako hlavní agronom v Lovečkovicích, dále jako chmelař a agronom. V letech 1951 až 1969 byl členem KSČ. Ačkoli v roce 1969 požádal na protest proti ruské okupaci o zrušení členství, byl ještě navíc formálně vyloučen v roce 1971.

Do důchodu odešel v roce 1984, díky dvouleté úlevě pro válečné veterány. Pak ještě sedm let přesluhoval na statku, nakonec pracoval také jako portýr v hotelu Racek v Úštěku.

Na závěr chtěl pamětník vzpomenout na paní Dvořákovou a Svaz bojovníků za svobodu: „Chtěl bych zejména upozornit na osobu sestry Dvořákové, která vede ústřední výbor našeho svazu. Stará se o nás svědomitě a dělá všechno pro to, abychom měli důstojné stáří a nebyli v Unii kráceni na svých právech. Ovšem naše privilegia, která nám shodou historických okolností byla přiznána za vlády komunistů, nyní naráží na odpor části volených zástupců. Náš věk je dnes poměrně vysoký. Přál bych našemu národu, abychom se v té Evropské unii neztratili a byli tam jako Česká republika trochu vidět.“

hrubý, nekvalitní tabák