Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Papazov (* 1958)

• narozen 25. ledna 1958 v Českých Budějovicích do česko-bulharské rodiny

• otec Nikola Papazov působil v diplomatických kruzích

• invazi vojsk Varšavské smlouvy prožil v Lišově nedaleko Českých Budějovic

• po invazi zažil xenofobní útok

• od roku 1973 studoval na Střední škole služeb, obchodu a stravování v Moravské ulici na Vinohradech

• vojnu odsloužil v Písku, kvůli falšování propustek ho vyšetřovala Vojenská kontrarozvědka

• v osmdesátých letech barman v baru Barbara

• Státní bezpečnost (StB) chtěla, aby donášel na své hosty, což odmítl

• signatář petice Několik vět

• v devadesátých letech provozoval diskotéky, poté založil restauraci v Karlíně

Kvůli jeho jménu si ho celý život mnoho lidí zařazovalo do všemožných škatulek, které se jim zrovna hodily. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy dostal kvůli svému příjmení pěstí. Ačkoliv byl jeho otec Bulhar, on se v Československu narodil a žil tu celý život, jazyk uměl perfektně, přesto se častokrát stal cizincem ve své vlastní zemi. Ani sametová revoluce nezměnila skutečnost, že kdykoliv se představí, mívají někteří lidé potřebu začít mluvit pomalu, aby jim rozuměl.

Babička mě probudila, že je válka

Pavel Papazov se narodil 25. ledna 1958 v Českých Budějovicích Zdeňce a Nikolovi Papazovým. Rodiče se seznámili v Mariánských Lázních, kde matka, Češka, pracovala. Otec byl Bulhar a člen tamní komunistické strany, v Praze studoval vysokou školu a později tam působil v diplomatických kruzích. Na počátku padesátých let byl podle slov svého syna z nespecifikovaných důvodů zatčen, ale díky vazbám svého bratra, generála bulharské armády, byl po 48 hodinách propuštěn.

Celé dětství, potažmo i celý život, prožil Pavel Papazov v hlavním městě Československa. Otec na něj mluvil bulharsky, matka česky, a tak později bez problémů ovládal oba jazyky. Před nástupem do školy trávil čas několikrát i v Bulharsku u prarodičů, trávil tam i léto před první třídou. Když tedy na podzim nastupoval do Základní školy Perunova na pražském Žižkově, chvíli trvalo, než se znovu aklimatizoval, sžil se s češtinou a rozmluvil se. Netrvalo to ovšem dlouho. Vyrůstal jako jedináček, s rodiči měl dobrý vztah a dětství si užíval naplno.

Jeden z prvních výrazných historických zvratů prožil v srpnu roku 1968. Ještě předtím během období pražského jara si ovšem už jako dítě uvědomoval, že se atmosféra ve společnosti změnila. „Lidi byli tak nějak veselejší,“ vzpomíná. Invazi vojsk Varšavské smlouvy prožil u babičky z matčiny strany v Lišově nedaleko Českých Budějovic. „Babička mě vzbudila se slovy, že začala válka. Já jsem to samozřejmě nechápal, tak jsem šel k oknu a viděl jsem, jak po tý hlavní silnici jely tanky, obrněný auta, náklaďáky, všechno možný,“ popisuje pamětník, jak prožil 21. srpen 1968. Desetiletý Pavel Papazov na nic nečekal, vzal si kolo odjel za kamarády. „Dodnes se divím, že ta babička k tomu svolila, já bych to třeba svýmu děcku nebo vnukovi určitě nedovolil,“ říká a pokračuje: „Nasedl jsem na kolo a jel jsem podél těch tanků po chodníku [...] Zírali jsme na to, jak se valí tanky. Deset metrů před náma se otáčely. Tam byly na rohu domy a oni na to kašlali, takže občas to někdo vzal tak, že to vytočil a kus toho domu strhnul, takhle ten roh. A my jsme měli opřený kola, seděli jsme a koukali se.“

Dostal jsem pěstí, protože jsem Papazov

Jaký to byl pocit, zažít invazi armády země, která byla jeho druhým domovem, Pavlu Papazovovi v hlavě neutkvělo. Jako dítě situaci zřejmě až tolik nevnímal. Vzpomíná si ovšem, že otec zažil rozčarování. „Uzavřel se, vystoupil ze strany a přestal komunikovat,“ popisuje jeho syn. Celá událost zpřetrhala vztahy s rodinou strýce, bratrova otce, který byl generálem bulharské armády a na okupaci se podílel. Také se přestal stýkat se svými bývalými kolegy z diplomatických kruhů. Později pracoval jako vedoucí odboru v nespecifikovaném obchodě.

Po srpnu 1968 si Pavel Papazov začal více všímat xenofobních narážek některých lidí, a dokonce zažil i fyzický útok. Někteří ho jako polovičního Bulhara zaškatulkovali mezi okupanty a vylívali si na něj neprávem svůj vztek. „Jsem jednou šel do baráku a tam byl chlap, kterýho jsem znal, vím, kde bydlel. Říkal mi: ‚Kde tady bydlí ten Papazov?‘ Já říkám: ‚Tady v prvním patře. Já jsem Papazov.‘ Mi dal pěstí, chápete to? Já ho znal od vidění. Normálně mi jednu nakouřil, pak mě nakopl, já jsem se skutálel po schodech a on šel pryč. Doma jsem to ani neřekl,“ popisuje útok, který se odehrál v následujícím roce.

Ve škole ovšem nevnímal během nastupující normalizace změnu chování vůči němu. Bez problémů dokončil základní školu a roku 1973 nastoupil na Střední školu služeb, obchodu a stravování v Moravské ulici na Vinohradech. Po jejím absolvování ho čekaly dva roky povinné základní vojenské služby. Narukoval v Písku, kde začínal jako střelec tamní mechanizované čety. „To byla ta nejhorší pozice, co mohla být. Otec ale někde oprášil kontakty. Takže jsem postoupil do kanceláře na funkci absolventa,“ říká. Nějakou dobu působil u finančního náčelníka, kde dělal kancelářskou práci. „Pak mě přesunuli k evidenčnímu náčelníkovi, kde zase byly vojenský knížky, dovolený a takovýhle věci, kde jsem už pronikl do jádra systému,“ vysvětluje pamětník a dodává: „Tam jsem si vyrobil druhou vycházkovou knížku, k tomu jsem měl přístup, včetně razítek všeho a různý průkazky, který mě opravňovaly, abych se mohl pohybovat všude, kde jsem potřeboval. Takže jsem prchal do Prahy.“ Tam na Generálním štábu Československé lidové armády sebral mnoho formulářů, které se chystal později využít.

„Já jsem měl vlastně po kapsách průkazy, který mě opravňovaly ke vstupu do generálního štábu a všechno možný. A dopadlo to tak, že mě někdo asi udal, lapila mě Vojenská kontrarozvědka s tím vším, co jsem měl,“ vypráví. Z celé události ale nakonec vyvázl bez problému. Jak vzpomíná, armádní činitelé byly spíše překvapení, že se obyčejnému vojínovi základní služby podařila taková věc. Nakonec musel na své pozici skončit a zbytek vojny strávil jako číšník provozního praporu. Obsluhoval armádní pohlaváry i ruské vojáky, kteří se k němu podle jeho vzpomínek vždy chovali slušně.

Obsluhoval jsem pohlaváry, vexláky i normální lidi

Po návratu z vojny začal pracovat pro Český svaz výrobních služeb, působil v obchodním oddělení. Podílel se například na přípravě vánočních trhů, kam se mu podařilo dostat družstva s úzkoprofilovým zbožím. Po změně vedení našel místo v podniku Prodex, který vyráběl koženkové zboží. Asi po roce a půl nastoupil na místo vrchního v restauraci Alfa na Václavském náměstí a začal se tak věnovat tomu, co vystudoval. Následující čtyři až pět let se dostával do každodenního kontaktu s hosty ze Západu. Práce ho bavila a byl spokojený. Poté se přesunul jen o kus dál a začal pracovat v nočním baru Barbara – také na Václavském náměstí. Jako barman se dostal do kontaktu s rozličnými lidmi. „Obsluhoval jsem pohlaváry, vexláky i normální lidi. Byli tam hlavně štamgasti,“ vzpomíná.

Při svém působení v Barbaře se setkal s komunistickými politiky, do kontaktu přišel i s prezidentem Gustávem Husákem. Stalo se tak při příležitosti, kdy při jedné akci na Hradě doplňoval stavy číšníků. „Šel jsem si stranou zakouřit a přišel Husák. ‚Co fajčíte?‘ zeptal se mě,“ popisuje Pavel Papazov. Nakonec mu prezident nabídl své americké cigarety a společně je vykouřili. Ve stejné době ale potkával i některé disidenty, několikrát narazil na Václava Havla, ovšem tehdy ještě netušil, o koho se jedná.

V osmdesátých letech také přišel do kontaktu se Státní bezpečností (StB). Estébáci po něm chtěli, aby donášel na své hosty, jelikož mezi nimi bylo mnoho cizinců. Dali mu čas na rozmyšlenou. Pavel Papazov byl odhodlaný odmítnout, ale bál se možných následků. Nakonec mu jeho známý, advokát, poradil, ať nereaguje na žádné výzvy a že celá záležitost vyšumí. Příslušníci StB za ním po několika týdnech přišli a řekli mu, že měl rovnou říct, že nemá zájem. Celá záležitost tedy, nejspíš za pomoci zmíněného kamaráda, vyšuměla.

V létě 1989 mu jeho kamarád, herec Vladimír Kratina, přinesl petici Několik vět. Ta požadovala propuštění politických vězňů, neomezenou svobodu shromažďování, legalizaci nezávislých iniciativ, objektivně informující sdělovací prostředky, respektování náboženské svobody, péči o životní prostředí a zahájení svobodné diskuse o hlavních problémech poválečných československých dějin. Pavel Papazov uvažoval, jestli dokument podepíše. Nakonec se odhodlal a učinil tak. Komunistický režim pomalu, ale jistě spěl ke svému konci. Dne 17. listopadu odešel Pavel Papazov z práce dříve, po noční se šel domů vyspat. Promeškal tak zásadní dění, které odstartovalo sametovou revoluci. „Když jsem další den přišel do práce, řekli mi, co se děje, že je tu revoluce,“ vzpomíná. Změnu režimu přivítal, stejně jako jeho rodiče, s nadšením.

Po sametové revoluci ještě nějakou dobu pracoval v baru Barbara. V devadesátých letech provozoval diskotéky, ale nakonec se rozhodl podnikat v gastronomii. Založil si restauraci v pražském Karlíně, jejímuž provozu se věnoval i v roce 2023.