Vlasta Parkanová

„Už jsme bydlely s maminkou samy tam na Hlavní třídě, dneska je tam Hotel Palcát, to je asi takové místo, které si hodně lidí vybaví. Tam byla výstavba starých bytovek, tak tam jsme bydlely. Čili jsem to měla přímo buď z okna, nebo pod oknem. Takže tam jsme se srotili a čekali jsme, až přijedou. A potom, protože jsem byla v takové partě těch bouřliváků, ale kluků, tak jsem jim skoro nestačila, když jsme potom letěli za těmi tanky, a buď jsme po nich něco házeli, nebo jsme drželi za čtyři rohy československou vlajku. Tak to bylo vražedné tempo, to si vzpomínám, že jsem to pomalu nemohla uběhnout.“

„Jsem už asi od docela raného dětství cítila, že nevím, kam patřím. I v té širší rodině, v tom příbuzenstvu, že se furt cítím sama nebo prostě jiná. Strašně mně k tomu ukotvení pomáhala jednak muzika, a jednak Okresní knihovna Tábor, kde jsem byla naložená. Četla jsem strašně brzo. Vím, že mně vždycky říkali: ,Neseď doma, pořád tady ležíš v knížkách.' A to byl pro mě svět, který byl úžasný a strašně mě zformoval a strašně mi pomohl.“ – „Jak jste mluvila o tom pocitu jinakosti nebo osamělosti, čím to bylo dané? Že bylo málo dětí okolo vás?“ – „Ani ne. Ale já nevím, jak to říct.“ – „Nebyla jste společenská?“ – „Já myslím, že jsem do toho docela dorostla, ale ke všemu jsem se musela dostávat sama. Okolo mě vlastně nebyly ani děti, ani dospělí, kteří by mě víc stimulovali k tomu, po čem já jsem toužila, a to byly ty knihy, hudba a tohle všechno. Prostě ta touha po poznání a vymanění se z toho běžného každodenního koloběhu, to bylo něco, co jsem sdílela já. To by bývala asi sdílela moje maminka, kdyby neměla tolik starostí na sobě, ale jinak v rodině nikdo takový nebyl.“