Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helena Paessler (* 1953)

• narodila se 11. července 1953 v Teplicích v severních Čechách

• oba rodiče byli německé národnosti

• část rodiny postižena poválečným účtováním se sudetskými Němci

• od roku 1965 žila v Německu

• pracovala pro československý disent

• od roku 1979 pracovala v exilovém knihkupectví Dialog

• od roku 2021 předsedkyní Seligerovy obce (Seliger-Gemeinde)

„Mé srdce je rozdělené. Jsem Češka i Němka. Rozumím poválečné zuřivosti a touze pomstít se a zároveň hluboce soucítím s oběťmi divokých odsunů,“ říká Helena Paessler – žena, která se v roce 1953 narodila do německé rodiny a jejímž životním leitmotivem je nalezení porozumění a smíření mezi dvěma národy, které rozdělila druhá světová válka.

Hořící hory

Pohnutý příběh Heleniny rodiny se začal psát ve chvíli, kdy se během válečných let ve Vlkově mlýně v Proseticích (dnešní předměstí Teplic v severních Čechách) potkali Gerda Pompe a Herbert Kotz – děvečka a účetní, kteří zde pracovali a také v sobě našli zalíbení. Osud je poprvé rozdělil na samém sklonku války, když Herberta v únoru 1945 úřady povolaly k nucenému nasazení do Drážďan. „Tatínek měl štěstí v neštěstí, odmala měl totiž silně poškozený zrak, 12 dioptrií. Když to v Německu zjistili, poslali jej zase zpět,“ říká Helena Paessler, jejíž otec z Drážďan odjel jedním z posledních vypravených vlaků – brzy nato začalo bombardování, kdy spojenci nad městem vysypali přes 3 900 tun výbušných a zápalných pum: „Maminka mi říkala, že hořící Drážďany byly vidět po celém obrysu Krušných hor jako žlutorudá záře.“

Noční cesta

Poté, co válka skončila, přišel Herbert jednoho dne do práce – ale svoji milou nespatřil. Nepřišla ani na druhý den, ani za týden, ani za měsíc. „Maminku a její rodinu hned po válce naložili do dobytčáku a odvezli do Německa. Zpočátku o sobě s tatínkem vůbec nevěděli, ale mamince se podařilo poslat otci telegram, čímž pak zůstali v dalším spojení,“ vypravuje pamětnice, jejíž rodiče k sobě znovu našli cestu jen díky tomu, že Herbert Kotz znal dobře hory. Jedné noci za svitu úplňku, kterou si Herbert vybral právě z toho důvodu, že bude na cestu lépe vidět, pak Gerdu na lyžích převedl zpět do Československa. Měli štěstí. Psal se leden 1948 – železná opona se neprodyšně uzavřela tři roky poté.

Gerda se po návratu do Československa nějakou dobu skrývala. Nesměla vyjít z domu a Herbert ji každý den učil českému jazyku. Když se šla po devíti měsících sama nahlásit na policii, nikdo jí nechtěl věřit, že není Češka. „Maminka pak strávila nějakou dobu ve vězení. To, že se z Německa načerno vrátila, vzala celé na sebe – řekla úřadům, že zná dobře hory a že česky uměla již odmala. Tatínek ji ve sklepě pod radnicí navštěvoval a nosil jí deky. Když pak maminku propustili, musela nějakou dobu pracovat jako služka u vojenského důstojníka, a tak to šlo až do konce roku 1949,“ říká Helena Paessler. Již počátkem roku 1950 bylo uzákoněno, že se znovu smí uzavírat smíšená, tedy česko-německá manželství. „Byla to pohnutá doba, tehdy se v podstatě nenašel nikdo, kdo by měl odvahu rodiče sezdat. Nakonec to udělal nějaký pan Pudil z Teplic a rodiče byli svoji,“ upřesňuje pamětnice.

Dál se háže kamením

Těžký osud poválečných let prožila i rodinná větev z otcovy strany. „Zatímco maminčina rodina byla odsunuta do Německa, kde dědeček zemřel steskem a babička se strýcem se rozhodli usadit v Hannoveru, řádily v Sezemicích na Teplicku, odkud tatínek pocházel, Revoluční gardy [ozbrojené jednotky českých dobrovolníků, působících především v pohraničí],“ říká Helena Paessler. Tyto „rabovací gardy“, jak dobrovolnické skupiny označila část tehdejšího tisku, měly na svědomí tisíce životů sudetských Němců. Hned po válce totiž došlo k mnoha bezdůvodným masakrům, jež se dnes dají považovat za etnické čistky: „Gardisté v Sezemicích vyháněli Němce z domů. Tatínkova teta Marie Kunzel se proti tomu postavila, a tak ji ukamenovali. Hnali ji celou vesnicí až ke zdi a tam po ní házeli kameny.“ Dlouhé hodiny se Sezemicemi nesl Mariin křik. Nakonec se nad smrtelně raněnou ženou kdosi slitoval a vpálil jí kulku do hlavy. Jejího muže Josefa hodili gardisté do studny. Když na druhý den zjistili, že žije, popravili jej dávkou z automatu. Poválečnému běsnění neušel ani Herbertův strýc Emil Kunzel. „On během války pomohl na svobodu několika sovětským zajatcům. Někdo jej za to udal, a proto musel narukovat na východní frontu. A protože měl na paži vytetovanou krevní skupinu [toto tetování měli povinně všichni příslušníci jednotek SS], po válce jej kdosi udal znovu a Emil byl během čistek zastřelen ve Velvětech, kde takto zahynulo asi 100 lidí.“

Proč Herberta Kotze také – jako zbytek rodiny – nezařadili do odsunu? Jeho tatínek a Helenin dědeček Matthias Kotz se již před válkou významně zasloužil o rozvoj Prosetic – jako takového jej hned v květnu 1945 učinili starostou obce. „Takže tatínek tady, díky dědečkovi, směl zůstat,“ dodává pamětnice.

Vy německé krysy!

Helena a její dvojče Krista se narodily v roce 1953. Přesto, že celá rodina měla již tehdy české občanství, děvčata dostala po rodičích zápis do rodného listu: národnost německá. „Kvůli tomu jsme také nesměly být se sestrou pokřtěny,“ říká Helena Paessler. Nenávist ke všemu německému se v zemi držela ještě mnoho let po válce. Děvčata v září 1959 nastoupila do školy: „Vedle toho byly tehdy otevřeny i odpolední kurzy němčiny, kam jsme se sestrou začaly chodit. Ale nebylo to dobré. České děti věděly, že jsme děti Němců. Házely po nás kamení a křičely: ,Vy německé krysy!‘“

Stigmatu nepřátelského národa neušli ani Helenini rodiče, kteří během roku 1963 pořídili dcerám klavír a dvě nové postele. Ještě toho večera zazvonili u dveří muži v dlouhých kabátech. „Někdo nás musel udat, ale rodiče mohli dokázat původ peněz, za něž ty věci nakoupili. Bylo to ošklivé. Vyhrožovali nám. A my se sestrou jsme se strašně bály,“ říká Helena Paessler, která další nevyžádanou návštěvu příslušníků Státní bezpečnosti zažila ještě jednou – o dva roky později, kdy rodina konečně získala povolení k vystěhování do západního Německa: „Maminku to tam neustále táhlo. Nebyla v Československu šťastná. První žádost nám v roce 1963 úřady zamítly. Podařilo se to až dva roky nato. Estébáci tehdy přišli znovu a prohledávali všechno, co jsme si na cestu zabalili. Tatínek nechal jednu přepravku vyrobit s dvojitým dnem, kam ukryl všechny dokumenty, na nichž mu záleželo a které by se režimu nemusely líbit.“ Heleně a Kristě bylo v okamžiku, kdy opouštěly Československo, 12 let. Spolužák Karel se s děvčaty loučil se slovy: „Vy Němci se sem jednou určitě vrátíte a budete po nás zase střílet z kulometů.“ Dětství skončilo.

Na Západě

Západ ovšem Kotzovy s otevřenou náručí nepřijal. Rodina nejprve musela projít uprchlickým táborem v Norimberku. Trvalo dva roky, než dostali umístěnku v městečku Wiesbaden, kde Helena Paessler žila ještě v roce 2023. Z doby po vystěhování z Československa jí v paměti silně utkvěl propastný rozdíl mezi zemí Západu a zemí Východu: „V Německu jsme jen zírali. V obchodních domech se jezdilo na eskalátorech! Rodiče nás ještě v Norimberku pustili samotné ven a my jsme se sestrou tu krásu obdivovaly. Bylo to před Vánoci, všechno tam svítilo a zářilo, žádná šeď jako v Teplicích.“

Přesto, že všichni z rodiny mluvili plynně německy, místní jejich výraznému a nezaměnitelnému teplicko-sudetskému přízvuku špatně rozuměli. Stařenka Kotzová, Helenina babička, často plakávala: „Ani vlastní lidé mi nerozumí.“

V patnácti jsem začala politicky myslet

Srpnová invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 patnáctiletou Helenu silně zasáhla, stejně tak její sestru Kristu. Ve wiesbadenské škole, kam tehdy obě děvčata chodila, učila zeměpis kdysi odsunutá sudetská Němka – fašistka, která hned na úvod hodiny prohlásila, že Čechům utrpení přeje, že je dobře, že jsou okupováni.

„Co si to dovolujete,“ řekla Krista Kotz a odešla ze třídy.

Sestřin výstup měl následky. Přesto, že obě dívky měly vždy téměř shodné školní výsledky, začala ze zeměpisu propadat a tím se jí zavřela cesta na gymnázium. Místo toho nastoupila do učení v chemičce, zatímco její sestra Helena v roce 1971 úspěšně odmaturovala. Nešťastné události spojené s okupací Československa a následnou normalizací vzbudily v Heleně a Kristě nebývalý zájem o politiku: „V těch 15 letech jsme se o to začaly zajímat a brzy potom jsme také společně vstoupily do Sociálnědemokratické strany Německa [SDP, jedna z nejstarších politických stran na světě vůbec].“

Rozhodně nešlo o náhodu. Již jako malé chodily s babičkou navštěvovat a poklízet hrob Josefa Seligera (1870–1920), československého politika německého původu, prvního zvoleného předsedy Německé sociálně demokratické strany dělnické v ČSR, v níž za první republiky významně působil také jejich dědeček Matthias Kotz. Seligerovo jméno pak nese Seliger-Gemeinde, sdružení sudetoněmeckých sociálních demokratů založené v roce 1951 v Mnichově, jehož je Helena Paessler celoživotní členkou.

Přátelství s Bratříčkem

Helena po maturitě nastoupila na vysokou školu jako studentka slavistiky. Po několika letech přešla z praktických důvodů – slavistika měla v Německu téměř nulové využití – na germanistiku, kterou také v roce 1979 úspěšně dokončila. S jejími studijními léty se prolíná normalizační doba, která paralelně probíhala v Československu, kam Helena pravidelně jezdila. Při jedné z těchto cest – psal se rok 1977 – navštívila v Teplicích Antidiskotéku hudebního publicisty Jiřího Černého, s nímž brzy nato zahájila spolupráci. Černý byl tehdy již v nemilosti komunistického režimu, který mu z ideových důvodů znemožnil práci v rozhlase. Jiří i přesto od roku 1971 pořádal v různých městech Československa tzv. Antidiskotéku – sérii hudebních večerů, během nichž prezentoval posluchačsky náročnější autory, z nichž mnozí neladili s oficiální ideologickou notou. Divák tak měl z reprobeden možnost zaslechnout Karla Kryla, Vlastimila Třešňáka či Jaroslava Hutku, tedy hudebníky, kteří žili v emigraci, zatímco v Československu patřili na černou listinu. S prvním z nich – Karlem Krylem, se Helena na Černého doporučení setkala v Německu. A vzniklo přátelství.

„Karel [Kryl] byl nesmírně citlivý a přemýšlivý člověk. Pamatuji si ho s věčnou knížkou v ruce anebo také, jak zpíval a zkoušel nové věci, co napsal. Nikdy se nedokázal zbavit pocitu, že nerozumí světu a že svět naopak není schopen porozumět jemu. Stejně tak se nikdy nezbavil pocitu hořkosti a smutku nad tím, že s odchodem do exilu ztratil vlast,“ vzpomíná Helena Paessler na básníka s kytarou, jehož první album Bratříčku, zavírej vrátka bezprostředně reagovalo na sovětskou okupaci a spatřilo světlo světa jen díky Jiřímu Černému, jenž se půl roku po invazi coby producent zasloužil o jeho vydání. Přátelství s Krylem bylo silné a nezapomenutelné. Helena se dokonce ocitla na fotografii na zadní straně básníkovy knihy Slovíčka, kterou exponoval další člověk v exilu, fotograf Oldřich Zelený.

Práce pro disent

„Krylovy desky, co vycházely v Německu, jsem posílala Jirkovi Černému do Československa,“ vypravuje pamětnice, která vedle toho na svých pravidelných cestách mezi Německem a Prahou vozila zásoby kancelářského a průklepového papíru pro disent na vydávání a množení samizdatů. A protože během roku 1979 nastoupila jako pracovní síla v exilovém knihkupectví Dialog, založeném emigrantem Milanem Horáčkem, posílala či vozila do Československa i režimem zakázanou literaturu včetně knih Josefa Škvoreckého, jehož vydavatelství 68 Publishers s Dialogem spolupracovalo. Během přejezdů se Helena často setkávala s pohraniční šikanou: „Častokrát mě, i když jsem byla v autě jen s malým synem, nechali 12 hodin čekat. Všechno vyházeli, vyndali sedačky. A stejná šikana byla, i když jsem jela vlakem,“ vzpomíná Helena Paessler na jednu z cest, kdy chtěla z Československa propašovat k prodeji keramiku sochaře, disidenta a pozdějšího exulanta Františka Maxery. Službu držící žena na celnici vzala sošku do ruky: „Jé, to je ale hezké,“ a s třeskotem rozbíjeného ji pustila na zem.

Ať mír dál zůstává s touto krajinou

Že se komunismus v celém Východním bloku pomalu hroutí, bylo Heleně jasné v momentě, kdy na Svobodné Evropě zaslechla první zmínky o exodu východních Němců, kteří se usídlili na pozemku německého velvyslanectví v Praze, aby odtud utekli do západního Německa. Malou Stranu zaplavily odstavené trabanty a wartburgy, jež tam uprchlíci zanechali, často i s klíčky v zapalování. Bylo léto 1989. Několik měsíců nato padla Berlínská zeď a jen osm dní poté vypukla v Československu sametová revoluce. Během překotných událostí, jež předznamenaly přerod v demokratickou zemi, vystoupili společně na tribuně Melantrichu dvě ikony – jedna z nich patřila k hvězdám disentu a druhá pak na piedestal normalizační popové hudby. Karel Kryl a Karel Gott společně zazpívali českou hymnu. Nejen Heleně to přišlo bizarní: „Gott minimálně nemohl chápat, co Karel Kryl prožil. Čím vším si musel projít. Gott měl vždy dostatek koncertů i peněz, to Karel [Kryl] neměl. Víte, co mi vyprávěl, jak si v Německu vydělával první peníze? Stoupl si na ulici s kytarou a hrál. Navečer měl v klobouku alespoň pár marek na jídlo. Gott takto nikdy žít nemusel, nedá se to srovnávat.“

Nesmíme dál nenávidět

První postkomunistická cesta vedla Helenu do Prahy. Společně s Jiřím Černým, Jaroslavem Kořánem a básníkem Petrem Kabešem se rozhodli oslavit silvestrovskou noc 1989. Byl to poslední den v roce, během kterého ještě vládl režim: „Ten rozdíl byl poznat už na hranicích. Žádné kontroly, žádná šikana jako za dob normalizace. A lidé? Ti byli všude usměvaví, ochotní. Představte si ty, kteří se narodili v Československu v roce 1968. Znali jen to, v čem vyrůstali – šeď, nesvobodu. A teď najednou se jim otevřel svět! Jediné, čeho se bojím, je to, aby lidé nezapomněli, co bylo a jak moc křehká věc je demokracie. A také to, že se o ni musí vždy bojovat.“

A na co by naopak lidé zapomenout měli? Helena Paessler v tom má jasno – je třeba opustit nenávist. Nastolit smíření mezi oběma národy, mezi něž vrazila klín druhá světová válka – Čechy a Němci. „Od svého odchodu do penze, tedy od roku 2021, jsem předsedkyní Seligerovy obce. Také jsme v roce 2015 uspořádali v Brně Pochod smíření. Už kdysi můj tatínek, jehož rodina byla tak krutě zasažena poválečným hněvem, říkával: ,Hlavně žádnou nenávist,‘“ uzavírá Helena Paessler.