Ing. Jiří Paroubek

* 1952

  • „Já jsem byl na venkově, tam žádná vojska nebyla. Tam jsem jenom poslouchal rádio, televize už nefungovala. A po pár dnech jsem se sešel s kamarády v Praze. Jel jsem do Prahy a chodili jsme po Praze. Tak to bylo zajímavé, celá Praha byla plná sovětských vojsk a my jsme diskutovali s těmi sovětskými vojáky. Ono to bylo trošku zbytečné, no ale my jsme to nicméně také dělali. Přesvědčovali jsme je o tom, jaká to byla chyba. No ale to byli lidé, kteří byli v soukolí té mašinerie, sovětské totalitní mašinerie. Ti na to stejně neměli vliv. Kdyby se vzbouřili, tak by si vysloužili akorát obžalobu z velezrady a pravděpodobně kulku, protože oni byli de facto nasazeni, jako by byli někde na frontě. Ale nicméně to byla zajímavá doba. Vzpomínám si, že když jsem šel po Václaváku nebo po Příkopech, že tam zněla střelba. To je něco, co kdybych dnes vyprávěl mladým lidem, tak by to vzbuzovalo úsměv a bylo by to něco, co by považovali za těžko uvěřitelné. Ale taková byla doba.“

  • „Takže v tom roce 1978 já byl zhruba rok po základní vojenské službě. Pracoval jsem v sekretariátu ředitele velkého restauračního podniku, dělal jsem zajímavou práci, myslím, že jsem si toho i vážil, že mohu dělat zajímavou práci. A přišel za mnou nějaký estébák. Byl velice korektní, milý, ukázal mně placku. No tak mně se podlomila kolena, samozřejmě, protože šestadvacetiletý kluk nemá s tímhle zkušenost. Rodičům jsem to říct nemohl, protože ti by z toho byli špatní. Naštěstí tam byla spolupracovnice, o které jsem věděl, že má velmi úzké vztahy k řediteli, takže mu všechno vybreptá. Což jsem považoval za korektní, aby ředitel věděl, že něco takového nastalo. To byla zkušená dáma, která dělala ředitelku do roku 1969, ředitelku Výzkumného ústavu obchodu, viděla celý svět, měla ohromnou úroveň. Ráda povídala, v tomto případě to, myslím, řekla jen v nejbližším okolí, to je řediteli a jeho náměstkyni. Ta mně poradila, abych, když tedy nechci spolupracovat, řekl, že se pro to nehodím. Abych jim neříkal: Vy hajzlové, co si to myslíte, že já jsem nějaký bonzák? Že by to asi nebylo správné. K tomu názoru jsem došel také, že by to nebylo nejlepší, abych se takhle ostře profiloval. Tak jsem řekl: ‚No, víte, já vlastně se na to tak úplně nehodím, mně by připadalo divný ty lidi kolem sebe práskat, to není moje povaha. Kromě toho já takové nějaké výhrady k režimu mám.‘ A on říká: ‚My jsme si zjistili, že jste naopak dobře orientován politicky.‘ Já říkám: ‚No možná dobře, jsem dobře orientován, ale nehodil bych se na to.‘ Tak jsme se dvakrát sešli, jednou zaplatil on, jednou já, abychom si byli kvit, ale možná že si vykázal i tu útratu moji. A pak mě přestali otravovat.“

  • „Tak v té době mně došlo, tak rok dva předtím, než jsem vystoupil, že ta socialistická strana je řízena přes Státní bezpečnost. Jak mně to deset let zpátky říkal ten člověk, který se mě pokoušel získat ke spolupráci, tak oni ochraňují tu stranu, vlastně. Ta ochrana byla široce pojata a pak, jak se ukázalo v Rudé Krávě, tak prakticky všichni vedoucí představitelé té strany byli spolupracovníky Státní bezpečnosti. Já jsem to tušil, i když jsem to nevěděl s jistotou, pochopitelně, v té polovině 80. let. Z mého hlediska nemělo smysl, abych byl někde, kde jsou lidé, kteří si hrají se mnou jako kočka s myší.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 22.09.2016

    (audio)
    délka: 01:36:12
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Za socialismu pro mě nemělo smysl se bouřit

Jiří Paroubek, 2016
Jiří Paroubek, 2016
zdroj: autoři natáčení

Jiří Paroubek se narodil 21. srpna 1952 v Olomouci. Vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze. V roce 1970 vstoupil do Československé strany socialistické. Politika jej zajímala od mládí, a protože nesouhlasil s komunistickými myšlenkami, tato strana mu připadala jako vhodná alternativa. Netušil tehdy, že je řízena a kontrolována komunisty. Pracoval jako ekonom v podniku Restaurace a jídelny, po osmi letech přestoupil do podniku Prefa. V polovině 80. let z Československé strany socialistické vystoupil, protože byl rozčarován z poměrů, které v ní panovaly. Nikdy nevstoupil do KSČ, zároveň se vůči režimu nikdy nevymezoval. Tvrdí, že přestal věřit, že jednou padne a byl přesvědčen, že nemá smysl se proti němu bouřit. Po revoluci v roce 1989 vstoupil do České strany sociálně demokratické a začal v ní dělat kariéru. V letech 2006 až 2013 byl poslancem Parlamentu ČR, v letech 2005 a 2006 předsedou vlády. V letech 2011 až 2014 působil v politice za stranu Lev 21 - Národní socialisté, kterou založil. Ve volbách však neuspěla.