Eva Osvaldová

„Když je nějaké nebezpečí, tak já okamžitě reaguji strachem.“ - „Měla jste možnost o tom s někým mluvit?“ - „Ze strýčkovy strany byla jedna paní, ta byla z Týna. A ta mi jednou řekla, jak mě viděla. Chodili jsme na plovárnu, všichni tam řádili a křičeli já jsem tam prý přišla a byla jsem vyděšená, že se něco stalo. Ta paní si prý pomyslela, že to budu mít na celý život. Ona věděla, že takhle jsem. Ale musí se to překonat.“ - „A jak jste to překonávala?“ - „Moje dcera mi vždycky řekne: 'Neblbni, buď v klidu,' nebo něco takového. Ale já mám ráda zvířata. Chovala jsem kočičky, vždycky jsem je schovávala, když je chtěli utopit. Teď máme pejska a máme vlaštovky. Tak zvířata mě uklidňují.“

„A pak jsem si žádala že chci jít na vysokou školu a zeptali se mě, jestli vstoupím do Svazu mládeže a já jsem jim řekla že ne, že jsem Sokolka a že svůj názor vydržím. Oni že mě nedoporučují. Mám to písemně. Že mě nepustí na vysokou školu, protože bych nezaručovala dobrou politickou práci na vysoké škole.“

„Dověděla jste se někdy, proč právě vašeho tatínka popravili?“ - „Já jsem našla takové staré noviny a byl v nich takový jako plán a bylo tam centrum gestapa. To centrum gestapa bylo v Netolicích. Byla tam nějaká zubařka a ta donášela těm Němcům. Když byl potom soud, tak ti Němci sami dosvědčili, že tomu jednomu řekla, že pan Rozenfelder bude popraven. Ona zřejmě tam měla to centrum gestapáků a tam to upekli.“ - „Jak k tomu došlo nevíte? Říkala jste že byl popravený jako jediný, ještě ten den. Proč právě on?“ - „To nevím, ona asi musela někoho určit.“

„Maminka vždycky... Oni se s ní zavřeli do pokoje. Ona měla tu tetu Mařenku a ten strejček Podlaha, ten tam stál, stál tam dědeček, babička, všichni stáli za dveřmi, zatímco oni tam na ni řvali a nadávali do těch nejsprostších jmen, úplně příšerně. Tak ten strejček tam neochvějně stál. Babička mu říkala, aby šel radši domů, aby ho ještě nezavřeli. Ale on opravdu byl taková naše opora veliká.“

„Šli jsme k strýčkovi a tam jsem klečela před nějakým křížem a modlila jsem se, aby se tatínek vrátil. Potom jsem spala, najednou mě vzbudil strašný pláč. Maminka ležela na schodech a křičela. Přišel jí úmrtní list, ten gestapák jí ho přinesl. Bylo tam, že tatínka popravili. Tak to si trochu pamatuji, jak tam maminka strašlivě plakala. Naši rodiče měli společné jmění a tatínek dostal trest smrti a propadnutí majetku. Gestapáci k nám tedy jezdili jednou za týden nebo za čtrnáct dní a oni tak řvali a nadávali... Maminka byla vzdělaná učitelka a nadávali jí do těch nejsprostších jmen. Řvali na ni. Utekla jsem na půdu, strašně jsem se bála.“

„A na Všesokolském sletu se vyvolávaly hesla proti komunistické straně. My jsme šly v průvodu za dorostenky. Sestry nás večer zavolaly a říkaly: ‚Prosím vás, hlavně tam zítra nevolejte žádný hesla!‘ Neřekly, nesměly říct, že by nás zavřeli. No ale ono to nebylo nic platné, to se to neslo tím průvodem: ‚Beneše chceme na Hradě, nechceme ho v zahradě!‘ A když jsme stály na tom cvičišti, hrála hymna, tak se ozvalo: ‚Ať žije prezident Beneš!‘“

„Bylo úplně plné, ale plné, narvané náměstí. Všude už byli Američané, v Husinci a já nevím kde, a tady nebyl nikdo, tady se pořád čekalo, Netolice jsou asi nějak mimo trasu. Celé náměstí a já v kroji, my byli vždycky nastrojený do krojů, a zase jsme se svlékli a zase oblékli. Až se nějací dobrovolníci sebrali, vzali nějaké auto a jeli do Husince nebo někam tam. Ukradli tři nebo čtyři Američany a přivezli je sem. Když přijeli, tak náměstí úplně šílelo. Američany nesli na rukou, a jak je radnice a na ní balkon, tak je vynesli na ten balkon, a to úplně jsme šíleli.“

„Bylo to po roce šedesát osm. My jsme byli na školení v Prachaticích a tam nám říkali, jak máme dětem vysvětlit, že nás Rusové obsadili. Přines tam mapu a říkal: ‚Vezmete mapu a teď jim ukážete ten veliký Sovětský svaz a to malinkaté Československo.‘ Já jsem to nikdy neříkala, ale moje kolegyně byla taková velmi aktivní. Nevím, jestli to dětem vysvětlovala, ale domnívám se, že ano. Protože jsme šli na procházku. Chodili jsme na Peklo a děti si tam krásně hrály. A teď najednou jeden chlapeček ke mně přišel a povídá mi: ‚Paní soudružko učitelko, tam sedí velká sovětská moucha.‘ Já jsem nejdříve říkala: ‚Co?‘ Tak jsem pak s ním šla a říkám mu: ‚Jiříku, co že tu sedí?‘ A on říkal: ‚Velká sovětská moucha.‘ A mně to teprve došlo! Děti došly k názoru, že co je velké, to je sovětské.“

„Já jsem si žádala o vysokou školu. A teď tam sedělo celý to osazenstvo (komise). A teď mi řekli, ten svazák mi říkal, jestli vstoupím do Svazu mládeže. A já jsem řekla: ‚Nevstoupím.‘ Protože Svaz mládeže na mě napsal takový posudek, takový hanby na moje rodiče, že mě urazili, a jestli se mi omluví a řeknou, že lhali, tak pak tam třeba vstoupím. Takže mě vyrazili.“