Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Parpel (* 1924  †︎ 2009)

• narozen 10. října 1924 ve Verbě na Volyni

• volyňský Čech

• po obsazení oblasti Sověty v roce 1939 podnikání rodičů znárodněno

• starší bratr uvězněn v pracovním táboře

• sestra zavražděna nacisty

• rodina se poté rok ukrývala

• 10. dubna 1944 vstoupil do 1. čs. armádního sboru

• se svým bratrem se setkal až po pěti letech na válečné frontě

• zasažen minometným granátem

• po válce se usadil v Očíhově

• hospodářství v 50. letech zkolektivizováno

• pracoval jako zootechnik

• zemřel 27. července 2009

Josef Parpel se narodil 10. října 1924 v městě Verba na Volyni v tehdejším Polsku. Narodil se do české rodiny a byl jedním z šesti dětí. Josefovi rodiče vlastnili řeznictví a uzenářství, k obchodu také příslušel hostinec a společenský sál, ve kterém se pořádaly tancovačky nebo divadelní představení, kam z města i okolních vsí přicházeli čeští krajané.

Výuka v místní škole, kam Josef docházel, probíhala v polském a ruském jazyce. I přestože Josef školu navštěvoval rád a s oblibou, postrádal češtinu, která doma byla na denním pořádku. Josefovi rodiče přímo dbali na vlasteneckou výchovu a na české kořeny, na jazyk ani tradice se tu nezapomínalo. K udržení a uchování mateřského českého jazyka jim pomáhala literatura získaná z Československa z dob první republiky.

 

Bratra odvedli do pracovního tábora

Po vypuknutí druhé světové války v září 1939 oblast západní Volyně obsadil Sovětský svaz. “Kulturní dům i podnik nám byl znárodněn. Všechno nám sebrali. Ze zemědělců se stali kulaci, kteří museli vstupovat do kolchozů. Každý o Rusech neměl špatné mínění, ale jejich systém byl hrozný. Co jsme za život nahospodařili, jsme teď museli odevzdat. Pak už jsme jen čekali, že budeme odvedeni na Sibiř. Už jsme se na to připravovali - matka sušila chmel a chleba, abychom měli na cestu s sebou,” vypráví Josef Parpel. Jejich transport do pracovního tábora ale odvrátilo napadení Sovětského svazu Německem, ke kterému došlo v červnu 1941. Přesto pracovní tábor jednoho rodinného člena neminul. Josefův nejstarší bratr Václav byl údajně obviněn ze špionáže a uvězněn v nejmenovaném lágru gulagu. Zachránil se vstupem do československé jednotky, která se na území Sovětského svazu posléze zformovala.

 

Sestru zastřelili a my se rok schovávali

Příchod německých okupantů na Volyň znamenal pro rodinu Parpelových nejpernější chvíle jejich života. Josefova nejstarší sestra byla údajně zastřelena nacisty poté, co se gestapo dozvědělo o Václavově vstupu do československé armády. Nejprve opustila domov, protože měla být totálně nasazena na práci v Německu. Rodiče byli poté pozváni na služebnu gestapa do Dubna, kde jim sdělili tragickou zprávu o popravě jejich dcery. Poprava údajně hrozila i rodičům, avšak z vězení se jim podařilo utéct.

Po rodinném známém svým dětem vzkázali, aby urychleně opustily domov i město. “Rok jsme se schovávali po českých a ukrajinských vesnicích. S otcem a matkou jsme se znovu setkali a dali mého nejmladšího bratra k babičce, to aby nás neprozradil. Schovával jsem se po stodolách a i dnes by to někteří obyvatelé vesnic mohli doložit. A tak to s námi pokračovalo až do příchodu sovětské armády na Volyň,” připomíná pamětník.

 

Nejsi ty Vašek?

S úmyslem pomsty narukoval Josef Parpel 10. dubna 1944 do 1. československého armádního sboru. Spolu s ním dobrovolně do armády vstoupil i Josefův bratr a jejich otec. Společně pak s dalšími branci pokračovali pěšky k odvodu do šedesát kilometrů vzdáleného Rovna. Josefa zařadili k radistům a jako spojař odjel na krátký vojenský výcvik do Besarábie. K prvnímu válečnému střetnutí byl nasazen nedaleko Dukly, kde se po pěti letech nečekaně setkal se svým nejstarším bratrem Václavem: „Já ho nepoznal, protože naše odloučení bylo dlouhé. Neviděli jsme se pět let a možná víc. Přišel ke mně a povídá mi, jestli ho poznávám. Odpověděl jsem mu, že ne. Pak mu ale povídám: ‚Nejseš ty Vašek?‘ Řekl mi, že jo, a objali jsme se. Bylo to smutné, ale zároveň radostné, že jsme se znovu setkali,” vzpomíná Josef Parpel.

Na podzim roku 1944 se na polsko-slovenské hranici odehrála Karpatsko-dukelská operace, nechvalně proslulá krvavými boji, při kterých utrpěly značné ztráty obě zúčastněné strany. Spojaři se pro splnění rozkazu, kdy byli vysíláni k opravě zpřetrhaného spojení, vystavovali životu nebezpečnému úkolu - byli na mušce nepřátelských ostřelovačů. ”Byli jsme unavení, vysílení, ale rozkaz byl rozkaz. Ve spojařině nás bylo celkem 38 a více jak polovina z nás padla nebo byla raněna. Byly chvíle, kdy jsem musel použít zbraň a německého vojáka prostě zastřelit.”

 

Při každém nádechu se bouřila krev

Začátkem října se podařilo frontovým jednotkám proniknout přes nepřátelskou linii a získat jižní část Dukelského průsmyku. Čs. armádní sbor vkročil přes vybojované hranice na území Československa. Josef Parpel si přechod přes polsko-slovenskou hranici pamatuje dodnes: “Říkal jsem si, že konečně jsem doma! Na hranicích už vlála naše vlajka a už jsme si říkali, že budeme mít české buchty. Jenže to nebyla pravda. Vůbec to nebyla pravda. Bylo to nedaleko Nižnýho Komárniku, když došlo k zpřetrhání spojení, které jsem dostal za úkol opravit. Pamatuji si, jak tehdy pršelo. Když Němci spustili minometnou palbu, nedošel jsem ani k místu přerušení. Dostal jsem to. V kabátě jsem uviděl, že když dýchám, jak se krev a všechno kolem bouří. Měl jsem průstřel hrudníku a průstřel plic. Pak jsem padnul a neviděl nic.” Na pomoc k Josefovi ihned přispěchali vojáci z první brigády a odnesli ho do bezpečí, do polní nemocnice vzdálené asi tři kilometry od místa zásahu. Josef byl poté základně ošetřen a přiveden zpátky k vědomí. “Kolem mě leželo spoustu raněných. Ráno se hlásilo, že ten a ten umřel, anebo ten a ten přišel o nohu či o ruku. Bylo tam strašného křiku.” S vážným zraněním byl pak z polní nemocnice převezen k operaci do Lvova, odkud jej po několika týdnech odeslali na rekonvalescenci do jihoruského lázeňského města Pjatigorsk.

 

V plicích mi našli ještě tři střepiny

Zdravotní pobyt v kavkazském sanatoriu se Josefovi protáhl až do poválečných měsíců. Poté, co byl propuštěn, setkal se se svými bratry v Praze. Za válečné zásluhy mu prezident Edvard Beneš udělil Československý válečný kříž. Jako voják tzv. Svobodovy armády měl přednostní právo, čímž získal hospodářskou usedlost v Očíhově nedaleko Podbořan v severozápadních Čechách. Spolu s ním na statku žila i původní německá rodina zařazená do odsunu.

Zpátky do vlasti svých předků se z Volyně navrátili i Josefovi rodiče. Po komunistickém převratu však bylo jejich hospodářství zkolektivizováno a začleněno pod jednotné zemědělské družstvo (JZD), kde Josef Parpel pracoval jako zootechnik až do odchodu do penze. Známky jeho válečného zranění se ukázaly i po šedesáti letech, kdy mu na rentgenovém snímku plic našli tři střepiny z granátu. “Doktor mi na to odpověděl, že jsou tam prostě už tak zabydlené,” dodává na závěr válečný veterán Josef Parpel.