„Snažili se partajníci ukazovat, jak je to tam hezký. Vysázené růže na sídlištích a podobně. Ale ti lidi nebyli tak úplně obecně hloupí. Nadávali na to prostředí taky. Ta špína byla vidět na autech. Chodilo se s novinama před autobusem, aby bylo vidět, kam má jet. Kvůli mlze, kterou způsobovalo nejen hornictví, ale i chemička. Ti lidi to věděli, tušili, ale nemohli s tím nic dělat, protože neměli podklady, aby se ozvali ohledně nějakého konkrétního případu. Například v roce 1981 unikl kyanovodík z chemických závodů. Popálil nejen listí, ale i vysokou zvěř a podobně. To se vše muselo ututlat. Takže nikdo neví, jak to fungovalo, kdo na to doplatil.“
„Nevěděli vlastně nic. Věděli, že je nějaká mlha, to jo. Ale jestli v té mlze něco je, se samozřejmě nevědělo. Žilo se s tím. Ta nemožnost získání informací. Buďto se neodpovídalo, myslím ze strany státních orgánů, nebo se zkrátka řeklo, že to není pravda. Pomáhala k tomu objasnění hlavně Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. Tím pádem se to lidé dozvěděli. Ale neměli to v ruce, neměli papír. Noviny, sdělovací média nebyla schopna to uveřejnit, protože jim to nikdo nedovolil. Byla cenzura. Ti lidi byli v nevědomosti. Tím pádem se mohli začít bouřit až díky těm prvním ekologickým demonstracím. To se rozvířilo úplně. Díky tomu se začaly vytvářet organizace. Matky v Teplicích a podobně.“
„V roce 1964 moje první žena zemřela na rakovinu. Přestože byla nekuřačka, měla to v nosohltanu. Pak jsem zjistil v Pardubicích, že tehdy nařídili sledovat, co mám na psacím stole, aby se poznalo, co kdo říkal. Já tehdy vystupoval na akademii, po revoluci to byla Akademie Jana Amose Komenského, s tím, že rakovina a nemocnost dětí byla značná. Nebylo to šířeno ani publikováno nikde. Ale stačilo se rozhlédnout po okolí. Ty případy nádorů byly značné i u dětí. Takže já jsem v roce 1979, kdy už existoval Brontosaurus, tak jsem se k nim přidal. V Litvínově v malém divadle jsme dělali co dva měsíce besedy s lidmi, jako byla hlavní hygienička, Josef Jiránek a podobně. Prakticky zkraje sedmdesátého devátého roku jsem začal organizovaně. Předtím jsme například měřili odtok z kravína, tam tekla močůvka do potoka. Vyřešilo se to tak, že družstvo přestalo chovat krávy, ne aby opravilo žumpu.“
Petr Pakosta se narodil 3. března 1938 v Hradci Králové. Dětství prožil v Brandýse nad Orlicí. Jeho otec byl poštovní úředník a matka dělnice. V roce 1953 ukončil základní školu a odešel studovat na hornické učiliště do Ostravy. Tam složil maturitu na průmyslové škole. Od roku 1959 pracoval jako horník na Mostecku. Prošel různými funkcemi a nakonec vedl úsek s šedesáti zaměstnanci. O vedoucí místo přišel při prověrkách po roce 1968, protože odmítal vstoupit do KSČ a nevyjádřil souhlas se vstupem sovětských vojsk do Československa. Do roku 1974 pak fáral jako řadový horník. Doplnil si pedagogické minimum, čímž získal možnost vyučovat učně a studenty středních škol odborné technické předměty. Vadilo mu, jak hutní a chemický průmysl devastují krajinu v severních Čechách. V roce 1979 se proto zapojil do hnutí Brontosaurus, které pořádalo akce na záchranu zničené přírody. Stal se jedním za zakladatelů spolku Ekofórum pánevní oblasti Severočeského kraje, který už před listopadovou revolucí vyjadřoval veřejně nesouhlas s devastací přírody. Zasloužil se o záchranu zámku Jezeří, který byl kvůli postupující těžbě uhlí odsouzen k zániku. Organizoval demonstrace, na kterých obyvatelé severních Čech protestovali proti tomu, že komunističtí funkcionáři odmítali řešit ekologické problémy. V roce 1991 pracoval na přípravě podkladů pro stanovení územních ekologických limitů těžby uhlí. Po odchodu do penze provozoval malé ekologické hospodářství a dál se angažoval v projektech na ochranu přírody v severních Čechách. Petr Pakosta zemřel 15. července roku 2022.
