Eva Orthofer

* 1952

  • „A to pak bylo tak strašně dojemné. My jsme přijeli do Otrokovic, ale my jsme jeli až do Zlína tím vlakem. Ale od Otrokovic stály špalíry lidí podél celé trati, mávali nám a my už jsme teda v oknech, už jsme aj mohli okna otevřít, jsme mávali. No to byl úžasný, tak emocionální zážitek jsem snad už od té doby neměla. Tak v takových jako opravdu až vybičovaných emocích, kdy jsme všichni brečeli, úplně všichni, aj profesoři a všichni, aj strojvůdce. Všichni jsme byli tak šťastní, že jsme do toho Zlína dojeli. No a tam už byli rodiče, tam už byl ten Ladík [Vladislav Wicherek], můj kluk, tak já jsem v prvním okamžiku skočila kolem krku jemu a maminka: ‚No a já su kdo?‘ Tak jako bylo veliké přivítání a tak, že jsme se takto vrátili, ale říkám, je to zážitek na celý život.“

  • „No tak my úplně potentované, to je samozřejmé. Tak jsme si rychle navzájem porozepínaly náušnice, řetízky, prstýnky – a kde s tím? Potom kdosi řekl: ‚Děcka, máte vložky?‘ ‚Máme.‘ Tak honem se tam rozdaly vložky a my to do těch vložek a do kalhotek. A sedly jsme si a teď jsme, si úplně pamatuju, jsme se úplně klepaly. Jako jsme byly fakt z toho vyděšené. A pak přišli ti Rusáci, produpali a: ‚Němá, němá.‘ A to bylo vidět, byli vzteklí, že nemáme, ani hodinky. Když jsme měly třeba některá ruky za zády, v kapsách, musely jsme ukázat, neměly jsme prstýnky, tak byli vzteklí. Ale naštěstí už za nima šel nějaký velitel, který už je jako popoháněl, už asi aj jim to bylo moc, že z celého vlaku, že by nakradli, možná už to tam někdo hlásil… Takže nám se tam nestalo nikomu nic, nikomu nezkřivili ani vlásek. Ale už jenom to jak tam dupali a do každého kupé a křápali tam… No, pak vyskákali vlak se zas rozjel.“

  • „Do bábovkové formy vlila půlku těsta, vložila ruličku s penězma a špilkou si poznačila, v které půlce bábovky peníze vložila. Zalila druhou půlku těsta, bábovka se upekla, špilku vytáhla, aby to nebylo nápadné, a tu polovinu bábovky nepocukrovala, pocukrovala tu druhou polovinu. A já jsem říkala: ‚Bábi, a proč to tak děláš?‘ – No, kdyby náhodou ji uvidí v té tašce, kdyby náhodou si chtěli vzít, tak já jim ukrojím a řeknu: ‚Chlapci, já vám dám tu pocukrovanou a ukrojím z té pocukrované.‘ A tím pádem budou vědět: krájá bábovku, tak tam v ní nemože nic být, protože to aj to už bylo, že by na to mohli přijít. Lidi dávali do konzerv a já nevím do kompotů a do sáčků s kakaem peníze – a oni to pak vysypali a našli, že…“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Zlín, 03.08.2023

    (audio)
    délka: 02:37:50
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Do ničeho se nepleť, nikam nechoď. Víš, jak dopadl děda!

Eva Orthofer, tehdy ještě Klinkovská, maturitní foto, zač. 70. let
Eva Orthofer, tehdy ještě Klinkovská, maturitní foto, zač. 70. let
zdroj: archiv pamětnice

Eva Orthofer, rozená Klinkovská, přišla na svět 20. dubna 1952 ve Zlíně (tehdy přejmenovaném na Gottwaldov) v rodině Ludmily a Ljuboše Klinkovských, jako vnučka po zastřeleném protinacistickém a protikomunistickém odbojáři Štěpánu Hovorkovi (6. března 1898 – 1. prosince 1949). S rodiči žili zprvu na Smetanově ulici na nábřeží, později společně s vídeňskou babičkou Eugenií Hovorkovou a tetou Marií a její rodinou ve vile na Cigánově (dnes ulice Na Výsluní). Kvůli protikomunistické činnosti Štěpána Hovorky (úzce spolupracoval s kurýrem Štěpánem Gavendou) dopadla perzekuce na celou rodinu. Rodiče, babička i teta se strýcem přišli o zaměstnání a až do uvolnění v 60. letech zastávali veskrze dělnické pozice. Matka Ludmila opustila místo v kanceláři a nastoupila k vrtačce, otec Ljuboš se z projektanta stal nádeníkem v otrokovických koželužnách. 21. srpen 1968 prožila pamětnice se spolužáky na chmelové brigádě na Lounsku. Maturovala na střední všeobecně vzdělávací škole (dřívější gymnázium) na Lesní čtvrti, na vysokou pedagogickou školu se ale kvůli špatnému kádrovému posudku nedostala. Absolvovala tedy kosmetickou nástavbu a později působila na nově vzniklé střední odborné kosmetické škole ve Vizovicích. Roku 1983 se přestěhovala za svým prvním manželem na Slovensko a při zaměstnání absolvovala bakalářské studium pedagogiky. Po roce 1989 zakotvila na čas v Rakousku, kde se i podruhé vdala. Roku 2004 převzala v Praze uznání in memoriam pro účastníka protikomunistického odboje Štěpána Hovorku. V době natáčení (2023) žila ve Zlíně v rodinné vile, kde od března téhož roku připomíná osud Štěpána Hovorky tabulka projektu Poslední adresa.