Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Carole Paris (* 1960)

• narozena 18. října 1960 ve Villeneuve-Saint-Georges u Paříže

• rodiče Francouzi, otec projektant, matka účetní

• studium germanistiky, ruštiny a později také češtiny

• únor 1981 první návštěva Československa

• styky s Pavlem Tigridem a Svědectvím

• jaro 1981- podzim 1982 návštěvy ČSSR, distribuce Svědectví a exilové literatury

• seznámení s disidenty, undergroundem a signatáři Charty 77

• setkání s hledaným a ukrývaným Jindřichem Tomešem

• srpen 1982 letní škola češtiny v Brně, sledována StB

• podzim 1982 snaha propašovat Tomeše do Francie

• listopad 1982 na svůj falešný pas a získaný cizí pas převezla Tomeše do Francie

• dostudovala germanistiku, vdala se, založila rodinu

• po 1990 opětovné návštěvy Československa

• pracuje jako editorka, žije nedaleko Paříže

Carole Paris, rodilá Francouzka, se k češtině a zájmu o Československo dostala v podstatě náhodou. Studovala na pařížské universitě germanistiku a ruštinu, záhy si inspirována kamarádkou přibrala i češtinu. Náš jazyk i země nakonec ovlivnily velkou část jejího života, a to i přesto, že byla několik let přesvědčena, že se do Československa už nikdy nebude moci vrátit.

Dárky od strejdy Pavla

Československo navštívila dvacetiletá Carole poprvé v únoru 1981 a v Praze, kterou popisuje jako šedé nevlídné město, strávila asi jeden týden. Přijela sice se skupinkou studentů, ale kromě poznávacího zájezdu a učení se jazyku měla další úkol – vezla exilové časopisy a knihy, které jí před cestou svěřil Pavel Tigrid, s nímž se v Paříži setkávala, a poprosil o jejich roznesení na udané adresy. Už cesta na první kontaktní adresu na Jižním Městě byla dobrodružná, směje se Carole Paris: „Bloudila jsem večer na tehdy rozestavěném sídlišti a ujal se mě policajt v uniformě. Nejenže mi stále chtěl nést tašku se zakázanou literaturou, ale trval na tom, že mě doprovodí až na uvedenou adresu. Zazvonila jsem a překvapené Ivance Hyblerové, s níž jsme se viděly prvně, francouzsky tvrdila, že jsem přece její sestřenice a v igelitce nesu dárky pro děti od strejdy Pavla. Samozřejmě jsem tím myslela Tigrida. Okamžitě se dovtípila, ale teprve když policajt odešel, rozchechtaly jsme se.“

Díky prvnímu kontaktu se Carole seznámila s okruhem dalších lidí z disentu a od jara 1981 do podzimu 1982 navštěvovala Československo celkem pravidelně, zhruba každé dva až tři měsíce. Zároveň udržovala kontakty s Pavlem Tigridem a pařížským Svědectvím a dál do země přivážela exilovou literaturu. Je zajímavé, že znala a stýkala se výhradně s lidmi z disentu, undergroundu a kolem Charty 77, tedy skupinou, která v tehdejším normalizačním Československu byla nepočetná a okrajová, jakási špička ledovce. Přiznává, že kdyby se seznámila s „běžným občanem“, konformním ke komunistickému režimu, možná by jí Československo a jeho obyvatelé tolik neučarovali.

Bezvýchodná situace

U své přítelkyně se během jedné návštěvy Prahy Carole setkala s Jindřichem Tomešem, o rok starším chartistou ze severních Čech, který se schovával před trestním stíháním. Jednou už byl odsouzen spolu s Karlem „Charliem“ Soukupem za výtržnictví, odseděl si deset měsíců, ale dva měsíce po propuštění začalo na jaře 1981 nové vyšetřování kvůli údajnému falešnému svědectví, zatím na svobodě. Bál se, že ho opět zavřou, utekl a už několik měsíců se skrýval u přátel s falešným občanským průkazem. Situace kolem něj i jeho dobrodinců pomalu houstla. Carole Paris vysvětluje: „Jindra nemohl nikde dlouho pobývat, bylo to nebezpečné nejen pro něj, ale i pro ty, kdo mu pomáhali. Jako celostátně hledaná osoba mohl způsobit problémy všem.“

Carole Jindrovu situaci vnímala jako bezvýchodnou a začala přemýšlet, že se pokusí Jindru propašovat z Československa. Definitivně se rozhodla v srpnu 1982, kdy trávila několik týdnů v Brně na letní škole českého jazyka – tehdy se s Jindrou měla setkat v Brně, ale schůzku překazila policejní šťára, před kterou se Jindrovi na poslední chvíli podařilo zmizet. Také zjistila, že ji sleduje StB a ví o jejím spojení s ním. To jí možná usnadnilo rozhodnutí: „Tehdy jsem Jindrovi nabídla, že mu pomůžu ven. Nejdřív váhal, ale potom souhlasil, protože si sám uvědomil, že už to není k vydržení, že ho asi zavřou a s ním všechny, kdo se o něj starali.“

Napoprvé to nevyšlo

Po návratu do Francie se pustila do příprav. Nejdřív se snažila co nejvíce pozměnit svou podobu – razantně změnila účes, používala líčidla i brýle. Pak si na půjčenou občanku své francouzské přítelkyně, kde vyměnila její fotku za svou, nechala Carole vystavit pas. Pas byl pravý, ale na jiné jméno, protože Carole bylo jasné, že se pod skutečným jménem do Československa nedostane. Dodnes se směje při vzpomínce na přípravy: „Se svou novou vizáží jsem jela na návštěvu k rodičům. Otevřel mi otec a zdvořile se zeptal, koho hledám a co chci. To vypadalo slibně!“

Dalším krokem bylo sehnat pas pro Jindru. Carole se dohodla se známým Emmanuelem, který měl podle jejího plánu odcestovat do Prahy, svůj pas tam Carole předat pro Jindru, o den později nahlásit v Praze ztrátu dokladu a na náhradní dojet zpátky do Francie. Tehdy došlo k nečekané komplikaci, s níž Carole nepočítala. Vysvětluje: „Vše klapalo, už jsem se měla sejít s Emmanuelem kvůli pasu, ale on dostal strach. Tvrdil mi, že napoprvé to nezvládne, ale že návštěvu Prahy zopakuje a dá mi pas napodruhé. Byla jsem zoufalá, tenkrát jsem se bála, že celá věc krachne.“ Nakonec se s Emmanuelem domluvili, že se tentokrát oba vrátí do Francie a za krátkou dobu přijedou znovu, každý zvlášť, a Emmanuel pas odevzdá.

Napodruhé šlo vše dobře. Carole se jako zázrakem podařilo rychle najít Jindru, což při jeho skrývání nebylo vůbec jednoduché: „Někdo mi řekl, že bydlí někde za Prahou. Vypravila jsem se na holešovické nádraží, a přede mnou Jindra. Pozdravila jsem ho a ptala se, jak se má, ale divně se na mě díval, co prý chci. Říkám mu: ,To jsem přeci já, Carole.‘ Ani on mě nepoznal.“ Jindru fyzická proměna teprve čekala, Carole s přáteli se snažili, aby se co nejvíc podobal Emmanuelovi, čehož se pokusili dosáhnout obarvením vlasů a nalepením falešného obočí. Pak Emmanuel skutečně Carole předal pas pro Jindru a oba mohli vyrazit.

Zapal si a bude to dobrý

Na dobrodružnou akci vzpomíná „francouzská spojka“ Carole dnes s úsměvem, ale tehdy jí ani jejímu společníkovi do smíchu nebylo – Jindra měl francouzský pas na jméno cizího člověka, jemuž se moc nepodobal, navíc neuměl slovo francouzsky. Carole cestovala s pasem na cizí jméno a pašovala přes hranice celostátně hledanou osobu, navíc netušila, nakolik ji StB sleduje. Každopádně zatímco jí hrozilo vyhoštění z Československa, Jindra by dopadl podstatně hůř. Carole vypráví: „Jindra byl trochu nervózní, potil se a obočí se mu začalo odlepovat. Poradila jsem mu: ,Zapal si cigaretu a bude to dobrý.‘ Pak přišla celní kontrola se psy. Znejistěl, nevěděl, zda je to normální nebo zda už po něm jdou. Pasová kontrola pak následovala, ale vše proběhlo naštěstí bez problémů. Já jsem tvrdila, že Jindra nemluví jinak než francouzsky a vše jsem mu ,jako‘ překládala. Přejeli jsme hranice do Německa a oddychli jsme si. Z Frankfurtu jsme pak telefonovali kamarádce, že jsme dojeli.“ Malý zádrhel nastal až na německo-francouzské hranici, kdy si všímavý francouzský celník všiml, že Jindrův pas není podepsaný a Jindra francouzsky pochopitelně nemohl reagovat, ale i z této prekérní situace oba vyvázli.

Na pařížském nádraží Carole i Jindru vítalo několik málo přátel, kteří byli do tajné akce zasvěceni. Po několika dnech se z Prahy vrátil i Emmanuel. Jindra požádal ve Francii o politický azyl a za nějakou dobu se postavil na vlastní nohy. Carole dostudovala germanistiku a češtinu opustila. Předpokládala totiž, že se do země už nikdy nepodívá, a nechtěla se zabývat jazykem, jemuž se nebude moci aktivně věnovat. Netušila, že se do Prahy vrátí po necelých osmi letech, na jaře 1990, a obnoví styky s českými přáteli z osmdesátých let a později se vdá za Čecha.

Když jsem se Carole Paris při rozhovoru ptala, proč se rozhodla riskovat a pomoci uprchnout ukrývanému a stíhanému známému, rozhodně odpověděla, že to zkrátka bylo potřeba a jiné řešení neviděla, nebyla jiná možnost, jak bezvýchodnou situaci vyřešit: „Později už nešlo jen o Jindru, ale o všechny, kdo mu pomáhali, ti se mohli dostat do velkých problémů.“ Celé akce se prý ani nebála, i když dnes přiznává: „Když je člověku dvacet, řeší věci rychleji a jinak.“