Josef Parpel
* 1924 †︎ 2009
Česká menšina v bývalom ZSSR,
Národnostné menšiny,
Národnostní, etnické a náboženské menšiny v Polsku,
Obeť perzekúcie v súvislosti s kolektivizáciou poľnohospodárstva,
Přesídlenec do vlasti, repatriant,
Příslušník 1. československého armádního sboru (Svobodovy armády),
Reemigranti do Československa po roce 1945,
Svědci lokálních událostí spojených s druhou světovou válkou,
Svědci lokálních událostí z éry komunismu,
Veterán z 2. svetovej vojny, východný front,
Volyňskí Česi,
Zemědělec
-
"Teď po šedesáti letech. Byl jsem na rentgenu. Na rentgeny jsem chodil a nikdy na to nepřišli, až teprve teď, že mám ještě tři střepiny v plicích."
-
"A pro mě to bylo nejhorší, když jsem byl na Slovensku. Když jsem přejel hranice a už jsem si říkal: 'Už jsem doma!' A ono to doma ještě nebylo. Pak byly těžké boje. Měl jsem buben a šel opravit potrhané spojení. Pustili minometnou palbu a tam jsem to dostal. Naštěstí že mě tam viděli, tak přilítli a vzali mě - průstřel hrudníku a průstřel plic. V kabátě jsem uviděl, jak dýchám, jak se bouří krev. Padnul jsem a pak už neviděl nic."
-
"Sestru vzali, že musí odjet do Německa. A rodiče aby přijeli do okresního města do Dubna. Otec tam přijel a řekli, že sestru zastřelili a oni musí být také zastřeleni. Tak otec s matkou utekli, podařilo se jim nějak utéct. My jsme byli doma ještě tři - malý kluk, sestra a já. Tak otec jim vzkázal, aby utekli. Tak jsme utekli a schovávali jsme se rok po českých a ukrajinských vesnicích, až do příchodu sovětské armády na Volyň."
-
"Přišel ke mně [bratr]. A on se dozvěděl, že jsme tam dva bratři. Já byl ve spojařině a přišel tam, bylo to v zákopech. Já ho nepoznal, protože to bylo odloučení a neviděli jsme se pět let a možná více. Přišel tam a povídá mi, jestli ho poznávám. Řekl jsem, že ne. Pak povídám: 'Nejseš ty Vašek?' [Řekl], že jo. Objali jsme se a bylo to dost smutné, ale i radostné, že jsme se setkali."
-
Celé nahrávky
-
Podbořany, 14.08.2005
(audio)
délka: 51:33
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.
Po zásahu granátem jsem uviděl, že když dýchám, jak se krev a všechno kolem bouří
Josef Parpel se narodil 10. října 1924 v městečku Verba na Volyni na tehdejším polském, dnes ukrajinském území. Jeho rodiče zde vedli obchod, řeznictví a hostinec s tanečním sálem. Po obsazení západní části Volyně Sovětským svazem bylo jejich podnikání znárodněno. Pamětníkův nejstarší bratr Václav byl uvězněn v sovětském lágru, odkud ho později zachránil vstup do československé zahraniční jednotky v SSSR. Mezitím v červnu 1941 Volyň obsadilo nacistické Německo. Podle slov pamětníka nacisté popravili jeho sestru, usmrcení hrozilo i jejich rodičům, ale nakonec se jim podařilo z vězení utéct. Josef a sourozenci se následně více než rok ukrývali v okolních vesnicích. Pamětník vstoupil 10. dubna 1944 do 1. čs. armádního sboru. Jako radista-spojař prodělal v Besarábii krátký vojenský výcvik a následně pokračoval na frontu nedaleko Dukly, kde se po letech setkal se svým bratrem Václavem. Už na slovenském území byl pamětník během opravy přetrženého spojení zasažen minometným granátem a utrpěl průstřel hrudníku a plic. Z polní nemocnice byl převezen do nemocnice ve Lvově a poté odeslán na rekonvalescenci do lázní v jihoruském Pjatigorsku, kde setrval až do konce války. Po propuštění odjel do Prahy, kde se setkal se svými bratry. Od prezidenta Edvarda Beneše převzal Československý válečný kříž a přednostním právem získal hospodářskou usedlost v Očíhově nedaleko Podbořan. V 50. letech bylo jeho hospodářství zkolektivizováno a začleněno pod jednotné zemědělské družstvo. Pamětník až do své penze pracoval jako zootechnik. Po uplynutí šedesáti let od jeho válečného zranění mu při rentgenu plic byly nalezeny další tři střepiny z minometného granátu. V době natáčení rozhovoru (2005) žil v Podbořanech. Zemřel 27. července 2009.