„Je zajímavé, že otec to trochu předvídal. Matka vyprávěla, že byli s bratrem v Sezimově Ústí a otec poslouchal BBC. Jednou ladil BBC a našel tam Moskvu. Poslouchal chvíli tu Moskvu a prohlásil, že ti Rusové k nám vtrhnou. Že to, co tam slyšel, je jasná ideologická příprava na ozbrojený zásah. Takže on to věděl asi tři týdny dopředu, že to k tomu spěje. Já to rozhodně netušil.“
„Byla tam prokurátorka Adamová, která měla právnickou dvouletku z padesátých let, kdy nahnali dělníky na školu a do dvou let z nich udělali právníky. Ona v rámci toho, že bych se měl podívat na soud, mě tam vzala a že zrovna někoho berou do vazby. Já vůbec nevěděl, o koho jde. A najednou jsem zjistil, že to je Jirous. Byl pár dní před tím propuštěn z výkonu trestu. Na nějakém koncertě měl rušit prohlášením, že bude se zpěvačkou diskutovat o jejích textech a ještě něco o mercedesu se západní značkou se tam řešilo. Mě velice zarazil ten kontrast mezi Jirousem, který působil velice vzdělaně a kultivovaně, a tou doktorkou Adamovou, která měla naučených pár právnických vět. Dr. Adamová se ho ptala, čím se živí, on říkal, že píše monografii o německém expresionistickém malíři. Když se ho Dr. Adamová ptala, jestli mu to někdo vydá, odpověděl, jak to má vědět, když to ještě nedopsal. Přišlo mi elegantní takto vypíchnout absurditu té situace.“
„Přijeli jsme velmi brzy, už v roce 1951, protože otcova bratra zatkli pro velezradu a v roce 1954 dostal dvacet let. Bratr velezrádce nemohl být velvyslancem. Jmenoval se Eduard Outrata. Byl ministrem financí v první exilové vládě, pak se nějak nepohodl s Benešem a po válce dělal dvouletý plán obnovy hospodářství. Komunisté ho obvinili, že vědomě podcenil výsledky, kterých mohl náš průmysl dosáhnout, a tím poškodil náš stát, jak to v těch procesech bývalo. Dostal dvacet let, pak ho ale propustili, protože trpěl srdeční vadou. Báli se, že jim zemře ve vězení, a v roce 1955 už to nebylo všechno tak tuhé. Otec mu přivezl z Ameriky na jeho srdeční chorobu léky, ale oni mu je odmítli ve vězení dát.“
„Když zavřeli otcova bratra Eduarda, oba rodiče viděli, že je to naprosto nesprávné. Viděli fungování režimu a začali měnit názory. Ještě když jsme byli hodně malí, rodiče se nás snažili naučit rusky, a to ještě dřív, než jsme měli ruštinu ve škole. Ale nějak to neuspělo a nechali toho. Samozřejmě je vyloučili ze strany v roce 1951. Potom kolem roku 1960, když rehabilitovali strýce, je vzali zase zpátky. V roce 1968 otec napsal právní pojednání z mezinárodního práva o tom, co je to okupace, a bylo to naprosto jasné. Matku tedy podruhé vyloučili v roce 1969. Otec už byl nemocný leukémií. Nepozvali ho k prověrkám, protože věděli, že by odpověděl, že jde o okupaci a že s tím nesouhlasí. Podle mě věděli, že zemře. Leukémie byla tehdy neléčitelná nemoc. Nechali čas, aby to vyřešil. Jinak by ho nesporně vyloučili taky.“
„Šli jsme do kina Jalta na film Smrt v červeném jaguáru a mezitím se to semlelo. Když jsme šli do kina, byli nějací lidé u sochy Sv. Václava, nahoře byl kordon policie, snad i nějaké obrněné transportéry. My jsme se v kině zdrželi, protože se rozbila promítačka a opravář se tam nemohl dostat, policajti ho nechtěli pustit na Václavák. Nakonec se tam nějak probil. Film šel tedy dál. Pak ti policajti vytlačovali lidi dolů na Václavák a někteří zaběhli do průchodů. Kino mělo špatné větrání, takže se v kině větralo přímo z průchodů. Nějaký policajt tam hodil slzný granát. Začaly se nám dělat krvavé mžitky před očima a většina lidí začala v němé hrůze prchat z kina. Vybíhali akorát mezi policajty a ti je tam mlátili na hromadu. My jsme si lehli pod sedadla. Nevím, jestli tam nějaký policajt nahlédl, nebo ne, ale když to všechno utichlo, slyšeli jsme jen zvuk filmu, který běžel dál. Tak asi po deseti minutách jsme vylezli, posadili se a zbylo nás v tom kině asi pět.“
Pěstoval jsem si pověst kverulanta, aby nikoho nenapadlo nabízet mi členství ve straně
Matěj Outrata se narodil 29. října 1949 ve Washingtonu, kde byl tou dobou jeho otec JUDr. Vladimír Outrata velvyslancem. V roce 1951 byl z postu velvyslance odvolán a rodina se vrátila zpět do Československa. Otec učil na právnické fakultě, matka byla překladatelka z francouzštiny a angličtiny. Matka Eva Outratová pocházela z rodiny ak. malíře Ludvíka Strimpla, který žil v Paříži, a traduje se, že začátkem první světové války seznámil dva významné státotvůrce, Milana Štefánika a Edvarda Beneše. Rodiče pobývali za války ve Francii, Anglii a od roku 1941 v Sovětském svazu, kam byl Vladimír Outrata vyslán na diplomatickou misi. Po válce rodiče vstoupili do KSČ. Otec působil na Ministerstvu zahraničních věcí, v roce 1947 přešel jako profesor na Vysokou školu politickou a sociální. Od roku 1948 do odvolání v roce 1951 působil jako velvyslanec v USA. Důvodem odvolání bylo dle pamětníka zatčení otcova bratra Eduarda Outraty, někdejšího exilového ministra financí, který byl v roce 1954 ve vykonstruovaném procesu odsouzen k 12 letům za velezradu a sabotáž. Rodiče pamětníka byli vyloučeni z KSČ, pozměnili názor na stranu, avšak nezavrhli ji. V roce 1963, po rehabilitaci strýce, byli opět na vlastní žádost do strany přijati. Matěj Outrata vystudoval gymnázium a byl přijat na právnickou fakultu UK. Zažil situaci na škole v krizových letech 1968, 1969, okupační stávku, silně prožíval sebeupálení Jana Palacha. V den výročí srpnové okupace roku 1969 zažil živelnou demonstraci na Václavském náměstí, při níž někdo zaútočil slzným plynem v kině Jalta plném lidí. Popisuje svou účast při oslavách vítězství ČSSR nad SSSR na mistrovství světa v hokeji v roce 1969. Po absolvování práv se v lednu 1975 oženil a na podzim musel narukovat na dvouletou základní vojenskou službu, neboť vysokou školu studoval o rok déle. Pracoval na prokuratuře jako čekatel, nebyl však spokojený s úrovní soudců a prokuratury a rozhodl se, že se nebude trestnímu právu věnovat. Od roku 1980 působil jako podnikový právník na generálním ředitelství Potravinářského obchodu. V červnu 1989 byl přijat do federální arbitráže v legislativním odboru, a to i přesto, že nebyl ve straně. Po revoluci nastoupil do vládní legislativy, ale po několika měsících z vlastního rozhodnutí odešel. V devadesátých letech si založil živnost na právní poradenství, poté se věnoval privatizačním projektům pro velké podniky. Měl podnikavého ducha. V polovině devadesátých let změnil pole působnosti a s kamarádem provozoval pilu, pořídil si také výrobnu palet, měl obchod s vybavením do přírody, střelivem a zbraněmi. Koncem devadesátých let se nechal zapsat do advokátní komory a pak pracoval jako samostatný advokát.