Rostislav Osička

„Čtu teď filozofa Blaise Pascala, který je můj idol. Vím o něm od dcery, která studuje filozofii na fakultě. Je v něm něco podobného mně, co je mi blízké, protože já taky uvažuji srdcem, a ne mozkem. Když začnu přemýšlet, tak je to někdy pozdě. Buď mě někdo podrazí a ví, že to není správné, já to tak ale cítím, a stejně to udělám srdcem. A ten Pascal taky – má srdce, cit a vnímání. Třeba Milan Machovec, filozof, kterého mám rád a kterého jsem chtěl navštívit v nemocnici, ale nestihl jsem to, ten napsal: ‚Kam až bych musel jít, kdybych chtěl dojít na konec světa, když je kulatý. Kam až bych musel jít, abych došel na konec svého trápení, když smrt se spojuje v jednom prstenci se životem.‘ V tom je vlastně všechno řečeno. A všichni se pachtí a ženou se dopředu, myslí si, že jsou něco, ale jsou jenom svědomí a vědomí.“

„Pak přijeli Rusáci, utkání se konalo, bylo to dobré, byl to sehraný sparring, a pak ti dva borci zmizeli. Ti Rusáci ale za mnou přišli, že ještě nedostali peníze. Vzali si ten šek a šli do banky. Přiběhli asi za hodinu zpátky, bledí, sinalí, zaťaté pěsti, mohli by rukama lámat skály. Ta směnka byla napsaná na 999 tisíc, tedy milion korun, a nebyla krytá. Chtěli po mně, abych jim ty peníze dal. Já jsem říkal své tehdejší ženě – co teď? Prodáme auto, máme favorita, to je za pár korun, něco si půjčíme, něco někde vyhrabeme... Takhle jsem přemýšlel. Byli ubytovaní v hotelu Evropa, kde pořád čekali, co se bude dít, a nechtěli odjet. Nakonec to ale zabalili, zdejchli se a zmizeli a od té doby už jsem je nikdy neviděl a nic o nich neslyšel.“

„Jednou jsem byl osloven, když jsem byl v roce 1974 ve Vídni na komunistickém manifestu, kde jsem v Prátru boxoval venku. Zpíval tam i Karel Gott. My jsme tam boxovali, byla tam cimbálová kapela a rozšafní šohaji. Oslovila mě tam jedna slovenská rodina, nějaký pan Jáno Gala. Měli děti, mně bylo osmnáct let, a prý jestli bych tam nezůstal. Viděli, že jsem talentovaný a prý že by se o mě starali a mohl bych tam provozovat profesionální box. Já o tom ale vůbec neuvažoval. Měl jsem doma rodinu, kamarády a nějaké peníze mi vůbec nic neříkaly. Byla to tedy taková nabídka od nich, ale já nechtěl.“