Jaroslav Pánek

„Šestého května v neděli jsem vzal kolo a jel jsem domů, do toho Vlkova. A když jsem přijel ke Sloupu, je to křižovatka Dráchov, Jindřichův Hradec, anebo Veselí, Soběslav, Praha a tak dále. Tak jsem viděl, že proti mně od Veselí jede celá kolona, ohromná kolona na kolech, německých vojáků. Teď já jsem nevěděl, poněvadž jsem jel proti nim, tady jsem měl trikoloru. Teď co dělat? Oni byli plně ozbrojení, sundají automat a bum, bum, bum a šli by dál. Tak teď jsem nevěděl, co mám dělat. Strach jsem měl, to je pravda. Tak říkám, no tak to risknu. Trikoloru jsem sundal, dal jsem ji do kapsičky. A jel jsem, šlapal jsem, koukal jsem. Oni mě minuli, jak říkám, jeli na kolech, takových dvě stě jich určitě bylo, možná víc. A utíkali před Rusy, Rudou armádou. A utíkali právě k tomu Sloupu, tam se dali doleva přes Dráchov směr Týn nad Vltavou, tam už byli blízko Američanům.“

„A to vždycky, když to říkám, tak mám slzy v očích. Představte si, že my jsme lítali venku a přiběhli jsme domů a řekli jsme: 'Mami, my máme hlad!' A měli jsme hlad, opravdu, velký. A ta chudák máma nám musela říct: 'Já vám nic nedám, já nic nemám.' Víte, jak té mámě muselo být? Prostě něco hrozného, a to nezapomenu, nikdy. Přesto jsme se měli rádi všichni. Žili jsme v lásce, ale v bídě. Nejvíc, co jsme měli, jsme měli vody a bídu, hladu. Ostatní všechno bylo málo, nic.“