Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Martin Oulický (* 1951)

• narozen 11. prosince 1951 v Praze

• odmalička žil s jen s babičkou a dědou, matka se odstěhovala za prací

• v 70. letech chodil pravidelně na koncerty The Plastic People of the Universe, zajímala ho hudba

• hudbě propadl, sháněl kvalitní zahraniční muziku po burzách

• pravidelně navštěvoval matku na Přimdě, v těsné blízkosti západoněmeckých hranic, kde přišel do styku také s civilní ochranou hranic

• koncem 60. let se vyučil soustružníkem v pražském Motorletu

• hospitalizací v psychiatrické léčebně v Bohnicích se snažil vyhnout povinné vojenské službě

• pracoval ve studiích FAMU, kde zažil revoluční aktivity studentů

• ještě před listopadem 1989 vycestoval do západního Německa

• po sametové revoluci pracoval mj. jako domovník portugalského velvyslance

Mladého muže z pražských Dejvic pohltila hudba. Neměl to daleko na Břevnov, kde pravidelně hrávali Plastici. A tak na jejich koncertech nemohl žádný víkend chybět. Jeho maminka žila v blízkosti západoněmeckých hranic, kde byla dobře slyšet Svobodná Evropa. Ač ho místní znali, přece jen se nevyhnul několika kontrolám ze strany civilních ochránců hranic.

Na bohoslužby do Víta

Martin Oulický se narodil 11. prosince 1951 v Praze 6 - Dejvicích jako dítě bez otce. Vychovávali ho babička s dědou. Matka Dagmar Oulická nejprve studovala lesnickou školu v Písku a posléze se sama odstěhovala na Přimdu za prací. Měla ráda přírodu.

Babičku a dědu popisuje Martin Oulický jako hrozně hodné lidi. Děda měl vystudovanou obchodní akademii v Klatovech a v Praze pracoval ve spořitelně. Poté, co odešel do důchodu, ještě dvacet let pracoval jako stavební dělník na Pražském hradě. Babička byla modistkou. A jak už to tak v té době chodilo, šila neoficiálně na zakázku pro různé známé a známé známých. Jeden čas oblékala i manželku předního představitele KSČ Lubomíra Štrougala. Prarodiče tak neměli finanční nouzi. „Ale nenávist ke komunismu byla zřejmá v celé rodině,“ doplňuje obrázek svého zázemí Martin Oulický.

Jako malý chodil Martin Oulický s dědou na bohoslužby do katedrály sv. Víta na Pražském hradě. „Hrozně mě oslovovalo, když zahráli na varhany. To je nádhera,“ vyznává se pamětník z celoživotní lásky k hudbě. K návštěvám katedrály sv. Víta se mu vybavuje i vzpomínka na kostelníka, který hlídal klid při bohoslužbách. „On měl červený mundúr a hůl jako Mikuláš. S tím tam chodil, a kdyby někdo rušil, tak by ho vyhnal,“ přidává svůj dětský postřeh.

Koncerty Plastiků

Záhy našel zalíbení v rockové a undergroundové hudbě. Vybavuje si Top Show v kině Kyjev, kde se stal beatmanem roku Petr Janda. Pravidelně také chodil v sedmdesátých letech 20. století každý víkend na koncerty The Plastic People of the Universe do hospody U Lhotáků na Ořechovce. „Tam byli lidi, které člověk nikde jinde v Praze nepotkal. To byly zjevy,“ popisuje pamětník, jak to vypadalo v hledišti. „Ale nikdy se tam nic nestalo. Nikdy tam nebyly konflikty, že by se někdo serval,“  říká s tím, že lidi tam šli za hudbou, protože underground nikde jinde nebyl.

Směsice návštěvníků byla natolik pestrá, že tam podle Martina Oulického museli být i práskači. Dokladuje to svým zážitkem, kdy po jednom koncertě šel s partou svých dejvických kamarádů pěšky domů. V jiném směru, než kudy se ubírala jejich cesta, někdo strhal sovětské vlajky. Ale policisté ve tři hodiny ráno předvedli na stanici k výslechu právě jeho a jeho kamarády. Jak o nich věděli a jak věděli, že byli právě ten večer na koncertě U Lhotáků, je pamětníkovi dodnes záhadou.

Hudba, hlavně ta téměř nedostupná, desky a plakáty hudebních kapel, to všechno se na dlouhá léta stalo středobodem jeho života. Chodil po burzách. „Koupil jsem Hendrixe. To byl originál. Víte, kolik stál? 250 korun! To byly strašný peníze,“ ilustruje hodnotu tehdy nedostupného zboží. V té době se průměrný měsíční plat pohyboval kolem tisíce korun.

V blízkosti hranice se Západem

Od patnácti let trávil Martin Oulický každé prázdniny u maminky na Přimdě, jen několik kilometrů od bavorských hranic. Díky tomu tam čistě chytali Svobodnou Evropu. „Protože na Evropě se hrálo nejvíc. Když začínaly zprávy, rušička, která byla na Přimdě, začala bublat. Tak jsme nahrávání nechali,“ říká pamětník. Jeho kamarád dokonce kvůli natáčení hudby jednou nesl pěšky magnetofon Sonet Duo z několik kilometrů vzdáleného Boru u Tachova. Autobusové spojení na Přimdu v té době nebylo nic moc.

Na Přimdě v době, kdy tam Martin Oulický jezdil, tedy od přelomu šedesátých a sedmdesátých let 20. století, byla podle něj větší část lidí negramotná. „To vím od matky, že to bylo rumunské osidlování pohraničí, protože tam nikdo nechtěl být. Co by tam taky kdo dělal,“ glosuje pamětník. Bydlelo tam podle jeho vzpomínek několik českých rodin, ale hlavně dělnice a dělníci, kteří sázeli stromy v lesích, a podobné profese.

Civilní ochránci hranic

Ačkoli ho místní znali, nejen pro jeho tehdejší dlouhou hřívu zrzavých vlasů zažil i několik střetů s civilními hlídači hranic. Jednou jel na Přimdu jen na otočku, poklábosit s mámou a na houby. Prodíral se s košíkem mlázím a najednou měl pocit, jako by ho někdo sledoval. Chvíli tomu nevěnoval pozornost a pokračoval v hledání hub. Pak z mlází vyšel a najednou pět chlapů. Ptali se, co tam dělá, a chtěli po něm doklady. Ty u sebe samozřejmě neměl. Už procházeli vesnicí, když potkali otce kamaráda Martina Oulického. 

„A já říkám: ‚Prosím vás, pane Harazim, oni mě tady zatýkají, že chci snad překročit hranici.‘ A on říká: ‚To je syn Oulický, techničky z lesního závodu.‘ – ‚To je nám jedno. To vám můžeme věřit, ale jste možná domluvení.‘ Já jsem říkal: ‚To je dobrý, tak jdem,‘“ popisuje situaci. Všechno se nakonec vyjasnilo a hlídka se mu ani neomluvila. Podobný zážitek s ostražitostí obyvatel pohraničí měl i v nedalekém Rozvadově, kam si s kamarády zašel na výlet. Posadili se v hospodě a jen ze srandy se začali bavit o tom, jak daleko to asi tak je do Weidenu. „Hostinský zavolal, za chvilku tam byla kontrašpionáž. Vyptávali se, odkud jsme, a odvezli nás zpátky na Přimdu,“ popisuje pamětník, co následovalo.

Začali střílet do lidí

Po základní škole šel do učení do Motorletu, kde pracoval jeho strýček. Motorlet, bývalá Waltrovka, sídlil v Jinonicích. Nadšený z dennodenního dojíždění z Dejvic nebyl. Metro ještě v Praze nebylo, muselo se autobusem. Vyučil se soustružníkem. Už ve třetím ročníku si vydělal 1800 korun. Výuka ke konci školy byla jen jeden den, zbytek týdne učni už chodili do práce. Martina Oulického si vzal pod svá křídla zkušený dělník Burda, řečený Bavor, ač mistr varoval mladého učně, aby se v jeho společnosti nevyskytoval. „On mi říkal: ‚Neblbni, zkazil bys normy.‘ Já jsem dělal dvě hodiny a pak jsem byl v kantýně, nic nedělal, ale přitom jsem plnil na 120 procent,“ přibližuje tehdejší produktivitu práce.

Za učňovských let zažil vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968. Babička ho probudila se slovy, že je válka. Leninovou, dnes Evropskou třídou se valily tanky. S kamarádem pak šel na Václavské náměstí a k rozhlasu. „Oni normálně začali střílet do lidí, kteří se schovávali ve výklenku u rozhlasu,“ popisuje pamětník, co se tam dělo. Kamarádovi Merymu prostřelili tašku, a tak se rozhodli odtamtud zmizet. Zúčastnil se i protestů v srpnu 1969. Dostal ránu vodním dělem. „To je rachot jako kráva. Já jsem měl pocit, že ležím ve vzduchu, a pak jsem sebou flákl. A byl jsem označený,“ vybavuje si Martin Oulický. Voda totiž byla smíchaná s červenou barvou, aby policie lépe poznala ty, kterým se z Václavského náměstí podařilo utéct. Jeho kamarád byl synem armádního důstojníka, a tak si podle vzpomínek Martina Oulického troufl být drzý na důstojníka, který se je snažil už v Dejvicích legitimovat.

Jak se vyhnout vojně

Po vyučení by za normálních okolností čekala mladého muže povinná vojenská služba. Vojenská správa ale z vlastního popudu zohlednila, že Martin Oulický je dítě de facto bez rodičů, žije s babičkou a s dědou, a nabídla mu, aby se místo dvou let na cvičišti podílel coby dělník Vojenských staveb na výstavbě paneláků podél tehdejší Leninovy, dnes Evropské ulice. Přijal. Do práce to měl kousek a nemusel se stříhat. Dalším působištěm Martina Oulického pod Vojenskými stavbami byla výstavba patentového archivu v Bubenči. Nočního hlídače tam na stavbě dělal básník a překladatel Petr Kopta, bývalý politický vězeň a později signatář Charty 77. Jelikož se mladý muž chtěl vyhnout i zkrácenému pětiměsíčnímu vojenskému výcviku, který měl po jeho práci pro Vojenské stavby následovat, hledal cesty, jak se dostat k modré knížce. Petr Kopta mu doporučil svého známého doktora Kabeše z bohnické léčebny.

Martin Oulický byl nakonec hospitalizovaný ve výzkumném pavilonu doktorkou Sobotkiewiczovou. Měl dokonce možnost v rámci hospitalizace pokračovat ve studiu angličtiny v rámci kurzu v Ústředním domě armády. „Seberou vám občanku a měl jsem papír, kde bylo napsáno: ‚Pacient zdejšího ústavu má vycházku bez doprovodu od – do.‘ Tak já jsem si vlastně dělal, co jsem chtěl. To byla svoboda!“ říká pamětník. Vojnu sice oddaloval, ale nakonec si v roce 1975 těch pět měsíců odsloužit musel.

Touha po vzdělání

Během hospitalizace se v Bohnicích skamarádil s filmovým kritikem Ivo Hepnerem. Díky němu získal místo osvětlovače ve studiích FAMU v Klimentské ulici. Tam se z osvětlovače přes opraváře střihacích stolů vypracoval na vedoucího mechanické dílny. Zároveň si vydělával stavbou vestavěných pater jako melouchář. V touze po vzdělání, jak sám říká, se Martin Oulický v druhé polovině sedmdesátých let přihlásil k večernímu studiu na Gymnázium Wilhelma Piecka v Korunní ulici, v současnosti tam sídli Arcibiskupské gymnázium. 

Do školy chodil třikrát týdně po práci, výuka začínala kolem čtvrté hodiny odpoledne, domů do Dejvic se dostal až kolem deváté. Studium završil maturitou. Původně se chtěl přihlásit na filozofickou fakultu, protože filozofii považuje za nejdůležitější vědu. K tomu by ale musel získat souhlas zaměstnavatele. „Ale k čemu by mu byl filozof u soustruhu,“ povzdechne si pamětník. Dosáhl nejvyšší řemeslnické třídy, a přihlásil se tedy na ČVUT. Přijímací komise mu dávala možnost opravit si test z matematiky, který nedopadl dobře, ale Martin Oulický podle svých slov odmítl. Psal se rok 1980 a jeho čekala svatba, budoucí žena už byla těhotná.

Přátelský duch na FAMU

S rodinou na krku přišel problém, jak sehnat bydlení. Nastěhovali se do prázdného bytu, na který dostal Martin Oulický tip od svého kamaráda. Byla to ale problematická situace. Byt úředně obývala starší dáma, která se chtěla z Prahy odstěhovat a zařizovala si výměnu. Nepřehledná právní situace se dostala až k soudu. Nakonec mladá rodina Martina Oulického zaplatila tisíc korun pokuty za to, že se nabourali do bytu, ale ten jim byl přidělen.

Na léta strávená na FAMU Martin Oulický vzpomíná v dobrém. „Panoval tam velmi přátelský duch,“ říká.  Na FAMU zažil i předváděčky filmů, které se leckdy do běžné distribuce ani nedostaly. V paměti mu utkvěla hlavně skupina studentů filmové školy jako Václav Marhoul, Karel Smyczek, Vladimír Merta či už nežijící režisér Karel Kovář. Během studentské stávky v listopadu 1989 seděl několik dní na vrátnici studia FAMU a vyřizoval telefonáty. „Ti kluci věděli, o čem je řeč. Byli hrozně opatrní, protože naproti repre byla pětipatrová budova, která byla ministerstva vnitra. Z toho měli strach, ale měli to ošéfované,“ vzpomíná.

Dívka a Listopad

Před listopadem 1989 jel Martin Oulický na soukromou návštěvu do Norimberka za kamarádem, jehož rodiče emigrovali a podařilo se jim zařídit scelení rodiny. Do západního Německa vezl dva Kulhánkovy autorské tisky spolu se všemi potřebnými dokumenty. Když přijeli ve tři hodiny odpoledne na rozvadovskou hranici, přivítal je celník slovy: „A, frajeři z Prahy,“ vzpomíná pamětník. Podstoupili podrobnou kontrolu, kdy po nich chtěli i odmontovat zadní sedačku, což odmítl.

V Norimberku přespávali v tělocvičně, kde shodou okolností nocovala také skupina veslařů, kteří se odněkud vraceli do Československa. S jednou z dívek z výpravy se Martin Oulický sblížil. Nechala mu vzkaz, kde ji může v Praze najít. Setkávání v Praze pak bylo více a jedno bylo právě 17. listopadu 1989. Jako gentleman ji doprovodil z Blatničky na Starém Městě do Karlína, pak jel metrem. Díky tomu se vyhnul chůzi přes Národní třídu, kde v tu dobu procházel studentský průvod, na nějž zaútočil pohotovostní pluk SNB. „My jsme nevěděli o existenci nějakého maléru. Já bych do něj vlezl, kdybych šel rovnou domů,“ uvědomuje si pamětník.  Domů dorazil asi v devět hodin večer a podle jeho vzpomínek se v televizi hlásilo, co se na Národní třídě stalo.

Po revoluci pracoval mimo jiné v restaurátorské firmě, která se podílela na obnově Obecního domu. Jeho žena posléze zareagovala na inzerát poptávající domovníka, zahradníka a druhého řidiče v rezidenci portugalského velvyslance, kam nastoupil a kde strávil několik let.  Martin Oulický stále (2025) žije v Praze a má dvě děti.