Martin Oulický

* 1951

Video Player is loading.
Current Time 0:00
/
Duration 0:00
Loaded: 0%
Progress: 0%
Stream Type LIVE
Remaining Time -0:00
 
1x
  • „Já jsem tam přijel na otočku. Pokecat s maminou, dáme kávu a vyrazím po houbách a domů. Tak jsem měl přesně naplánováno, kudy půjdu, protože jsem to tam znal. A najednou: znáte ten pocit, že se na vás někdo dívá? Pak jsem už slyšel, že tam něco šramotí. Tak jsem vylezl z toho poměrně mlází do volného prostoru. A teď najednou pět chlapů: pomocník VB. A já říkám: ‚Co je?‘ – ‚Co tady děláte?‘ Já říkám: ‚To vidíš, vole, sbírám houby, ne? Co bych tady dělal...‘ – ‚Občanský průkaz!‘ Já říkám: ‚Mám košík a nůž. Občanský průkaz mám na Přimdě u matky.‘ – ‚Tak to půjdeme zkontrolovat.‘ Tak jsem říkal: ‚Tak jdem. Zkazili jste mi celý den, ale co mám dělat?‘ Jenže protože mě ta Přimda znala a ta vesnice je rozcouraná, tak tam seděl pan Harazim, jehož syn byl můj kamarád. A tam kouřil nějaký doutník. A já říkám: ‚Prosím vás, pane Harazim, oni mě tady zatýkají, že chci snad překročit hranici. A začínal bych v týhle prdeli na Přimdě, ne?‘ A on říká: ‚To je syn Oulický, techničky z lesního závodu.‘ – ‚To je nám jedno. To vám můžeme věřit, ale jste možná domluvení.‘ Já jsem říkal: ‚To je dobrý, tak jdem.‘ Tak jsme šli domů pro občanku. A myslíš, že se mi omluvili? Ukázal jsem jim občanku a vysrali se na mě, že jo.“

  • „A potom, když jsem se nechal hospitalizovat v Bohnicích, tak paní doktorka Sobotkiewiczová říkala: ‚Helejte, ale vy byste mohl chodit...‘ protože měli nějakou družbu s francouzskou ambasádou. Tak říkala: ‚Helejte, vy půjdete na tu vaši angličtinu, předtím půjdete, vyzvednete nějaké filmy ve Štěpánské. Pak to sem přinesete a hotovo.‘ A prostě bylo to velké free. Já jsem tam byl hospitalizovaný, seberou vám občanku a měl jsem papír a tam bylo: pacient zdejšího ústavu má vycházku bez doprovodu od – do. Tak já jsem vlastně si dělal, co jsem chtěl. To byla svoboda!“

  • „Protože já jsem chodil každý týden na Plastic People na Ořechovku k Lhotákům. A když jsem se posléze dozvěděl, že každý třetí byl udavač, že to byly pěkný kurvy, tyhle máničky některý. Protože my jsme třeba bydleli v Dejvicích, takže tyhle lidi, kteří byli z Jižního Města nebo kteří to měli daleko, tak šli k vozovně střešovické. No ale my, kteří jsme to měli blízko, tak jsme podběhli trať, byli jsme doma za čtvrt hodiny támhle u Budvarky hospody, která sice už měla zavřeno, ale byli jsme vlastně na Kulaťáku. A tam někdo otrhal vlajky. To byli ti šmejdi z Jižního Města. Ruské vlajky. Co my bychom dělali ve Střešovické ulici, když jsme bydleli na druhou stranu... Ve tři hodiny ráno jsme byli všichni ve Čkalovce na policii. Kdo nás asi mohl prásknout? Dobří přátelé... Hrozný, hrozný.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 04.02.2025

    (audio)
    délka: 02:02:21
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Milovník hudby z pražských Dejvic jezdíval nejen za hudbou do pohraničí

Martin Oulický v roce 1975
Martin Oulický v roce 1975
zdroj: Archiv pamětníka

Martin Oulický se narodil 11. prosince 1951 v pražských Dejvicích jako dítě bez otce. Jeho matka se záhy odstěhovala sama za studiem a za prací, a tak vyrůstal malý chlapec s babičkou a s dědou. S mládím přišel zájem o muziku, pravidelně chodil na koncerty undergroundové kapely The Plastic People of the Universe do břevnovského hostince U Lhotáků. Od patnácti let pravidelně jezdil na prázdniny za maminkou na Přimdu, do blízkosti západoněmecké hranice. Kromě přístupu k čistému vysílání Svobodné Evropy, hlavně jejích hudebních pořadů, tu přišel do styku také s civilní pohraniční stráží. Po základní škole se bez zvláštního zájmu o obor vyučil soustružníkem. Místo povinné vojenské služby se stal dělníkem Vojenských staveb, poté měl nastoupit na zkrácenou povinnou vojenskou službu. Té se pokoušel zcela vyhnout díky pobytu v bohnické psychiatrické léčebně, ale nakonec musel narukovat. Po vojně nastoupil jako osvětlovač do studií FAMU v Praze. V různých profesích tam působil až do doby těsně po sametové revoluci. V devadesátých letech kromě jiných zaměstnání dlouhodobě pracoval jako domovník v rezidenci portugalského velvyslance v České republice. Martin Oulický žije (2025) v Praze, má dvě děti.